Novoroční projev Václava Klause
Vážení spoluobčané,
dovolte mi, abych Vás v tuto sváteční chvíli pozdravil, abych se na chvíli vrátil k roku právě skončenému a abychom se společně podívali na dny a měsíce, které budou následovat.
Před rokem jsem řekl, že "bych si přál, abych za 365 dnů mohl z tohoto místa konstatovat, že je společenská atmosféra v zemi o poznání klidnější, tvořivější a tolerantnější a že se podařilo pohnout některými dlouhodobějšími problémy, které už nesnesou odkladu". Toto přání věřím, že nejen mé se bohužel nevyplnilo.
Nenapomohly tomu ani dlouho očekávané volby. Jejich výsledky ukázaly, že si jedna polovina z nás zásadnější a hlubší změny přeje, zatímco druhá se jich obává. Síly pravice a levice jsou v podstatě vyrovnané.
V první části loňského roku byla vláda paralyzována blížícími se volbami, v druhé polovině roku neexistencí mandátu od Poslanecké sněmovny. Skutečné vládnutí to nebylo ani v jednom případě. Už sedm měsíců nemáme vládu, která by měla důvěru Poslanecké sněmovny, což je rekord, kterým se chlubit nemůžeme. Radost z našeho povolebního trápení se nemá snad nikdo.
K nalezení cesty vpřed jsem se snažil přispět, ale prezident republiky není monarcha tahající z Hradu za politické nitky. Navíc jsem přesvědčen, že se věci veřejné mají dělat veřejně a před veřejností. Plně spoléhám na systém parlamentní demokracie, a proto vím, že se musí začít konstruktivní dohodou politických stran. A ta dlouho chyběla, což také není žádné vítězství.
Nekompromisní soupeření o vize, ideje a programy zejména před volbami je pro demokracii nezbytné, ale nesmí přerůst ve "studenou občanskou válku", kterou situace u nás do jisté míry připomíná. Starosti se svou vnitřní jednotou míval český stát opakovaně a mnohokrát na to doplatil. Nesložíme-li dnes v přeneseném slova smyslu zbraně hromadného ničení národní pospolitosti, nedosáhneme ničeho. Mysleme na to právě dnes, kdy je čas příhodný k dobrým předsevzetím.
Začněme s reformami, které už tak dlouho odkládáme. Potřebujeme méně státu, a to jak z důvodu neúnosné přeregulovanosti našich životů, tak kvůli nutnosti zastavit naše narůstající zadlužování se. Ekonomice se relativně daří, ale přesto jsme se v posledních letech naučili žít na dluh. Ten nebezpečně narůstá ve sféře státní ve veřejných financích, v penzijním systému, ve zdravotnictví, nikoli ve sféře soukromé. Přímá vazba mezi zadlužením a splácením u státu bohužel není. Žádné vládě se nechce vlastními nepopulárními úspornými opatřeními zbavovat se dluhů způsobených vládami předcházejícími. Teď je příležitost to zastavit.
Žijeme v otevřeném a vzájemně více a více propojeném světě. I když stále ještě patříme k novějším členům Severoatlantické aliance, získali jsme tam dobré jméno a prokázali jsme, že jsme partnery, na které je spolehnutí. Naše vojenské mise působí na několika místech světa a pomáhají tam nastolovat bezpečnost a pořádek. Dělejme to v rozumné míře i nadále.
Vypořádali jsem se i se vstupem do Evropské unie. Ta nám sice nabízí nové příležitosti a odstraňuje mnohé zbytečné bariéry mezi zeměmi (a tím i lidmi), ale zároveň omezuje naše vlastní rozhodování, přináší nemalou byrokratickou zátěž a dává prostor k aktivitám institucí, které nic skutečně pozitivního nepřinášejí. Především nás organizují, regulují a kontrolují. Dělejme vše pro to, aby bylo co nejvíce toho prvního a co nejméně toho druhého.
K tomu, abychom to mohli co nejvíce ovlivnit, potřebujeme, abychom neztratili svobodu nebýt v Unii přehlasováni. Hlasovací mechanismy a všechny další prvky institucionálního uspořádání proto nepodceňujme. Buďme obezřetní i v souvislosti se snahou německého předsednictví znovu otevřít diskusi o tzv. evropské ústavě, která je právě o těchto věcech.
Do Evropské unie dnešním dnem přistupují Bulharsko a Rumunsko. Protože již řadu let usilujeme o to, abychom my sami nebyli v Unii zemí "druhé kategorie", nedělejme novým členským zemím to, co dělají některé jiné země nám.
V debatách o integrující se Evropě, o globalizovaném světě, o naší státnosti, o příslušnosti k naší zemi, ale i o našem vlastenectví buďme zdravě sebevědomí. Nesmíme dopustit, aby mohla být naše legitimní starost o svou vlastní zemi zaměňována za bojácný strach ze všeho cizího a aby byla chápána jako uzavírání se do sebe. S dnešní otevřeností světa žít musíme, musíme ale vědět, že nic není zadarmo a že tzv. globalizace i od nás leccos vyžaduje.
Vážení a milí spoluobčané,
máme před sebou další rok. Nebuďme lhostejní k tomu, jak s ním naložíme. Nelámejme nad politikou a politiky hůl, neboť i pro nás platí to, že každá země má jen takové politiky, jaké si zaslouží.
Pro každého z nás je jistě rozhodující život osobní, tedy rodina, zdraví, práce, životní pohoda, štěstí. Moc bych si přál, abychom více mysleli na ty, kteří potřebují naši pomoc. Máme-li díky moderním technikám blíže k celému světu, neměli bychom mít daleko jeden k druhému. Nesmí nám být lhostejné oslabování rodiny a jeho dopad na výchovu dětí, podmínky života seniorů, ale i způsob, jakým se k sobě chováme navzájem. Porozumění druhým je třeba usilovně a citlivě pěstovat, nic cennějšího není.
Do Nového roku přeji všem hodně zdraví, štěstí a tolik potřebný optimismus.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
