Na Slovensku se báli, že moje kniha o zneužívání inspiruje školáky, říká autorka

Na webu nakladatelství Host, které vydalo český překlad vaší knihy, se píše, že na slovenské kulturní scéně způsobila rozruch a rozvířila debatu o tabuizaci sexuálního násilí. Jaká témata debata vyzdvihuje?

Kamenem úrazu se stala nominace mojí knihy do ceny René, v rámci které se výběr pěti knih čte na středních školách, aby si podle nich mohli následně maturanti a maturantky zvolit knihu roku. Ta moje údajně nebyla vhodná pro tuto věkovou kategorii. Zazněl argument, že by si ji mohli studenti dezinterpretovat jako příběh lásky, kterým by se chtěli "inspirovat". Následně byla kniha z nominované pětice vyloučená, střední školy musely osobně požádat o její zaslání, a její čtení mělo být doprovázené besedou s psychologem. Proti tomu v zásadě nic nemám.

Nicméně na druhé straně je takové chování zvláštní, když se podíváme, jaké knihy byly ve vybrané pětici společně s mou knihou. Píše se v nich o alkoholismu v rodině a jeho dopadu na děti či o protiromském pogromu. To zjevně nejsou tak těžká témata a nemůžou se nikoho ze studentů negativně dotknout. Jedině v případě sexuálního zneužívání musíme udělat rozruch, šeptat si o něm, speciálně ho vyčlenit, aby studenti věděli, že když se jim něco takového bude dít, na nás se určitě nemají obrátit, protože nám samotným je to nepříjemné, a vlastně bychom o něm nejraději nemluvili. Ukazujeme tím, že jsou na takové téma ještě příliš nezkušení, sprostí, mladí. Kdo ví, co se stane, když následně poznají někoho, kdo je bude chtít vmanipulovat do nezdravého vztahu, a právě on bude ten, od koho poprvé uslyší, jak jsou skvělí, moudří, dospělí…

Bylo pro vás důležité poukázat na tabuizaci sexuálního násilí? Chtěla jste vyzdvihnout nějaký jeho konkrétní aspekt?

Při psaní, a ani bezprostředně po dokončení, jsem žádné takové ambice neměla. Zkrátka jsem bohužel měla takovou zkušenost, a zdálo se mi zajímavé psát o tom, jak může něco takového ve skutečnosti probíhat. Existují totiž situace, které bezpochyby úplně každý intuitivně okamžitě odsoudí, vidí, že to, co se stalo, je nesprávné a zlé.

Ale u spousty takových situací máme jako společnost zároveň vrytý jeden jediný konkrétní scénář, jako bychom měli v albu špatně přiřazené fotografie, na které se díváme: násilník vypadá a chová se takto, oběť vypadá a chová se zase tímto způsobem. A při střetu s čímkoliv, co vypadá i jen trochu jinak, velmi rychle zaváháme a znejistíme. Teď už umím svou myšlenku shrnout, ale při psaní byla mnohem více podvědomá. Mým hlavním cílem bylo napsat z literárního hlediska dobrou knihu.

Pořád se ptají na můj příběh

Netajíte se tím, že je kniha z jisté části vaší autobiografií. Bylo pro vás náročné se během psaní vracet k některým momentům?

Samozřejmě. Ale zároveň si ho dodnes pamatuji jako zatím nejkrásnější období mého života. Pro mě opravdu neexistuje nic krásnějšího než se věnovat tvorbě jakéhokoliv druhu. Takové, ve které se úplně ztratím, ale zároveň díky ní vnímám svět jinak, intenzivněji.

Přemýšlela jste nad tím, zda "přiznat", že je kniha autobiografická? Jaké argumenty stály pro a jaké proti?

Pamatuji si, jak jsem si před prvním rozhovorem řekla: "Podívej se, úplně všichni se nejdříve zeptají, jestli je to o tobě, a tak to bude i při každé další knize, jinak už to nebude, nejlepší proto bude vypořádat se s touto otázkou hned na začátku, pak už nebude pro nikoho zajímavá." Nevím, jestli jsem se v posledních letech v nějaké věci tak fatálně zmýlila, ale jakou jsem měla jinou možnost? Na úplně každé besedě lhát a jako papoušek opakovat, že ne, kniha není o mně, a vidět, že tomu lidi ve skutečnosti nevěří, protože je to zkrátka lež? Rozčilovat se pokaždé, když někdo knihu odbude tím, že jsem si něco vymyslela a že to tak zlé určitě není a že se nic neděje?

I já jsem s vámi mimo rozhovor diskutovala otázky, na které jste odmítla odpovědět. Vadí vám, že se vás novináři a novinářky ptají na osobní rovinu?

Ano, ptají, a ano, velmi mi to vadí. Vadí mi, když se překročí hranice mezi literaturou, mezi tím, o čem je moje kniha, a mezi mým současným soukromým životem, o který se nemám absolutně žádnou povinnost s nikým dělit. To zní určitě tvrdě, ale já jsem nesmírně hrdá, že jsem se v životě naučila říkat "ne" a že jsem se naučila nedělat věci, které mi nejsou příjemné.

Vím, že to může být po přečtení mé knihy překvapivé, protože jsem v ní velmi upřímná a otevřená. Týká se však části mého života, která je pro mě absolutně uzavřená až do takové míry, že je pro mě zvláštní formulovat odpověď tak, že je kniha "o mně", protože ve skutečnosti už není. A to, kým jsem v současnosti, patří jen mně.

Chtěla jsem napsat dobrou literaturu

Ve vaší knize poukazujete na situaci, kdy o vztahu hlavní postavy s daným mužem okolí ví a nic s tím neudělá. Připomnělo mi to úspěšnou knihu Svolení od Vanessy Springory, která popisuje, jak měla jako nezletilá vztah s o mnoho let starším spisovatelem a jak jejich okolí vztah podporovalo. Bylo pro vás důležité poukázat, že je naše společnost k tématu sexuálního násilí shovívavá nebo dokonce slepá?

Pro mě byla důležitá jediná věc, a to napsat nejlepší knihu, jakou jsem v té době dokázala napsat. Dobrá próza se totiž nedá psát jako diplomová práce, že si nějaké téma nastuduji, stanovím si cíle, kterých chci dosáhnout, a na konci s pomocí tabulky zhodnotím, zda se mi to podařilo. Tak to nefunguje. Určitě se dá tvrdit, že je naše společnost k tématu sexuálního násilí shovívavá nebo slepá, ale to je strašidelné zjednodušování.

O kom a o čem se bavíme? O podobě zákonů, které mají ženy a děvčata chránit před sexuálním násilím, nebo trestat násilníky? O rodičích, kteří žijí v totální deziluzi, když bojují proti zavedení sexuální výchovy, čímž pomáhají násilníkům a manipulátorům, a vůbec ne svým dětem, jak si naivně myslí? O tom, že je ideál ženské krásy - modré oči, světlé vlasy, drobná a hubená postava bez ochlupení, bezstarostná a vysmátá - maskovanou podobou dítěte?

Bavíme se o blízkých osobách násilníka, kteří jsou shovívaví a slepí, protože chrání svého kamaráda nebo člena rodiny? O vrstevnících oběti, kteří o situaci mlčí, protože jsou sami dětmi? Nebo o rodičích oběti, kteří sami čelí hrozné situaci, na kterou nebyli připravení, a prožívají výčitky svědomí? To všechno moje kniha určitě nevyřeší, a ani jsem neměla takovou ambici.

Vaše kniha zobrazuje zneužívající a manipulující vztah. Klasický komentář zpochybňující sexuální násilí zní: "Proč to teda dělala, když nechtěla?" Chtěla jste ukázat, že odpověď na tuto otázku není tak jednoduchá?

Nechtěla jsem na tento komentář reagovat, ono to tak jednoduše je. Existuje slovo "grooming", které jsem v poslední době v souvislosti s různými dalšími případy viděla všude. Vyskakovalo na mě z článků, z názvů podcastů, z komentářů. Myslela jsem si tedy, že jsme jako společnost toto slovo zařadili do slovníku a že víme, co znamená, jenže očividně nevíme. Stačí, že se cílená manipulace dítěti dospělou osobou vydaří, že grooming proběhne úspěšně, a už to i jinak inteligentní, dospělí lidé, považují za příběh lásky.

Kniha by možná nikdy nevyšla

Brněnské představení Tento pokoj se nedá sníst, který měl premiéru na začátku prosince, je třetí dramatizací vaší knihy. Čekala jste takový úspěch?

Pro mě byl ohromný úspěch už samotné vydání knihy. O víc mi vlastně nešlo. Asi v třetím ročníku na základní škole jsme s psycholožkami dělali aktivitu, v rámci které jsme si měli napsat na papír náš největší sen, zalepit ho do obálky a doma odložit. Já jsem tehdy napsala, že chci napsat a vydat knihu. Nedávno jsem tento papírek našla založený v knize, kterou jsem v té době četla. Tedy nejenže jsem nečekala takový úspěch, já jsem nějak zapomněla na to, že knihu bude vlastně někdo číst.

To je totiž ještě další krok po vydání, kterého se ne vždy podaří dosáhnout, a až tak daleko jsem při psaní v myšlenkách nedošla. Chválabohu, protože kdybych se doopravdy do hloubky zamýšlela nad tím, že moje kniha bude skutečně mít čtenářky a čtenáře, možná by nikdy nevyšla.

Ztvárnil režisér Petr Michálek nějakou část či myšlenku vaší knihy způsobem, který se vás obzvlášť dotknul?

Jelikož se kromě literatury věnuji i vizuálnímu umění, zaujaly mě právě vizuální momenty - motiv černého oblečení Terezy, se kterým pracuji v knize, posunuli Petr a Kateřina (Liďáková, ztvárňuje hlavní postavu, pozn. red.) do další roviny, když se herečka během představení špiní o cihlovou stěnu, což je na černém podkladu opravdu velmi výrazné. Nebo úvodní mrknutí směrem do světa současného umění a galerií. Celkově se jim podařilo vytvořit mnoho detailů, jakýchsi mikromomentů, které sice v knize samotné nejsou, ale mohly by být. A to je nádherné. Mít pocit, že vaší vizi někdo porozuměl, aniž byste museli cokoliv dodatečně vysvětlovat.

Video: Pedagog si studentky vybíral plošně, říká Blatný, který odhalil zneužívání na fakultě (21. 4. 2022)