Čím tedy je?

Na takovém místě je možné dotknout se rozměru zla, které se vymyká mé představivosti. Zážitek v tom slezském koncentračním táboře, kde jsou jen základy baráků, lom a prázdno, byl pro mě mnohem silnější než návštěva Osvětimi. Byl jsem tam sám s něčím, co už není viditelné, ale můžeme to cítit. V Osvětimi je moc didaktiky.

Jak byl váš film přijat v Německu?

Velmi rozporuplně. A částečně s velkou kritikou. Vyčítali mi, že jednoznačně nerozlišuji. Že bez komentáře nechávám citáty z dopisů svého dědečka nebo jeho veřejné promluvy. Že svého dědečka neodsuzuji.

A jak by takové odsouzení mělo podle kritiky vypadat?

Nevím. Označil bych to za druh reflexu: v Německu existuje očekávání, jak se má vzpomínat na nacionální socialismus a holocaust. Chybí svoboda k tomu, aby se člověk mohl rozhodnout, jak bude vzpomínat.

Vzniká tedy nová kultura vzpomínání - i díky Vašemu filmu?

Nemyslím, že vzniká; vždycky existovala. Jen je dnes jednodušší osvobodit se od očekávání druhých. Musí přece existovat prostor, aby lidé, kteří tehdy žili a nacionální socialismus vytvořili, nebyli předem vnímáni jako čerti. Byli a svá rozhodnutí učinili jako normální lidé. Tohle je velmi aktuální: ukazuje to, že nacionální socialismus není spojen s určitým časem nebo skupinou lidí.

Jaké publikum našel váš film v Německu?

Většina lidí, kteří přišli do kina, a nebylo jich mnoho, byla mezi padesáti a sedmdesáti.

Je tedy překvapující vidět zde v Praze plné sály mladých lidí?

Velké překvapení i podpora. Mladí lidé v Praze jsou neuvěřitelně vnímaví a politicky vzdělaní. Něco takového v této formě a generaci v Německu neexistuje. Doufám, že tahle vnímavost bude u vás kultivována a zůstane živá. A rozlije se za hranice.

Vyprávíte o nacismu daleko klidněji a věcněji než slavná německá generace roku 1968. Ta na své předky často křičela a označovala je za zločince

V mé generaci existuje daleko menší potřeba hledat vinu, viníky a činit obžaloby. Jde nám o to, abychom více věděli a porozuměli tomu, co se tenkrát v Německu stalo.

Váš dědeček působil nedaleko Vratislavi - před válkou Německo, dnes Polsko. Tamní rodina vás pustila do bytu, kde bydlela za války vaše matka. Navázali jste trvalejší kontakty?

Ano. Matka tam jela znovu a myslím, že pojede zas. Rodiny si píší a moc mě to těší. Ale v prvé řadě se tam vyjevilo trauma, které v sobě moje matka nosila. Utvrdilo mě to v přesvědčení, že když jedna generace nedokáže zpracovat svá traumata, předává je dál. Kolik generací je pak postiženo následky násilného konfliktu? To je otázka, která platí pro celý svět.

Takže to není německá nemoc? Vaše sestra ve filmu připsala své špatné sny minulosti vaší matky

Nevím, jestli je v tom něco speciálně německého. Během filmu jsem spolupracoval s psycholožkou, která má dvacetiletou zkušenost s rodinným dialogem o nacismu. Fenomén předávání traumat je doložen i v Bosně nebo Africe.

Je tedy vaše matka oběť?

Nechtěl bych to takhle kategorizovat, ale v jistém smyslu bych ji jako oběť označil. Je narozená v roce 1933. Nepoznala v dětství nic jiného než nacistickou ideologii. Tohle formování nelze úplně zrušit; v tom smyslu bych ji za oběť označil.

A co ti, kdo skončili v plynových komorách nebo na ně stáli frontu. Může se slovo oběť použít pro obě skupiny? 

To se nedá srovnávat. A vadí mi ta kategorizace: oběti nacionálního socialismu byly přece oběťmi jednotlivých lidí. Nacionální socialismus nikoho nezavraždil, vraždili lidé.

V historických knihách se píše o průmyslové vraždě. Vraždila zločinná státní mašinérie a lidé v ní zabírali pozici podle toho, jak byli ke zločinu disponováni.

Pro mě se každá mašinérie skládá z  lidí, kteří ji provozují. Vymyslí, realizují. Není abstraktní. Ale to je teď vedlejší. Není možné srovnávat oběti nacionálního socialismu a německý pocit, že i my jsme oběťmi.

Oficiální mínění části Německa už několik let tvrdí, že nejsou různé kategorie obětí

Už jsem řekl, že neumím kategorizovat. Vyrovnávání se s minulostí pro mě není konstruktivní, když se uvažuje o táboře nacistů, táboře jejich obětí různého typu. V tu chvíli přehlížíte jednotlivce a vidíte jen skupiny, které jsou politicky zneužívány. I dnes.

Jedna obava, o které se mluví i v Německu, zní: pokud přestanete myslet v oněch táborech, rozpadnou se dějiny do hromady životopisů. Jsou pro vás dějiny hromadou životopisů?

Ano, jsou. Ale i tady je rozhodující, s jakým cílem vezmete jeden z životopisů jako reprezentativní a představíte ho veřejnosti. Jestli jde o to posílit něčí politickou pozici nebo o promýšlení toho, co se stalo a může se stát znovu. Mě jde o to, aby se v našem světě zvyšovala citlivost a bdělost.

Co chystáte dál? Dostal jste se do nejhlubších pocitů vám blízkých lidí. Nejde něco podobného udělat jen jednou

Je pro mě velmi těžké začít další projekt. Tento film se zaryl velmi hluboko. Doufám, že se mi ona intenzita podaří zopakovat i u jiných témat a s "cizími" lidmi.