reklama

Romkám zřejmě stále hrozí sterilizace, říká žena, která prosadila jejich odškodnění

Romské aktivistce Eleně Gorolové se před rokem podařilo prosadit možnost odškodnění ženám, které podstoupily protiprávní sterilizaci. Sama je jednou z nich. Její práce ale není u konce. Dnes obětem pomáhá jednat s úřady a snaží se dosáhnout toho, aby na kompenzace dosáhly i ty ženy, kterým před lety skartovali dokumentaci. Snaží se také o vymýcení segregace v porodnicích.

Aktivistka Elena Gorolová bojuje za práva romských žen, které podstoupily nucenou a nezákonnou sterilizaci.
Aktivistka Elena Gorolová bojuje za práva romských žen, které podstoupily nucenou a nezákonnou sterilizaci. | Foto: ČTK

Nedávno jsem viděla vaši svatební fotku. Vzpomenete si, s jakými představami o své budoucnosti jste vstupovala do manželství?

Vdávala jsem se v devatenácti letech z velké lásky. Zatímco mnohé mladé dívky se vdávat "musely", já jsem chtěla. Když jsme zařídili vše potřebné, zjistila jsem, že čekám miminko. Takže v den svatby jsem byla už čtyři měsíce těhotná. Těšila jsem se, že budu pečovat o rodinu, o děti. Moje vize byla láska, rodina.

Asi by tehdy nikoho nenapadlo, kudy nakonec povede vaše cesta.

To by mě skutečně vůbec nenapadlo. Ale i když jsem po těch letech zaznamenala obrovský úspěch, protože nás úřady už berou vážně, byla bych radši, kdybych takovou cestu nemusela absolvovat. Prožila jsem spoustu potíží, sáhla jsem si na dno. Naštěstí mě vždy podržela rodina. 

Kolik jste chtěla mít dětí?

Neplánovala jsem hodně potomků. Sama mám jednoho bratra, je o třináct let mladší. Užila jsem si krásné dětství a totéž jsem chtěla dopřát svým dětem. Chtěla jsem mít páreček. První syn přišel na svět v roce 1988. Manžel byl na vojně a my jsme se téměř dva roky neviděli. Za tu dobu se dostal domů jen čtyřikrát. Když se vrátil, syn už chodil, mluvil. Po dvou letech se narodil druhý syn. Chtěla jsem ještě holčičku, ale to už mi bylo odepřeno.

Vaši synové se narodili císařským řezem, při tom druhém vás sterilizovali. Vy jste ale zabojovala a před rokem se vám po osmnácti letech tvrdé práce podařilo prosadit odškodnění žen po nucené sterilizaci. Jaký to je pocit, když si uvědomíte, co vše jste dokázala?

Pocit mám skvělý, protože to dělám pro všechny ženy, které trpěly. Ale byly to drsné roky. V jeden čas jsem se absolutně psychicky zhroutila. Stalo se to po třech letech mého působení v neziskové organizaci Vzájemné soužití. Pracovala jsem zde jako terénní pracovnice, do toho jsem dálkově studovala střední školu, starala jsem se o rodinu a k tomu všemu jsem se intenzivně angažovala v problému sterilizace. Bylo toho na mě moc. Najednou tělo vypovědělo službu, fyzicky jsem nebyla schopná vůbec ničeho. Půl roku jsem zůstala ležet v posteli. 

Neměla jste v takových chvílích chuť se vším seknout?

Měla. Mnohokrát. Ale vždycky jsem se znovu zvedla, pomohli přátelé, ta touha to dotáhnout do konce mě hnala dál. Stálo to za to. Dnes jsem byla na Úřadu vlády, kde se hovořilo o tom, že nechtěli odškodnit ženy, které nemají zdravotní dokumentaci. Jenomže mnohým se to stalo před desítkami let a jejich dokumenty byly skartované. Přislíbili mi změnu. Momentálně máme přes 400 podaných žádostí. 

Nucená sterilizace jen před několika lety

Elena Gorolová

Elena Gorolová

  • Narodila se 2. ledna 1969 v Ostravě.
  • Po porodu druhého syna ji při císařském řezu sterilizovali.
  • Dlouhá léta bojovala za práva protiprávně sterilizovaných žen a jejich odškodnění od státu.
  • V r. 2021 se jí podařilo prosadit zákon o odškodnění.
  • Získala i mezinárodní ocenění. Společnost BBC ji v roce 2018 zařadila mezi 100 nejvlivnějších a nejinspirativnějších žen světa. Lonio obdržela Cenu Alice Garrigue Masarykové od Velvyslanectví USA v Česku

Hodně jste toho změnila. Dnes už tedy nucená sterilizace nehrozí?

Bohužel se to zřejmě stále děje. Právě prověřujeme čtyři roky starý případ. 

Získala jste mezinárodní ocenění. Společnost BBC vás zařadila mezi 100 žen roku 2018 a loni jste obdržela Cenu Alice Garrigue Masarykové od velvyslanectví USA v Česku. Co to pro vás znamená?

Samozřejmě ocenění potěší, ale já to tak neberu. Mně jde hlavně o to, pomoci těm ženám. Díky ocenění se o tom možná více mluví a třeba to pomůže i samotnému procesu. Jsem Romka a stále čelím diskriminaci. Tím pádem je takové ocenění o to vzácnější. 

Procestovala jste svět. Účastnila se mnoha konferencí. Říkáte, že za hranicemi jste ústrky nezažila. Nezvažovala jste někdy, že byste se v zahraničí usadila? 

Nikdy. Narodila jsem se v Ostravě, mám tam celou rodinu, jsme si blízcí. Tatínek bohužel už nežije, ale maminka bydlí hned vedle nás. Nikdy jsem nechtěla jít jinam. I přes diskriminaci bych neodešla. Dnes máte jedno, kde žijete. Důležité je, jak tomu dokážete čelit.

Jak jste se to naučila vy sama?

Pomohla mi práce v organizaci Vzájemné soužití. Pracovala jsem se znevýhodněnými a problémovými rodinami. Chodila jsem do terénu. Když jsem vše viděla a mohla pomáhat, aby se děti nedostaly do dětských domovů, bojovala jsem o jejich navrácení zpět, otevřelo mi to oči a hodně mě to posílilo. Právě tato práce v terénu. Romové mívají běžně mnoho dětí a pohlíží na to jinak než v majoritní společnosti. Když jim podáte pomocnou ruku, můžou se změnit. A to neplatí pouze pro romskou rodinu, ale všeobecně. Možná vás překvapí, že se někteří opravdu chtějí změnit. 

Stačí zabrat ve škole

Taky jim jdete příkladem. Vnímají to?

Je to tak. Mnohokrát se mi v rodinách stalo, že se mě ptají, jaká je možnost dělat práci, kterou dělám. Tak říkám, že stačí zabrat ve škole a studovat. To můžete kdykoliv, i když už dávno pracujete. Taky jsem střední školu absolvovala až v dospělosti. Pět let jsem to zvládala skloubit s rodinou. Vtipné je, že jsme se synem chodili na stejnou školu. On na denní studium, já jsem ji dělala dálkově. 

Takže se váš syn vydal ve vašich stopách?

Svým způsobem ano. Oba máme sociální obor. Syn dělá vychovatele v diagnostickém ústavu. Ten starší pak pracuje v nemocnici jako řidič, rozváží léky. Bohužel školu nedodělal. Vzdal ji, protože se bál chodit na praxi, kde bylo hodně skinů. Tam se to zvrtlo. 

Těšíte se na vnoučata? Třeba se poštěstí holčička, kterou jste si přála. 

Jsem čerstvou babičkou. Před měsícem se nám narodil vnouček. Jsem šťastná. Moc si to užívám. Vůbec nevadí, že je to kluk. Už teď ho miluju jako babička nadevše. 

Jaká budete babička?

Absolutně rozmazlovací. I můj manžel bude skvělý děda. Je nadšený. On byl velice dobrý otec. Pocházel z dětského domova, tak chtěl synům dát co nejvíc, protože sám to neměl. Koupal je, hrál si s nimi, bral je na procházky, dělal úplně všechno.

Kdo byl u vás vlastně hlavou rodiny?

Dokud žil tatínek, tak to byl on. Museli jsme poslouchat. Ale jinak už romské rodiny nejsou tak tradiční jako dřív. Už nedodržujeme takové zvyky jako naše babičky a dědečkové. Hodně přebíráme z majority. Držíme ty věci, jako je svatba, pohřeb, křtiny, Vánoce… 

Jaké jsou vaše Vánoce?

Vždy je trávíme pohromadě, velká rodina. Tatínek všem u slavnostního stolu popřál, zavzpomínal na ty, kteří nejsou mezi námi. Musí být honosná večeře, nic na stole nesmí chybět. Hlavní je být pospolu, velká rodina. Ale nebudete mi věřit, že u nás peče cukroví hlavně manžel. Dělá to rád. Já se snažím, ale moc to neumím. 

Manžel mi nevěřil

Jste spolu 35 let, což je úctyhodná doba. Jak jste zvládali krize? Třeba právě takovou, která vás zasáhla hned na začátku vztahu?

V našem vztahu se vždycky angažovali synové, i když už do toho nemají co mluvit. Ti by nikdy nesnesli, abychom se třeba rozešli. Ale nebudu zastírat, že nucená sterilizace pro nás byla velkou zkouškou. Manžel mi nevěřil, myslel, že jsem si to nechala udělat schválně. Hádali jsme se. Chvíli trvalo, než pochopil, že to nebylo moje rozhodnutí. 

Jak jste se pak vnímala jako žena?

Velice špatně. Styděla jsem se. Ale stud jsem překonala ve chvíli, kdy jsem se rozhodla za ženy bojovat. Chtěla jsem, aby se o tom mluvilo. 

Rodina na vás musí být pyšná.

Je. Hodně pyšný byl tatínek. Fandil mi v tom. Najednou mě viděl v televizi… V těch osmnácti letech by mě něco takového opravdu ani nenapadlo. Je to úspěch, ale mně nejde o slávu. Pro mě to téma stále nekončí. 

Co plánujete dál? 

Teď bych se chtěla zabývat segregací romských žen v porodnicích. Stává se, že na jeden pokoj dávají pouze romské ženy. To bych taky ráda změnila. Dítě je segregované už od prvního dne. Ale proč já mám jít na pokoj s romskou ženou? A to nemyslím nijak diskriminačně. Copak mám na čele napsané, že jsem Romka? Myslím, že by to v podobných zařízeních nemělo být.

Video: Do smrti se s tím nevyrovnám, říká o sterilizaci Romka, kterou ocenila britská BBC (5. 12. 2018)

Nemůžu jim odpustit, co mi provedli, bylo mi 21 let, nevyrovnala jsem se s tím dodnes, líčí Elena Gorolová, která bojuje za práva sterilizovaných žen. | Video: Emma Smetana

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama