Pane prezidente,

před několika dny jste vetoval zákon o kinematografii, kterého se čeští filmaři
již mnoho let dovolávají.  Tvrdíte, že snaha o to, aby vzniklo v Čechách řádné financování kinematografie  je ve skutečnosti pouze nátlak jakýchsi lobbystických skupin, které si chtějí sami sobě přidělit peníze. Tento argument nemůže obstát, protože po zákonu, který umožní financování českých filmů, touží především autoři sami, tedy autoři nekomerčních projektů, kteří  bez státní podpory nejsou schopni zrealizovat své projekty.  

Kinematografie je nejen průmysl, ale také umění. Nejdražší, jaké existuje, jelikož mobilizuje velké množství spolupracovníků a techniky. Srovnávat film s malířstvím či s literaturou je tudíž přinejmenším zarážející, i když větší podporu spisovatelů a výtvarných umělců bych jen vítal. Jejich problémy jsou však nesrovnatelné s nároky filmařů, kteří potřebují míti k disposici neskonale vyšší finanční prostředky, aby mohli své představy materializovat do obrazů a zvuku.

Podpora kinematografie, tak, jak existuje ve Francii a v dalších evropských zemích, je nezbytně nutná, pokud chceme, aby nezanikly národní kinematografie. O tom, proč je třeba, aby národy měly svou národní kinematografii, se snad nemusím rozepisovat. Nebo snad ano ?

Vaše veto rozhodně nepodporuje možnost vrátit se v Čechách k tradici kvalitního filmu, která se může stát občas odrazovým můstkem k filmům výjimečným tak, jak tomu bylo  v šedesátých letech. 

Sám jste se kdysi zmínil o filmu "Sedmikrásky" jako o zásadním počinu české kinematografie. Buďte si jist, že v dnešní době by Sedmikrásky nevznikly. Rozhodně ne v dnešním audiovizuálním prostředí, které pěstuje silnou aversi ke všemu nonkonformnímu. Sedmikrásky by rozhodně nevznikly ani v televizi Nova, jejíž zakladatel a ředitel je přesvědčen, že jedinou panevropskou kinematografií je film americký, jelikož evropským národům vadí se dívat na filmy svých sousedů. Jak řekl v jednom rozhovoru: "Když například  Maďar vidí finský film, ví, že je finský a vadí mu to ".   

Vaše ideologie hlásající, že film je zboží a z ní vyplývající neochota podporovat kinematografii se, stejně tak jako teorie evropského poslance Železného, potažmo vysmívá Bergmanovi, Fellinimu, Godardovi či Kaurismakimu, ale i českým tvůrcům šedesátých let, kteří dodnes ve světě znamenají něco jako filmový zázrak. Všichni totiž dobře víme, že v dnešním světě národní kinematografie zanikají, pokud nejsou podporovány kulturní politikou své země. 

Prezident, který dělá vše proto, aby lidé neměli možnost reflektovat problémy své země a své doby skrze svou vlastní kinematografii, aby nemohli tvořit, ale aby byli redukováni pouze na konzumenty importované a vesměs komerční zábavy, je skutečně pozoruhodný prezident své země.

Jistě se lze bavit o kvalitě předloženého zákona, jeho chyb v několika podstatných bodech, například o znovu potvrzené absenci kontrolního mechanismu při rozhodování komise pro udělení podpory jednotlivým projektům. Tento fakt ovšem léta kritizují především sami autoři. Jistě by bylo dobré  zákon přepracovat v tom smyslu, aby v grantové komisi zasedali pouze nezávislí lektoři, nikoli zástupci televizí či snad dokonce politických stran.  Tyto chyby však autoři považují za relativně malé zlo oproti tomu, jak dlouho a s jakými obtížemi bylo vůbec možné  Zákon o kinematografii dostat do jednání  Parlamentu.

Jak to v současné době vypadá, z české kinematografie zbude pouze festival v Karlových Varech, kde se čeští filmaři budou dívat, jak se film dělá v zahraničí a kde se Vy  rád ukážete mezi partií tenisu a golfu, osvětlen přítomností nějaké celoplanetární hvězdy a postav českého showbusinessu.

Jsem neskutečně vděčný, že mohu žít ve Francii, kde jsem již měl možnost několikrát požívat různých podpor zdejšího Centra pro kinematografii a pracovat tak na svých projektech. Kdybych žil ve své vlasti, byl by den vašeho veta pro mne jistě hořkým dnem.  

Petr Václav, 
režisér a scénárista, autor filmů Marian, Paralelní světy, Paní Le Murie

v Paříži dne 16. května 2006