Novinářka vydala knihu o životě v pandemii: Psychologa jsem navštěvovala každý týden
Novinářka na volné noze Petra Špornová začala na jaře 2020 na svém facebookovém profilu zveřejňovat fejetony o koronavirové pandemii. Texty o tom, jak přežít lockdown s manželem a co dělat se zhoršujícími se úzkostmi, vyšly na začátku února knižně pod názvem Můj milý koronadeníčku.
"Mám diagnostikovanou sociální fóbii, depresi a úzkost," říká během rozhovoru pětapadesátiletá Petra Špornová. Ze svých pocitů, které během posledních dvou let zažívala, se vypsala v knize Můj milý koronadeníčku. V rozhovoru prozrazuje, proč nikdy nepila, z jakého důvodu není feministka a proč jí vadily motivační články o pandemii a lockdownu jako příležitosti vrátit se sám k sobě.
Vnímáte svou knihu jako výpověď doby?
To zní možná trochu nadneseně. Řekla bych, že spíš mapuje moji malou rodinnou bublinu během posledních dvou let. Je to taková výpověď z mého úhlu pohledu.
Než vaše fejetony vyšly knižně (díky podpoře na Hithitu, která čítala více než 19 tisíc korun, pozn. red.), publikovala jste je pravidelně na svém facebookovém profilu. Který text měl největší ohlas?
Fejeton, v němž ženám radím, jak předstírat, že dělají domácí práce. Když jste totiž doma zavřená s manželem, muž má lepší pocit, když neustále pracujete. Například píšu, ať ženy nesmyslně rozestaví nábytek po pokoji - muž má pak pocit, že vymetáte nebo vytíráte, protože proč byste to jinak dělala, že ano. Také můžete nastříkat do umyvadla či záchodu přípravek, který jej nejvíc dráždí ke kašli. Na základě čichového vjemu se tak bude domnívat, že se doma uklízelo. A když lenošíte, mějte po ruce vždy hadr. V případě, že se bude blížit vaše drahá polovička, vyskočte a utěrkou třepejte.
Nevadí vám, že to nezní moc feministicky?
Rozhodně nevadí. Já jsem stará škola. Je mi 55 let a spoustu věcí v soužití s manželem jsem zanedbala, takže u nás funguje ten starý dobrý režim, kdy žena uklízí a vaří. Já nejsem v žádném případě feministka. Jsem ráda, že v mladších generacích muži pomáhají, vidím to například u své třicetileté dcery, ale ať si to každá žena udělá tak, jak potřebuje.
Proč nejste feministka?
Já si feminismus představuji jako velmi urputnou snahu o zrovnoprávnění i v těch oblastech, které podle mě zrovnoprávnit nejdou. Rozhodně mě neuráží, když mi muž podrží dveře, a už z fyziologického hlediska je zřejmé, že neuzvednu tolik jako muž. Ženy a muži jsou rozdílní, proto nemůžeme nikdy dosáhnout naprosté rovnoprávnosti.
Nebojíte se, že vás za tento názor někdo odsoudí?
Vůbec ne.
Během pandemie se můj psychický stav zhoršil
A já jsem se těšila, že budete nadávat na manžela, jak láká na Hithitu popisek vaší knihy…
Samozřejmě že jsme si během lockdownu lezli na nervy, asi jako ve všech rodinách. Ale jinak se máme velmi rádi, dělali jsme si z ponorky legraci. A když jsem to už nemohla vydržet, řekla jsem mu: "Miláčku, prosím tě, běž do sklepa." Trávil tam velkou část karantény, protože tam má kancelář. Pětiletý vnouček mu začal dokonce říkat Mirek ze sklepa.
Vaše fejetony doprovází také ilustrace. Na jedné jste zobrazena vy, v ruce máte žehličku, kolem spoustu vypitých lahví od vína a text hlásá: "Jestli ty domácí práce nakonec nevedou k alkoholismu…" Vedou?
Berte to jako kreativní vyjádření. Já jsem něco mezi abstinentem a konzumentem. V létě si vypiju tři piva a na silvestra si dám dvojku vína. Ale co jsem slyšela kolem sebe, měla jsem pocit, že lidé buď více pijí, nebo berou více prášků. Já mám oficiálně diagnostikovanou sociální fóbii, úzkost a depresi, takže jsem se s tím prala přes ty prášky. Nejvíc mi ale vlastně pomohlo se z toho vypsat.
Zhoršil se váš psychický stav během pandemie?
Ano. Ze začátku velmi, protože to byla situace, kterou nikdo z nás nezažil. Neuměla jsem se v ní orientovat, měla jsem strach a katastrofické vize, jsem trochu hysterka. Nejvíc mě děsilo to, jak jsme se báli sebe navzájem. Když zaklepala sousedka, beze slova mi jen rychle něco podala a to nebylo hezké.
Petra Špornová (1967)
- Deset let působila jako nápovědka (suflérka) Státního divadla Ostrava.
- Pracovala jako redaktorka Večerníku, Svobody, Moravskoslezského deníku, Blesku, vedoucí vydání týdeníku Region.
- Šest let byla tiskovou mluvčí Ostravy-Poruby.
- Dalších šest let tiskovou mluvčí Moravskoslezského kraje.
- V roce 2016 s manželem založila biokosmetickou firmu Záhir. Suroviny vyrábí a dováží z Maroka, produkty vyrábí v laboratořích v Česku.
- Učí na Vyšší odborné škole mediální teorie žurnalistiku, točí reportáže pro regionální TV Fabex, školí krizovou komunikaci a PR a je tiskovou mluvčí Opavské kulturní organizace.
- Pořádá módní přehlídky zaměřené na slow fashion a moderuje.
- Její záliby jsou houbaření, klid, čokoláda. Nesnáší zimu a sport.
O tom, že navštěvujete psychiatra i psychologa, píšete i v knize. Jak často jste k němu chodila?
Psychiatra jsem navštěvovala tak jednou za tři měsíce a psychologa každý týden rok a půl. A moc mi to pomohlo. Ve své knize si z toho samozřejmě dělám trochu legraci, když píšu, že jdu za psychiatrem, ale ten vypadá tak hrozně, že se ho bojím čímkoliv zatěžovat. Chci, aby se psychická onemocnění detabuizovala. Když jsem měla první panickou ataku před 30 lety, veřejnost tohle neznala a já jsem se styděla. Ale čím víc budeme o těchto onemocněních mluvit, tím dříve lidé rozpoznají, že se něco děje, a budou moci zasáhnout včas a také dbát na prevenci.
Stalo se před těmi třiceti lety něco konkrétního?
Nemůžu říct, že bych byla Freudovec, ale ano, příčiny hledejme v dětství a výchově. To je také důvod, proč nepiju. Mí rodiče měli k alkoholu velmi kladný vztah a já měla vždy strach, že když se napiju, tak se stane něco strašného. Okamžitě mi začalo bušit srdce a říkala jsem si, že už jsem alkoholik. Do 40 let jsem byla úplný abstinent. Ale neříkám, že se jednou za deset let nestane, že se sejde dobrá parta a pak v šest ráno tančím na stole na Stodolní. Ale to jsou opravdu výjimečné události. Pak ležím dva dny s hadrem na hlavě.
Třicet let pracujete v médiích, z toho jste 12 let dělala tiskovou mluvčí. Dá se takové povolání s vaší diagnózou zvládat?
Když jsem oznámila svému psychiatrovi, že jdu dělat tiskovou mluvčí Moravskoslezského kraje, tak se opravdu hodně srdečně smál. Měla jsem například problém sedět na poradách, kde bylo hodně lidí, ale s takovými situacemi mi pomohly různé vizualizace a práce s dechem. Sama jsem tomu zpočátku nevěřila, ale opravdu to funguje. Například když jsem pociťovala stres a náběh na panickou ataku, představila jsem si, že mám v mozku vyježděné dráhy z minulosti, které se aktivují v případě pocitu ohrožení. Řekla jsem si, že už ale nepotřebuji, aby takhle fungovaly. Představila jsem si tak dětskou dráhu, po níž jezdí autíčko, a já ho silou vůle vychýlím na jinou výhybku.
Takže už umíte se svým psychickým stavem lépe zacházet?
Ano, už jsem definitivně dospěla k názoru, že to není věc, které se zbavíte, ale s níž se naučíte žít. Už se panických atak nebojím a vím, že musím trochu dodržovat životosprávu, odpočívat a vědět, že to vždy přejde, i když je nejhůř.
Během první vlny se hodně psalo o tom, že je to čas, který lidé mohou využít ke svému seberozvoji, aby se zastavili, vrátili se k sobě… Vnímala jste to taky tak?
Mě tohle rozčilovalo. Lidé říkali, že si konečně v životě uspořádali své vnitřní hodnoty, a já si naopak říkala, že je mám uspořádané dávno. V knížce píšu, že někteří lidé prohlašují, že se vrací sami k sobě, a pokud já vím, tak jsem nikam od sebe neodešla. Pokud tedy nejde o ten jeden strašný mejdan na Stodolní, ale jinak se mi to už nestává.
Mohlo by vás také zajímat: Zpovídala viníky nehod: Neslyší rádi, že jsou zabijáci. Není v nich zlo, ale neštěstí (6. 2. 2022)
