O co se soudili Brown s Baigentem

Z Ježíšových potomků královské krve povstala dynastie Merovejců, která mezi pátým a sedmým stoletím vládla většině území dnešní Francie a Německa. Z argumentů pro tvrzení o tak fantastickém původu Merovejců vyberme ty kurióznější - třeba dlouhé vlasy, jež měly odkazovat ke starozákonní nazírské tradici (Ježíš by tak nebyl Nazaretský, ale Nazarejský(sic!)), nebo spojování polygamie praktikované merovejskými panovníky s mnohoženstvím starozákonních patriarchů.

Merovejci byli v osmém století vytlačeni karolinskou dynastií, ale jak autoři dokládají, nevymřeli a nezmizeli z evropských dějin, jejichž alternativní podobou se můžeme na stovkách stran po libosti probírat. Jen namátkou:  skutečným smyslem křížových výprav do Svaté země bylo navrátit potomkům Merovejců a tedy Ježíše jeruzalémské království.

Z královské - Ježíšovy - krve měl pocházet jak slavný Godefroi de Bouillon,  tak jeruzalémský král Balduin. Křesťanské aktivity ve středověké Palestině byly plně v režii organizace zvané Sionský řád, později Sionské převorství, založené prý Godefroiem na konci 11. století. A Sionské převorství také o něco později - 1118, zakládá jako svou "ozbrojenou složku" templářský řád.

A jak dojde na templáře, je zle. Jejich velkolepý nástup, obrovská moc, pověsti o ne zrovna křesťanské náboženské praxi a nakonec rychlý, krutý a záhadami opředený konec z nich učinily velkolepý zdroj inspirace pro celou další západní ezoterickou tradici. Z níž autoři samozřejmě nic důležitého nevynechají - ke slovu přijde Andreae a rosenkruciánství, svobodní zednáři a tak dále, a tak dále.

Autoři Svaté krve a svatého grálu zkrátka (dovedně, to se jim musí nechat) provázali svou základní tezi se všemi "tajnostmi evropskými". Sionské převorství funguje dodnes a Ježíšova krev koluje v žilách význačných evropských rodů - za všechny jmenujme habsbursko-lotrinskou dynastii.

Kniha by patrně nevznikla bez listin, jimž autoři souhrnně říkají převorské dokumenty. Na veřejnosti se začaly objevovat v polovině minulého století a obsahují informace o dějinách Sionského převorství, seznamy velmistrů ( ano, figuruje tam Leonardo, Flamel, Newton, Hugo), rodokmeny pokračovatelů Merovejské dynastie.

O "únik" většiny z nich se postaral Jistý Pierre Plantard, svobodný zednář a úřadující velmistr Sionského převorství, údajně též potomek Merovejců a obecně postava ne nepodobná Aglièmu z Ecova Foucaultova kyvadla. (V němž Eco mimochodem v nádherné nadsázce předkládá teorie autorů Svaté krve a svatého grálu ve formě počítačového outputu - pro zájemce na straně 408 prvního českého vydání).

V produkci literatury uvádějící světové dějiny na pravou míru a předkládající překvapivá řešení velkých záhad je Svatá krev a svatý grál nadprůměr, ale nic víc; způsob argumentace řadí autory po bok Dänikena a Pauwelse a Bergiera.

Předkládají velmi zajímavé umělé konstrukty, ale podkládají je argumenty, které se vesměs při bližším pohledu jeví jako neudržitelné, nebo dokonce zavádějící a falešné. To nicméně nevylučuje, že se mohli dotknout skutečností nebo souvislostí, které jsou nebo se teprve ukáží jako relevantní.

Je ale poctivé říci, že Baigent, Leigh a Lincoln převyšují svého epigona jako nebe zemi. Pokud by si chtěl nadšený divák filmu Šifra mistra Leonarda poněkud ujasnit, o co vlastně ve filmu šlo, a zároveň nechtěl přijít o příjemně mrazivý pocit z poodkrytého tajemství, rozhodně udělá lépe, vynechá-li Brownovu knihu a sáhne rovnou po Svaté krvi a svatém grálu.