"Děti o válce mluví s úsměvem, i když jejich dům už nestojí," říká dokumentaristka
Se svým manželem se ukrajinská dokumentaristka Oksana Syharevová neviděla čtyři měsíce. Telefonují si každé čtyři dny, podle toho, zda má její partner signál a kontakt je bezpečný. Od svého seznámení před pěti lety ještě nikdy nebyli tak dlouho odloučeni. Než začala válka, vídali se každý den. Oksaně dává v současné době sílu jediné - práce na dokumentu, který právě dokončuje v Praze.
Oksana Syharevová začala před dvěma lety natáčet dokument o cirkusovém dětském studiu Old Circus v Charkově. V roce 2015 mezinárodně úspěšnému souboru zabavil stát prostory. Stovka dětí a dospívajících tak najednou přišla o místo, kde by mohla trénovat a vystupovat. Syharevová žije od března v Praze a dokument Up In the Air v hlavním městě dokončuje. Ze snímku, který původně mapoval, jak děti se studiem přišly o svůj druhý domov, se s válkou stává mnohem širší výpověď o ztrátě domova jako takového.
"Je to příběh o ztrátě dětství. Ještě před válkou jsem zaznamenávala, jak děti rychleji dospívají, protože mají vedle školy každý den dva tříhodinové tréninky a musí tak dodržovat přísnou disciplínu," popisuje Syharevová, která v Charkově založila a řídí uměleckou akademii poskytující vzdělání v oborech, jako je divadlo, film, ilustrace nebo design.
Děti chtějí žít normální život
"Teď je ale ztráta dětí ještě mnohem větší, protože se musely vystěhovat ze svých domovů a jsou odloučeny od svých rodin," popisuje. Ze stovky členů studia bylo pětadvacet z nich společně s pěti matkami evakuováno do Budapešti, kde je dokumentaristka už třikrát navštívila. V dubnu s nimi byla také na cirkusovém festivalu v Monaku, kde soubor vystupoval.
Podle dokumentaristky bylo vystěhování nelegální a došlo k němu před sedmi lety neoficiální cestou. "A i když zákon garantuje, že by vzdělávací organizace měla získat od státu náhradní prostory, nic takového se nestalo," říká Syharevová, kterou ke vzniku dokumentu inspirovalo odhodlání jejích členů pokračovat v tom, čemu se oddali. "Děti, jejich rodiče i trenéři bojovali za své sny a budoucnost, za to stát se cirkusovými umělci," říká a dodává, že stejnou bojovnost a sílu pozoruje u části členů i teď v Budapešti. "Děti stále trénují dvakrát denně, k tomu chodí do školy, snaží se uchovat si pocit normálního života," popisuje.
S manželem se neviděla čtyři měsíce
Syharevová s rodinou opouštěla Charkov dvě hodiny po ohlášení invaze 24. února. "Neměla jsem nachystané evakuační zavazadlo, ale věděla jsem, co si chci vzít s sebou. Jako první jsem sbalila vše, co souviselo s mým dokumentem," vzpomíná 44letá žena. V Praze začala ještě před válkou studovat na Institutu dokumentárních filmů. Známí jedné z vyučujících jí půjčili třípokojový byt, kde s ní kromě rodičů žije ještě sestra, švagrová, kočka a pes. Na Ukrajině zůstal její bratr, který je profesionálním vojákem, a také manžel. Ten se původně živil jako programátor a vývojář, v současné době řídí auta v jedné z vojenských jednotek.
Vzali se před pěti lety a letos je to poprvé, co se neviděli déle než jeden den. Odloučení se protáhlo na čtyři měsíce. "Manžel je momentálně někde v lese, nemůžu mu tak zavolat, když potřebuji. Ozve se mi jednou za tři nebo čtyři dny," popisuje Syharevová. "Ze začátku jsem se budila v noci a dívala jsem se na messenger, jestli je online, nebo ne. Musela jsem ale pochopit, že jsou věci, které nemůžu změnit. Jediné, co můžu dělat, je pokračovat ve své práci a doufat v to nejlepší," říká filmařka, která působí také jako dobrovolnice a pro jednotku svého manžela díky sbírce na sociálních sítích získala tři automobily. Koupila je ve Švédsku a dopravila na Ukrajinu.
Jsou to měsíce neustálého tlaku. Syharevová se svěřuje, že se od začátku války několikrát nervově zhroutila. Manželova babička žije ve městě Lysyčansk, které okupují ruská vojska. Rodina o ní dva měsíce neslyšela a také neví, jak ji z oblasti dostat pryč. "V určitý moment se cítíte úplně neschopní a zoufalí, brečíte dvě hodiny v kuse. Pak se ale zase musíte postavit na nohy," říká.
Dokument chce uvést na české obrazovky
Zvládat současnou situaci jí pomáhá práce na dokumentu, v níž může pokračovat díky tříměsíční umělecké rezidenci, kterou získala od Českého centra Kyjev. Během této doby navázala kontakt s českou produkční společností Film Kolektiv, která jí pomůže film dokončit. Za projekt v dosavadní podobě už získala dvě ceny - jednu od Institutu dokumentárních filmů, druhou od stanice HBO Max. Finanční odměna od HBO jí umožnila pokrýt pronájem filmové techniky a teď se stanicí vyjednává možné uvedení snímku. Z původně ukrajinského filmu se tak stal ukrajinsko-český projekt, který má Syharevová v plánu uvést do kin a na televizní obrazovky v první čtvrtině příštího roku.
"Z půlky března, kdy jsem byla v Budapešti, mám hodně filmového materiálu. Jednou z nejcitlivějších scén je pro mě asi ta, v níž si děti vyprávějí, jak prožívaly první dny války. Vzpomínají na to s úsměvem, vtipkují, snaží se být veselé, protože to říkají svým kamarádům. A to i přesto, že domy některých z nich už nestojí," říká autorka dokumentu. Hlavní roli v něm má ředitelka studia Svitlana, její třiadvacetiletý syn Zhenya, který je v současné době v Charkově, a desetiletý chlapec Sashko.
Za dva roky natáčení se seznámila se všemi členy studia, zná jejich jména a poznala i jejich rodiče. "Byla jsem překvapená, když jsem zjistila, že ani jedno z dětí rodiče nenutili, aby na tréninky chodilo. Možná se ale není čemu divit, protože ta podpora a sounáležitost, která v týmu panuje, je úžasná. Děti chápou, že ne jeden člověk musí být nejlepší, ale celý tým. Je to jejich společná práce, která jim umožní uspět," říká Syharevová. "Děti se navzájem povzbuzují a rozumí si, což je dobrý příklad pro dospělé. To, že vedle sebe můžeme existovat, podporovat se, věřit si a vytvářet dobrou atmosféru. Ne všechno jen zhoršovat," uzavírá.
Mohlo by vás zajímat: Pěšky po D1: Zažil jsem šílené věci, i hodina tam je peklo, říká Vladimir 518 (12.7.2022)
