Praha - Do střední a východní Evropy vstoupila finanční krize. Profesor lipské univerzity Günther Schnabl studoval před deseti lety krizi rozvojových zemí ve východní Asii.

Tehdy musel za krizí cestovat přes polovinu světa, dnes přišla krize za ním. Deset let staré události z Koreje, Malajsie, Thajska, Indonésie a Filipín se dnes opakují v Česku, Polsku, Maďarsku, Bulharsku, nebo Lotyšsku.

„Všechno je stejné. Národní měny tu mají pevné směnné kurzy i flexibilní kurzy, ale v jejich dopadu na reálnou ekonomiku není tak velký. Samotná existence směnných kurzů vyvolává očekávání devalvace a to vede k přílivu kapitálu. Pak je tu typický nadměrný příliv investic a silně klesající úroky, čímž dochází k dalším investicím a konzumu," vypočítává profesor Schnabl, který absolvoval stáž na tokijské univerzitě.

Přednosti evropských bank

A.cz: Také rizika východní Asie před deseti lety a středovýchodní Evropy dnes jsou stejná?

Když během krátké doby přitéká příliš mnoho kapitálu, tak udělám nejdřív ty dobré investiční projekty. Jakmile jsou hotové, začnu přemýšlet, co dál a přijdou ty špatné. To je automatické a nejde to jinak. Nejsou jen dobré projekty.

Dokud jde všechno nahoru, jsou všechny ukazatele dobré. Jakmile však dojde k náhlému obratu u úroků, nadejde zkouška, která ukáže, které investice byly špatné a které dobré, což pak vede k recesi. To je podobné mezi východní Asii a východní Evropou.

Jediným rozdílem je, že ve východní Asii byly domácí banky, které si mezinárodně půjčovaly kapitál. Například thajské banky po nástupu krize propadly panice a přestaly úplně půjčovat. Vy máte zahraniční banky a ty stále půjčují na rozumné projekty, i když jsou samozřejmě opatrnější.

A.cz: Lišíme se od východní Asie jen kvalitou managementu bank?
 
Nový je globální rozměr krize. Dříve mohly velké země zasáhnout a zachránit bankovní sektor v zemích postižených krizí. Dnes má problémy každý. Jak východní Evropa, tak Německo, Francie, USA, Japonci, Číňané, Angličané. Každý je v krizi a je těžké říct, co se bude dělat dál. Předpokládám, že země zachrání všechny své banky a financovat to budou pomocí inflace. Nedá se předpovědět, kolik peněz půjde do bank během dvou let. A teprve později bude možné vypočíst, jestli se to vůbec vyplatilo.
Evropa má výhodu, že má centrální banku, která se chová konzervativně, a vlády ji neovlivňují. Proto můžeme čekat, že inflace bude v Evropě nižší, než v USA nebo v Japonsku.

Východ to bude mít těžší

A.cz: Existují dva různé pohledy na země střední a východní Evropy. Buď jsou před krizí lépe chráněny než vysoce rozvinuté západní země, anebo jsou vystaven vyšším rizikům. Který pohled je podle vás správný?

Pro emerging markets (rozvíjející se trhy) je obecně vzato riziko větší. Jejich finanční trhy jsou odsouzeny spoléhat na vývoj v jiných zemích. Proto jsou také větším rizikům vystaveny země východní Evropy. Některé z nich jsou ovšem velmi flexibilní, třeba Estonsko se může z krize dostat rychleji.  Na druhé straně jsou země, které využívají pohyblivého kursu své měny, a tím se dostávají do podezření, že jejich ekonomika tak flexibilní není. To se týká třeba Polska.
Poláci chtějí mít nezávislou mzdovou, fiskální i finanční politiku a k tomu potřebují pohyblivý měnový kurs. Tyto politiky však nejsou dostatečně orientovány na podporu ekonomického růstu, a proto mělo Polsko v poslední době nejnižší růst ve střední a východní Evropě. Pro země jako Polsko bude mnohem obtížnější, aby se z krize dostaly.

A.cz: V čem budou ty těžkosti? Krize bude trvat déle?

Klíčový problém vidím u velkých centrálních bank, především USA a Japonska. Začala krize a ihned snížily úrokové sazby, protože pokládaly inflaci za vyřešenou. Sazby dále klesají, také v Evropě. Na trhu je tedy stále víc likvidity, to zvyšuje pravděpodobnost spekulací na světových trzích. Těžko říct, kdy a kde k tomu dojde, ale rozhodně se budou zvyšovat ceny a dojde k přehnaným investicím. Příčinou je přitom snaha zabránit recesi snížením úroků až k nule.
Nadbytek spekulativního kapitálu bude podstatným problémem také pro emerging markets ve chvíli, až se jejich směnné kurzy stabilizují.

A.cz: Dá se vysoké inflaci, kterou do budoucna předpovídáte, nějak zabránit?

K obratu musí dojít na celém světě, aby se úrokové sazby dostaly na normální úroveň. Zdá se mi jasné, že odpovědnost leží na USA. Evropané jsou víc konzervativní, stojí za tím mentalita německé centrální banky, ale když jde USA stále dolů, tak vzniká tlak na Evropu, aby sazby také snižovala a aby se směnný kurz eura nevyvíjel zcela izolovaně.
Když jde Evropa také dolů a sazby ve Frankfurtu jsou dole, potom se přelévá kapitál do Tallinu, kde jsou vysoké sazby, a pro Tallin je to jednoduše příliš. To je odpovědnost centra, aby sazby nebyly příliš nízké. Sazby mají být dole, jak to jen jde, ale střednědobě se mají držet určité pohodlné úrovně, která není příliš hluboko. Jinak se otevírá prostor spekulacím se všemi aktivy, které jsou na měnových, realitních, akciových trzích, na trzích se zlatem atd. Pak je sazby třeba vrátit zpátky, aby umožnily normální růst a nikoliv neustálé sinusoidy nahoru, dolů.
Rozvíjející se trhy jsou přitom z definice víc pohyblivé a jsou rozhodnutím centra víc ovlivněny, než samo centrum.

Každý je trpaslíkem

A.cz: Mají všechny středoevropské a východoevropské země stejné či srovnatelné problémy, anebo mají některé země lepší šance překonat krizi bez velkých ekonomických ztrát?

Ano, musíme rozlišovat. Na jedné straně je třeba říci, že každá země je specifická, osobně vidím jako jednu z typických zemí Estonsko, které je malé, velmi flexibilní a velmi liberální. Na druhé straně je Polsko, velká země, která je velmi soustředěna na sebe a chce dělat nezávislou politiku. Tudíž je mezi těmito póly ve východní Evropě zastoupeno celé spektrum různých přístupů. To je rozdíl proti východní Asii, která byla mnohem víc homogenní, protože se tam ekonomiky vyvíjely podobným způsobem.

A.cz: V něčem si ale musí být východoevropské země podobné?

Východní Evropa je heterogenní, pokud jde o hospodářskou politiku. Všechny země přitom samozřejmě mají hodně podobné podmínky, opravdu jsou všechny zaměřeny na západní Evropu a šok ze západu je zasáhne všechny stejně, ať jde o krizi, nebo nižší úrokové sazby. Platí, že jsou-li úroky nízké, kapitál se přilévá, a jakmile dojde k šoku, znamená to i odliv velkého kapitálu.
Co je na srovnání východní Asie a východní Evropy zajímavé, je to, jak se východní Asie integruje. Není orientována jen na Japonsko, obchoduje se také mezi Čínou a Malajsií, mezi Malajsií a Singapurem, Singapurem a Filipínami, Filipínami a Malajsií. Mají skutečnou dělbu práce, zatímco východní Evropa se v ekonomice obrací výlučně na západ, hospodářské vztahy mezi Českem a Maďarskem, Maďarskem a Bulharskem jsou relativně málo vyvinuté. V těchto zemích neexistuje žádný vlastní model růstu a růstové impulsy čekají od západu.

A.cz: Vlády i centrální banky Česka a Polska říkají, že my nejsme stejní jako ostatní východoevropské země a že se nás tedy západní investoři nemají bát. Má smysl to říkat?

Jistě, každý je něčím zvláštní, ale ve srovnání s 26 ostatními státy je každý trpaslíkem. Myslím, že v Evropě nemůže nikdo očekávat, že bude mít nějaké zvláštní zacházení. Jasně že je Polsko mnohem větší než Estonsko. Ze západoevropského pohledu, kdy jde výrazná ekonomická váha často ruku v ruce váhou politické moci, je však Polsko také malé a zřejmě se s ním nebude zacházet tak, jak by Polsko doufalo.
Francie a Německo válčily celá staletí, než se začaly ubírat společnou cestou integrace. To nebylo nikdy snadné, každá z obou zemí měla své vlastní zájmy, ale podařilo se neustále popohánět integrační proces. Německo-francouzské přátelství je nyní v Evropě opravdu pevným poutem.  Důvodem je, že obě země uměly ustoupit a každá se pokoušela porozumět té druhé. Myslím, že to je pro nás ta správná cesta.
Srovnám-li nás ještě jednou s Východní Asií, ušla Evropa daleko větší kus cesty. Východní Asie je sice ekonomicky velmi silně integrována, ale politicky vůbec ne. Politicky vzato se orientuje sama na sebe a je ochotna kooperovat spíše s Američany než s ostatními asijskými partnery. V Evropě jsme tak hodně vepředu, protože máme vlastní integrační model a i přes velké názorové rozdíly, které máme, nemáme vlastně ani jinou možnost.
Musíme být rovnocennými partnery východní Asii, Číně, která se stává ekonomickou velmocí, Americe a protože, jak už jsem zmiňoval, politická síla je dána sílou ekonomiky, musí ekonomická integrace pokračovat. Předpokladem jsou dynamické ekonomiky, což znamená více strukturních reforem, i když to zabolí.
A integrace znamená umět akceptovat toho druhého. Představa, že jsem něco lepšího a zvláštního, není s integrací dlouhodobě slučitelná. Jednoduše je tu ještě spousta ostatních.

Hrozí plánované hospodářství

A.cz: Co přesně rozumíte strukturálními reformami ve Východní Evropě?

Myslím, že s podobnými problémy se potýká stejně tak Východ jako Západ. Evropa má tendenci regulovat pracovní trhy a vytvořit pro své občany velkou míru sociální jistoty. To je samozřejmě krásná myšlenka, ale současně se tím ochromuje hospodářský růst. Projevuje se to vysokou mírou nezaměstnanosti, s čímž se nyní potýká Německo, které si vytvořilo velké sociální jistoty. Jakmile lidé jednou z pracovního procesu vypadnou a stát je vydržuje, nemají už nikdy šanci se do tohoto procesu vrátit. Rozhodně není zrovna sociální udržovat velkou část obyvatelstva mimo pracovní proces a izolovat ji státními dávkami. Tito lidé sice dostávají od státu peníze, ale přestávají být součástí společnosti a jsou v podstatě diskriminováni.
Reforma znamená donutit lidi, aby znovu začali pracovat. Jakmile se znovu zapojí, uvidí, že je to pro ně lepší, než vysedávat doma.

A.cz: Jak chcete nutit lidi pracovat, když v dnešní době lidé bez vlastní viny práci naopak ztrácejí?
 
Samozřejmě to je v době recese obtížné. Mnohem lépe by se to realizovalo v období boomu, kdy by měli lidé šanci vůbec nějakou práci dostat.
Argument reformy ale nelze z dlouhodobé perspektivy shodit ze stolu jen proto, že je recese. V době konjunktury se k reformám také sahá s nelibostí. Důležité je neztratit je z očí.
Pokud by v budoucnu mělo zůstat tak, že by banky věděly, že jakmile prospekulují svůj majetek, dostanou peníze z daní, a kdyby si podniky byly jisté, že jakmile se ocitnou v maléru, přispěchá stát s podporou, posunuli bychom se směrem k plánovanému hospodářství, o němž víme, že nefungovalo.
Stát nyní v době krize cítí povinnost - a to na základě ohromných rozměrů negativních zpráv - pomoci finančním institucím a podnikům. Je to pochopitelné, ale krůček po krůčku se tak ubíráme k plánovitému hospodářství. V Japonsku se to už stalo. Japonci měli od roku 1999 nulový úrok, soukromou poptávku nahradili státní a jejich ekonomika neroste. Podle statistik sice ano, ale podíváme-li se na ceny akcií, ty jsou už dnes ve srovnání s rokem 1985 poloviční. To je špatná indicie, která ukazuje na propad.