reklama

Autorka kostýmů filmu Havel: Bylo těžké uhájit si vizi, herci se bránili módě 80. let

Oblékala reklamy pro Ikeu i Toyotu, francouzské vydání módního časopisu Marie Claire a její vlastní kolekce oblečení získala cenu Talent roku na pražském týdnu módy. Natálie Steklová také vychovává sama malou dceru Liu a odmítá se napasovat do konvenčních škatulek.

Foto: Bontonfilm

Říká o sobě, že je uzavřená, ale ve skutečnosti jí hýbe obrovská kreativní energie. Už před více než deseti lety, kdy byla označována za "mladou naději české módy", pracovala s ohledem na udržitelnost a ekologii. Inspirovala se folklorem a nedbala na to, co je zrovna in.

Momentálně má za sebou další milník své kariéry: jako kostýmní návrhářka pracovala na filmu Slávka Horáka Havel, o kterém je právě opravdu hodně slyšet. Jak zvládá pracovat, tvořit a do toho být kontaktním rodičem pro dceru v předškolním věku?

Byla jste nervózní ze své práce na filmu Havel? Přece jen vytvořit kostýmy pro tak významné osobnosti moderních českých dějin, jako byli Olga a Václav Havlovi, je poměrně velká zodpovědnost.

Pracovat na postavách, na které má každý názor, pro mě byla výzva a ty já mám ráda. Těšila jsem se na práci, připravovala jsem se poctivě a s velkou radostí. Osobnost Václava Havla je pro mě inspirací: hledat dobro, usilovat o lepší svět, ale zároveň neodvracet zrak před špatným. Chápu, že je důležité vykreslit ho z více úhlů, ale jeho snaha překonat vlastní stín a hledat spravedlnost je pro mě zásadní. Proto je pro mě film Havel srdcovou záležitostí, na kterou jsem nastudovala veškeré dostupné materiály. Hledala jsem je nejen na internetu, ale také v knihovnách, antikvariátech, second handech, kostýmních fundusech. Našli jsme zde důležité součásti české historie, opravdové perly. Film se odehrává v letech 1968 až 1989, což je období, jehož větší část si pamatuju. Nejen z hlediska outfitů, ale také nálady. Proto jsem se nesnažila v první řadě najít autentické kusy oblečení, ale o vytvoření opravdové nálady. Původní kusy oblečení jsem namíchala s novým, půjčeným i darovaným. Něco jsme ušili na míru.

Jak poznáme, že kostýmní designér odvedl na filmu dobrou práci? Co bylo během natáčení nejsložitější?

Je důležité, aby takový designér vnímal herce a postavu, kterou ztvárňuje. Musí být uvěřitelná, takže řeším barvy, střihy, typ siluety, odstín pleti, šířku boků…Tak nějak všechno. Dále musím brát v potaz nejen historické předlohy, ale také scénář a zadání režiséra. Na filmu Havel jsme řešili každý detail, měli jsme specialistu i na uniformy a hodinky. Těžké pro mě bylo uhájit si svou vizi, jsem introvert. Ale s režisérem Havla Slávkem Horákem se známe už 20 let, pracovala jsem také na jeho prvním filmu Domácí péče.

A co herci? Musí s nimi kostýmní designér najít společnou řeč? Mluví vám do práce?

S Viktorem (Dvořákem, představitelem Václava Havla, pozn. redakce) jsme si skvěle rozuměli. Také měl hodně kostýmních zkoušek, protože jeho oblečení ve filmu bylo velmi důležité. Akorát chtěl nosit pořád brýle, které jsme mu nedopřáli. Zažili jsme zábavné momenty při hromadných scénách, které se odehrávají v 70. letech: například celá jednotka Veřejné bezpečnosti, která přišla zatýkat The Plastic People of the Universe, už přijela oblečená, kostýmy byly součástí osobní sbírky herců. Oblečení z 80. let se herci skoro až fyzicky bránili, ženské představitelky chtěly vypadat víc sexy, pánové zase nechápali mrkváče a hedvábné košile zastrčené dovnitř.

No a ty jsou teď už tolik sezon trendy. Vy sama jste ale známá především jako návrhářka, která se dlouhé roky věnuje udržitelné módě a ignoruje diktát právě toho, co je in. Na čem právě pracujete?

Ekologický a etický aspekt módy jsem řešila opravdu dost dlouho předtím, než to bylo cool. Otevřela jsem si vlastní obchod, protože když jsem své modely dávala do prodeje jinam, setkávala jsem se s údivem a někdy nepochopením nákupčích. Své oblečení jsem si většinou šila sama, někdy s pár švadlenami. Látky pochází třeba z krojů nebo z mých cest. Důležité pro mě bylo, aby měly tradici, často byly znovu použité. Po letech kočování jsem si vytvořila svůj vlastní ekologicko-etický konceptuální butik s kavárnou na balkoně. Bylo to boží, ale bylo to příliš židlí k sezení: i na mě. Navíc mi přibyla dcera s jasným názorem na život. Takže kávu už nedělám, nepořádám ani jógu, věnuju se spíš jednotlivým projektům. 

Co to znamená, že jste seděla na příliš židlích? Čemu všemu jste se věnovala?

Měla jsem svůj obchod, kde jsem prodávala nejen své oblečení, ale také další eticko-ekologické značky i třeba šperků, bot a kosmetiky. Součástí butiku byla kavárna, kde jsme pořádali i koncerty, divadlo, kroužky vyšívání a origami, promítání filmů a cvičení jógy. Na provoz tohoto vysněného prostoru jsem ale zůstala sama. Měla jsem otevřeno téměř nonstop a já tvořila, obsluhovala, zároveň uklízela. Lidé se ptali, co je to vlastně za podnik. Kavárna, nebo obchod? Možná jsem takový konceptuální prostor zkusila otevřít příliš brzy.

Dnešní móda naopak musí obsahovat nějaké poselství a koncept, jak vnímáte skutečnost, kdy je vše udržitelné zároveň velmi trendy?

Těší mě vývoj materiálů, třeba nové druhy veganské kůže, ekologické recyklované plavkoviny, dostupnější verze mírumilovného hedvábí i znovuobjevování starého. Osobně nepreferuji styl minimalismu, ale šetřím zdroje. Ohleduplnost je ta správná cesta. Líbí se mi také současné možnosti prezentace módy on-line, protože ačkoliv mají reálné týdny módy skvělou atmosféru, nemám ráda dav ani komunitu. Jako trestuhodné vnímám neustálé chrlení nového oblečení. Sama tvořím mimo sezonu, s důrazem na konkrétní kusy v šatníku. Některé se prodávají už pár let: šaty na míru z organické bavlny, oboustranné variabilní kabáty typu kimono, upcyklované košile s kresbami.

Mluvila jste také o své dceři, o kterou se staráte sama. Co je pro vás na rodičovství nejsložitější?

Natálie Steklová

Natálie Steklová

  • Návrhářka a kostýmní výtvarnice
  • Pracovala nejen na filmech Havel nebo Domácí péče, ale také na reklamách pro velké zahraniční značky, jako je například MTV, Toyota a další.
  • Tvoří udržitelnou módu s ohledem na životní prostředí, nejvíce ji inspiruje folklór.
  • V rámci projektu EU Fashion Summit získala osobní uznání od návrháře Valentina, spolupracovala také s hudebníkem Nickem Cavem.
  • Sama vychovává čtyřletou dceru Liu.

Dceru jsem přijala jako výzvu nečekané radosti. Hodně jsem pracovala, nic jiného neřešila a ona mi vlítla jako tornádo do života. Svým jasným, originálním názorem na všechno odkryla staré jizvy a donutila mě je řešit. Respektuju její pohled a aktivně pracuju i na respektu k sobě, hledám svoje hranice v kontaktním mateřství. Denně totiž narážím na agresivní smutek matek a babiček, které nikdo v téhle patriarchální společnosti moc nerespektoval a ony se to snaží házet dál. Bojuju také s nevyžádanými názory otců a dědů na život, který je náš. Staré pořádky máme zažrané v kostech, ale naštěstí v dceři vidím sebevědomí a svobodu. Co byla ta největší výzva? Těhotenství bez partnera, porod s porodnickým násilím, poporodní deprese i život jako "samorodič". Také se po smrti otce rozpadla moje původní rodina a někdy jsem osamělá matka divoké dcery. Do toho řeším svou lásku k práci, která jede po souběžné, ale už nikoliv hlavní koleji. Tohle všechno mi přináší nové úhly pohledu a já to všechno přijímám. Protože vývoj je jediná cesta. Jak říká dalajlama, tohle je běžný lidský život, takže největší výzvou nakonec je žít každý den s radostí a vděčností. Se svým stínem za ruku.

Musíte se ale potýkat s tím, že jako "samorodič" je složitější nastavit si hranice, obhájit si vlastní prostor nebo řešit absenci mužského vzoru?

Ano, máme to s Liou netradičně. Od začátku jsme spolu byly samy, aniž bych to plánovala. Nevěděla jsem nic o rodičovství, kontaktním mateřství. Byla jsem sama vychovávaná tradičně s otcem, který často cestoval. S dcerou máme blízký, až telepaticky napojený vztah, ale o to těžší je si svůj prostor pak samozřejmě vybojovat. Myslím, že to ještě budeme muset prožít. Věřím, že až bude zralá, tak "odpadne". Do roka jsem ji třeba výhradně nosila, jinak plakala. Pracovala se mnou, spala se mnou. A tak je to i teď, jen se k nám často připojí můj blízký kamarád, se kterým se mají s Liou moc rádi. Takže má fantastický mužský vzor. S Liou se vychováváme samy navzájem, a kdo je k sobě upřímný, musí uznat, že s dětmi to tak prostě je. Zatřesou vaší základnou, aby mohly růst a vy s nimi. Směry jsou to nečekané, a proto mám ráda kontaktní rodičovství, které pro mě znamená poslouchat, držet dítě v náručí. Okolí na to reaguje různě, někdo nesouhlasí a radí. Kontaktní děti totiž nejsou moc tiché a neuznávají vynucené autority. Pořád ale o sobě pochybuju. Chci, abychom se rozvíjely a měly obě s dcerou bezpečný prostor. O to mi jde především.

Mohlo by Vás zajímat: Životopisné drama Havel má ambice sbírat ceny

Životopisné drama Havel má ambice sbírat ceny. Jde o snímek hollywoodského střihu, ale v něčem typicky český, malý, tvrdí filmový kritik Kamil Fila. | Video: Kamil Fila, Blahoslav Baťa
reklama
reklama
reklama