Jedním z ústředních témat vašeho nového filmu jsou bosorky, ženy považované za čarodějky, většinou proto, že se vymykají společenským konvencím. Vidíte v tom nějakou paralelu se současností? Trestáme stále ženy, které nějak vybočují?

Bohužel ano. Už je sice neupalujeme na hranicích, ale určitě ženy démonizujeme, pokud vybočují ze společenských konvencí. Slovo "bosorka" nahradilo slovo "kurva" nebo "feťačka". A to ani nemusí vybočovat nějak zásadně. Někdy stačí, že jsou úspěšné, že řeknou svůj názor, že jsou atraktivní nebo že chtějí o svém těle rozhodovat samy. Trestáme je veřejným hanobením, ale v užších komunitách i násilím nebo vypovězením z dané společnosti. 

  Zvyšuje sebevědomí žen. Film Terezy Nvotové získal prestižní cenu

Vycházela jste přitom ze slovenské mytologie a pověr. Jak moc je magické myšlení na slovenském venkově stále živé?

Film byl inspirován antropologickou studií Nepřítel zevnitř, která zkoumá víru v čarodějnice na slovenském venkově. Byly jsme překvapeny z toho, že lidi pořád věří pověrám a obviňují sousedky z čarodějnictví. Zároveň nás zaujalo, že je to často spojené s katolickou vírou, která je na Slovensku silná. Myslím ale, že magické myšlení je přítomné i ve městech. Lidi věří na duchy, konspirace, ilumináty. Stane se jim neštěstí a oni trpí a hledají vysvětlení. Skáčou pak na lep všem těm konspiračním webům a ezoterickým učitelům, kteří z cizího neštěstí rýžují velké prachy. Těžko se nám smiřuje s tím, že za naši bolest si často můžeme my sami. Rádi to svádíme na nadpřirozené síly, sousedku, která se nám nezdá, lidi, kteří nevypadají nebo se nechovají jako my. Myslím, že současný boom ezoteriky vyplývá i z toho, že jsme ztratili kontakt s přírodou a teď k ní znovu hledáme vztah. Jenomže tuto čistou a vznešenou potřebu často zneužívají podvodníci. Byla bych nerada, kdyby si Světlonoc přivlastnili právě tito lidé. 

Děj filmu se odehrává v odlehlé části slovenské vesnice, vy jste ale z města. Jaký máte k venkovu vztah?

Jsem sice z města, ale na venkov jsem často jezdila za babičkou. Taky máme dřevěnici v lese, kam jsem odmala s rodiči jezdila skoro každé léto. Bylo to dobrodružství, není tam elektřina ani voda, je uprostřed hor a musí se k ní asi hodinu a půl pěšky. Je velmi podobná té ve filmu a nachází se nad vesnicí, kde jsme natáčeli. Pořídil si ji můj otec se svými spolužáky, když ještě byli na střední škole. Žena, která v ní žila předtím, se jmenovala Otyla a byla to podivínka, která odmítala žít dole ve vsi a chodila bosa. Místní ji pak násilím odvedli na psychiatrii, je to dost smutný příběh, který mě inspiroval k tomu filmovému. Venkov mám spojený s alkoholismem, na dědině se strašně chlastá. Pokud se tam chcete s někým skamarádit, musíte se nejprve ožrat. Do dědiny jsme se museli jít opít dokonce předtím, než jsme tam začali natáčet.

Ve filmu tematizujete partnerské násilí. Nejde ruku v ruce právě s alkoholismem, který zmiňujete?

Absolutně. Domácí násilí je na Slovensku a bohužel i v Česku velmi rozšířené. Když jste muž žijící na venkově, musíte pít. Pokud nepijete, jste divný. A agresivita je s velkým množstvím alkoholu spojená. Souvisí to i s normalizací násilí v dané komunitě, s tím, že zmlátit ženu nebo dítě vlastně nevadí. Člověk, natož pak ožralý muž, tak ztrácí veškeré zábrany.

Ve filmu jsem vnímala kromě normalizace ze strany okolí také to, jako by to i samotná oběť považovala téměř za vyhovující a neměla žádnou vůli opustit násilný vztah.

Nechtěli jsme ve filmu zobrazovat jen ženy bojovnice. Chtěli jsme ukázat i ženy, které se o tuto normalizaci samy přičinily. Jako by přijaly svůj úděl a řekly si, že je stejně nečeká nic lepšího. Jiný chlap tu pro mě není, mám s ním děti, jsem za něj provdaná. On mě bije, já zase dělám něco jiného. Je to hrozné, protože děti jsou pak také obětmi matky, která se rozhodne v násilném vztahu setrvat.

Snímek Světlonoc získal hlavní cenu Zlatý leopard na filmovém festivalu ve švýcarském Locarnu v soutěžní sekci Současná kinematografie. | Foto: Locarno Film Festival

Shodou okolností jsem si včera na toto téma povídala se svým kamarádem, který mi tvrdil, že sexuální obtěžování a násilí je sice špatné, ale že hnutí MeToo zničilo některým mužům život a kariéru jen kvůli tomu, že někomu sáhli na koleno. Co byste mu na to řekla?

Ano, to je také pravda a stalo se, že se někdo někoho jen dotkl a uprostřed té hysterie se to zveličilo. Některým mužům skutečně bylo ublíženo. To se ale stalo v zahraničí, ne u nás. Bylo by špatně kvůli tomu zatracovat celé MeToo, protože toto hnutí přenastavilo hranice a pravidla slušného chování, které do té doby vyhovovaly jenom jedné straně. Slušné chování má znamenat to, že je příjemné pro všechny a nikomu neškodí. Pokud slušné chování dříve znamenalo osahávání na zadku, pro většinu žen to asi příjemné nebylo. Když dochází k posunu společenských pravidel, nelze toho dosáhnout jinak než velkou kampaní a rozmáchlými gesty. Je potřeba si připomenout, jak MeToo vůbec začalo. Tisíce žen překonaly strach a začaly sdílet své zkušenosti s obtěžováním a sexuálním násilím. To by se nestalo, kdyby to opravdu tisíce a tisíce žen nezažilo. Bohužel na Slovensku a v Česku žádné MeToo neproběhlo. Pár žen se odvážilo jít se svým příběhem ven a to je vše. Muži stále nechápou, že ne znamená ne, pořád mají pocit, že to znamená ano, že se musejí více snažit a ženu dobývat. Prostě platí to, co platilo předtím. Ženy můžete plácat po zadku, můžete dělat sexistické vtipy, pískat, když se žena ohradí, muž jí odpoví, že má být ráda, že na ni píská, že je to kompliment. 

Takže na Slovensku společenská změna nenastala.

MeToo je o tom, že se obyčejní lidé nebojí ozvat a dojde k celospolečenské změně. U nás došlo možná k tomu, že nějaký časopis oslovil slavné ženy, kterým se něco podobného stalo, ale to nespustilo žádnou řetězovou reakci. Asi půl roku před MeToo jsme premiérovali můj první film Špína, a v jedné z mainstreamových recenzí stálo, že obviňuju muže z toho, že mají penisy, protože když muž znásilňuje ženu, tak musí křičet, jinak je to zákon džungle a muž má na to právo. Toto tam bylo napsané. U nás jsou jen jednotlivci, kteří o tom chtějí diskutovat, ale muži o tom mluvit nechtějí, alespoň já jsem žádného neslyšela.

V recenzi, kterou jste zmiňovala, se také psalo, že je kinematografie přefeminizovaná. Už je to pět let. Co se od té doby změnilo?

Nic. Vnímám sice, že se o těchto problémech víc píše. Na druhou stranu před měsícem soud vydal rozsudek knězi, který znásilňoval třináctiletou dívku na faře, a dostal podmínku. Když si na Slovensku zapálím jointa, dostanu deset let. Pak není divu, že se oběti bojí ozvat. Kolikrát se totiž stalo, že nakonec byly z komunity vystrnaděny právě ženy nebo dívky, které se ohradily, protože náš dobrý pan farář je víc než nějaké děcko, které si vymýšlí. Kde je jaká změna? Já o ní nevím.

Po novinářské projekci filmu Světlonoc zazněl i názor, že je snímek nepřátelský vůči mužům. Přemýšlela jste od té doby nad tím, proč to tak někdo může vnímat?

Přemýšlela jsem nad tím už předtím, než to bylo řečeno a do jisté míry té výtce rozumím, protože ve filmu není dostatečně silná mužská postava, na kterou by se mohli mužští diváci napojit. Kolik ale existuje filmů, v nichž jsou samé mužské postavy a neexistuje tam silná hrdinka? Považujeme to za normální. Proč by tedy nemohl být jeden film, kde není žádný Tom Cruise, který přijde všechno zachránit. To neznamená, že je ten film proti mužům, pouze poukazuje na typ toxického mužství, které škodí. Ženy jsou ve filmech často stereotypizovány jako manželky, matky, sekretářky a sexuální objekty.  A ano, uvažuju nad tím, jestli jsem do jisté míry nestereotypizovala muže. Na druhou stranu jsem se rozhodla ukázat svět pohledem hlavní hrdinky, která musí násilí čelit.

Musí se režisér nebo režisérka více ospravedlňovat, když natočí film se silnými ženskými hrdinkami?

Ano. Minimálně v naší kinematografii mají lidé pocit, že je zvláštní, když natočíte film o ženách, navíc pokud nejsou v tradičních společenských rolích. V zahraničí bych se na toto téma nemusela s nikým bavit, bylo by považováno za normální, že je to pohled ženy a sledujeme ženskou postavu. Neříkají tomu "ženský film" jako tady, je to prostě film. Filmy s hlavními mužskými hrdiny taky nikdo neoznačuje za mužské filmy.

Ve filmu Světlonoc hrají prim silné ženské hrdinky. | Foto: Moloko film

V jednom rozhovoru jste ale zmínila, že v USA, kde částečně žijete, se klade na genderový aspekt až moc velký důraz. Jak konkrétně se to projevuje?

Lidé dělají neupřímná gesta, aby náhodou nebyli nařčeni, že jsou rasisti nebo misogyni. Určitý film musí režírovat žena ne proto, že je dobrá režisérka, ale protože jinak by mohl někdo říct, že to není v pořádku. Moje kamarádka herečka mi říkala, že hrála v jednom seriálu, v němž obsazení nedávalo žádný smysl. Tvůrci si jen odškrtli, že je tam nebinární osoba, asijský Američan, Afroameričan. Je to spíš obchodní standard než to, že by se nad tím někdo zamýšlel. Ano, muselo se tam něco pohnout, aby filmy nerežírovali jen muži a černoši nehráli jen kamarády hlavních hrdinů nebo vrahy tak, jak tomu dlouho bylo, ale toto je opačný extrém, kdy scenáristé píší nelogické postavy, které jsou přiřazovány nelogickým hercům, a filmům chybí vnitřní přirozenost.

Kde je ale potom ta hranice, čeho chceme dosáhnout?

Je to o uvážených krocích. Nemá smysl dávat kvóty na festivaly s tím, že polovina filmů musí být od režisérek. Dá se ale udělat to, že programeři, kteří filmy na festivaly vybírají, budou z poloviny muži a z poloviny ženy. V tu chvíli budou přirozeně vybírat mužské i ženské filmy a zároveň se to nebude podepisovat na kvalitě filmů. Stejně tak v politice, když jsou zastoupeni různí lidé, budou přirozeně řešit témata, která trápí lidi, jež reprezentují. Musíme se dopracovat k tomu, že každá profese bude natolik diverzifikovaná, aby vytvářela přirozené prostředí pro všechny ostatní. V mé profesi není normální, že je režisérka žena, přitom by to normální mělo být. Co mám v sobě jinak, že bych tu práci nemohla dělat?

Přitom si režisérskou profesi stereotypně spojujeme hlavně s muži. Měla jste dost spolužaček, když jste studovala na FAMU?

Ano, hlavně na dokumentu, tam nás bylo dokonce víc. Před pár lety jsem byla na diskusi, kde se řešilo, jak je možné, že z filmové školy absolvuje více žen, ale mezi režiséry převažují muži. Je tam spousta otazníků. Podle mě jsou to často podvědomé a přirozené věci, není to tak, že ti někdo řekne, že si myslí, že režisér by měl být muž. Může ale hrát roli třeba to, že muž chce raději pracovat s jiným mužem, tak si vybere za kameramana nebo režiséra svého kamaráda. Vytvoří se pak mužská síť a najednou se divíme, proč tam nejsou žádné ženy. Nemusí to ale dělat záměrně. Proto je třeba nad tím vědomě přemýšlet.

A jsou z vaší subjektivní zkušenosti v této profesi nějaké bariéry?

Ne. Jediné, co mě napadá, je to, že kdybych do toho měla ještě dítě, tak by to bylo mnohem náročnější, protože film je v určitém smyslu také jako dítě, o které se neustále starám. Neříkám, že bych to nezvládla, ale zodpovědnost by musela být rozložená mezi více lidí. Když mají muži děti, ani nepočítají s tím, že jim to nějak ovlivní kariéru. U žen to vnímáme jako samozřejmost. Je škoda, že na rodičovskou nechodí více mužů.

Vy mateřství neplánujete. Přemýšlela jsem, jestli to není také jeden z momentů, kdy se žena ocitne v pozici oné bosorky, která je trochu zvláštní.

Nechci teď být matkou a myslím, že jsem si toto téma v sobě dobře vyřešila a mám z toho dobrý pocit. Potkala jsem vícero žen, které to mají stejně jako já, ale třeba to tají nebo o tom nechtějí mluvit. Je to zkrátka tabu, tak jsem si řekla, že já to téma otevřu, že mi nevadí, když budou mít lidi řeči, já to unesu a třeba tím někomu pomůžu. Na Slovensku z toho bylo velké haló. Dostala jsem strašně moc hejtů, jak je nepřirozené nemít děti nebo že já bych stejně neměla mít děti, protože ani nejsem žena. Napsala mi ale také spousta žen, které mi děkovaly, že to někdo řekl veřejně, že mají problém to vysvětlit své rodině a že se v tom už necítí tak samy. Když jsem to řekla svému muži Jacobovi, tak se smál, jak je možné, že to tady lidé vůbec řeší a nerespektují volbu daného člověka. Je na tom vidět, jak společnost vidí ženu hlavně jako rodičku. A máte pravdu, že od hejtů je jenom krůček k tomu, aby společnost začala ženu démonizovat a považovat za něco, co je proti přírodě a jim samým.

A jste optimistická v tom, že se tento pohled na ženu mění?

Jsem optimistická, když sleduju svou patnáctiletou sestru, která spolu se svými kamarády nahlíží na tato témata jinak. Jsou citlivější, upřímně jim jde o rovnost a svobodu. Možná jsou jenom nějaká výjimka, ale když to porovnám s mou generací, je to rozdíl. Jinak ale moc optimismu vzhledem k naší společnosti nemám. Na Slovensku hodně mladých lidí volí fašisty, kteří jenom melou o ohrožení "tradičních hodnot" a "tradiční rodiny", ale co to ve skutečnosti je? Že má žena rodit, držet hubu a starat se o domácnost? K takovým tradicím bych se opravdu nerada vracela. Bohužel, můj pesimismus přesahuje naše krajiny. Už během pandemie jsem si říkala, že společnost opravdu není dostatečně inteligentní na to, aby se zachránila sama před sebou. To samé vidíme v rámci klimatické krize. Budeme se tu hádat, dokud neshoříme. Neznamená to ale, že nevěřím v dobré lidi nebo pozitivní změny. To bych ani nedělala filmy. Stále věřím, že má smysl diskutovat a otevírat se. Nezměním celé lidstvo, ale jednotlivce třeba ano. Když vám někdo dá hodinu a půl v tmavé místnosti, zapomene na sebe a otevře se, je možné, že najednou zažije svět v kůži mých postav. Mě takto filmy hodně změnily. Kdyby se to dařilo i mým filmům, jsem nejšťastnější na světě.

Mohlo by vás zajímat: Úspěch je pro ženy břímě, musí čelit sexismu a obtěžování, říká Koutská

Být úspěšnou ženou může být pro ženy břímě, jsou tu alarmující nerovnosti, ženy na sebe mají velký tlak, nejcitlivější je navážení se do mateřství. | Video: DVTV, Daniela Drtinová