Ráda bych vám představila svého nejmilejšího českého návrháře. I když tak trochu doufám, že už ho znáte. Protože byste měli. Nejen proto, že je velmi talentovaný a svým stylem a vkusem přesně zapadá do toho mého, ale také dělá věci po svém, a to vždycky stojí za pozornost.

Například se rozhodl, že neudělá kolekci. Že nebude vymýšlet desítky modelů na přehlídku na fashion week, což by sice bylo krásné, ale možná by je neprodal a zůstaly by mu ležet v ateliéru. Má o své práci úplně jinou vizi. Podle mě dost jasnou, i když on by o tom asi pochyboval. 

Vlastně mám pocit, že celkově dost pochybuje, ale přitom by absolutně nemusel. Málokdo tak dobře ví, co chce, nezůstává při zdi, nebojí se názoru druhých, a hlavně je ochoten doopravdy pracovat. Mimochodem, chodí každý den na osmou do práce – tvoří totiž pánské modely pro jeden konfekční řetězec.

Kromě toho teď navázal několik unikátních spoluprací. Pro parfumerie Douglas navrhl kožené psaníčko, které od listopadu dostanete jako dárek k vánočním nákupům nad šest tisíc korun. Druhý projekt vznikl v souvislosti s Designblokem, který probíhá od pátku 27. do pondělí 31. října na holešovickém Výstavišti. Jde o Benefashion Projekt 35, v jehož rámci 12 významných českých návrhářů vytvořilo modely nesoucí příběhy mladých žen, které si prošly rakovinou prsu a které zároveň v pondělí večer modely na přehlídce předvedou.

Jen vlastní značkou se v Česku uživit nedá?

Většina designérů má práci i vedle: třeba navrhují pro Pietro Filipi, dělají styling, učí... Ale potom tu je třeba ODIVI, která narazila na kupní sílu, má e-shop, její brand se rychle vyvíjí, návrhářky ze Chatty chytře zvolily denim, dobře to dělá také Lukáš Macháček. Potom jsou tady designéři, kteří mají osobní klientelu, a ta je posouvá. To já bohužel nejsem, ještě jsem se nenaučil, aby mi bylo dobře v roli jistého hostitele, který se umí cizích lidí vyptávat u kafíčka, brát míry a podobně. Zkoušel jsem se soustředit jen na vlastní značku, když jsem se v roce 2008 vrátil z Paříže, kde jsem byl tři roky. Udělal jsem asi pět vlastních kolekcí a chtěl pracovat klasickým způsobem, což mě hodně posunulo, ale není to jen o tom být kreativní v tvorbě oblečení.

Člověk musí být kreativní i v přístupu k zákazníkovi, protože cílem samozřejmě je tu kolekci prodat. Musíš udělat skvělé oblečení, skvělou přehlídku, najít skvělou hudbu, pak přijde deset minut slávy, všichni tleskají. Jenže teprve potom přijde ta největší práce. Celé se to udělá v adekvátním materiálu, velikostech. Už tou dobou by designér měl ideálně mít "nasmlouvané" butiky, které to budou prodávat a zaplatí už při objednání 30, někdy 50 procent, a zbytek ti doplatí při dodání, takže víš, s čím můžeš pracovat. Jenže tady to není takhle nastavené a obchody často nejsou k designérům loajální. Pak se čeká třeba pět měsíců na platbu prodaných tří kusů, což je třeba kolem 16 tisíc, ale z toho nemůžeš fungovat. Svoji roli hraje samozřejmě i to, že v Česku není automatická kupní síla, která by stála o český design, který je dražší než luxusní řetězce, ale ne tak drahý jako butiky v Pařížské. A pak také rychlost, se kterou řetězce reagují na aktuální trendy nebo poptávku.

Fungovalo to takhle už v době, kdy jsi pracoval pro řetězec Zara?

Když jsem v Zaře dělal boty pro basic řadu, fungovalo to tak, že jsme vyslali agenty s tím, že se nám to nějak neprodává, tak musíme zjistit, co se děje ve Španělsku. Zjistili jsme, že lidé mají letní náladu prakticky už v únoru, že se chtějí bavit a nemají rádi černou, hnědou, šedou. A tak jsme udělali takovou "injekci", do bot zvolili veselé podšívky, vytvořili pár nových kusů a do tří neděl to bylo v obchodě. Zara má velký a rychlý systém výroby. Funguje to tak, že my jsme vytvořili prototypy ve Španělsku a poslali je do Číny nebo Indie, kde se vyrobily ve velkém. Pamatuji si i situaci, kdy mi řekli: "Podívej, tyhle boty od Balenciagy se nám líbí, udělej něco podobného."

Jak jsi tohle bral?

Divně. Ale i tohle je součást módního průmyslu, tak to funguje. Vždyť když tady ještě bylo Kenvelo a pro něj tehdy pracovali čeští návrháři, jezdilo se do Španělska kupovat Zaru a kopírovat ji. Zara zase jezdí do Paříže kopírovat Pradu. 

Funguje to tak i u velkých módních domů? Inspirují se u sebe navzájem?

Myslím, že trochu asi ano. Mám zkušenost z Balenciagy, kde byla taková kniha inspirací. V roce 2008 jsme se díky ní inspirovali i třeba z kolekce Jeana Paula Gaultiera z roku 2002. Balenciaga také částečně vycházela z věcí z vintage obchodů na celém světě, z detailů z archivu a z vizí daného art directora, což ve výsledku tvoří kreativní mix. Vždycky tam ale je vize designéra i reakce na současné dění ve světě. Pak jsem ještě pracoval v Peclers, což je trend studio, které vytváří na rok dopředu inspirační knihy, které si kupují značky jako Prada, Hugo Boss a výrobci materiálů. Módní průmysl je nejisté odvětví, je důležité, aby všichni dostali tu stejnou informaci. Je to logické, kde by člověk každých šest měsíců bral úplně novou inspiraci? Já bych měl teď pracovat na kolekci na příští zimu, kterou ukážu v březnu na fashion weeku, a nemám udělanou ani letní. Obzvlášť, pokud to člověk dělá sám, nedává to takhle smysl. 

Jaký je tedy tvůj plán?

Peníze, které jsem ušetřil díky tomu, že jsem nedělal letní kolekci a neprezentoval ji na fashion weeku, chci investovat do webu. Rozhodl jsem se, že budu prodávat věci také přes internet, že tam bude takový základní šatník. Chci vytvořit základní výbavu dnešní ženy, která si koupí tričko a průsvitný rolák a může si to vzít i za rok nebo za dva a bude to stále fungovat. Třeba ten softshellový kabát, který sis zkoušela, to je dva roky stará věc, a přesto pořád funguje. Baví mě jednoduché věci, třeba z různých materiálů a barev. Chtěl bych to pojmout jako "cross season, cross trend" věci a občas k tomu něco přihodit. Internet nemá hranice a je pak hrozně jednoduché přemýšlet víc globálně, protože trh přece není jen tady. Zatím ale nejsem úplně připravený na to, abych měl nakoupeno 100 metrů látky, když si to náhodou objednají. Obdivuji Hanu Zárubovou, jak to dělá – černá, bílá, šedá, béžová – a pořád to funguje. Já si teď nedávno řekl, že se musím víc ukotvit v tom, co dělám.

To zní, jako by sis nebyl jistý, že to děláš správně?

Ale ano, člověk je zvyklý na takové to chválení a obdiv, ale o tom to není. Pořád jdu dál a zkouším to dělat jinak a hledám svoji cestu. Třeba to vůbec nemám dělat.

Jak to myslíš?

Jako dělat ty hadry. Já jsem teď začal chodit na zpěv a je to super. 

Ty přemýšlíš, že s tím přestaneš?

Nepřestanu dělat oblečení, neboj. (směje se) Budu to dělat dál, jsem rád za všechny ty projekty, teď dokonce dělám i ponožky pro značku Besocks, se vzorem mraků, ze kterých prší. Psaníčko pro Douglas, ale v jiné barevnosti a materiálu, budu i dál využívat a bude na e-shopu.

Mám pocit, že promyšlené to máš dokonale. Říkáš, že se potřebuješ ukotvit, ale zníš docela ukotveně.

To je hezké, děkuju, ale pořád se ptám, jestli je moje vize správná. Ty stránky chci vytvořit tak, aby cíl byl koupit – prostě "shop a look". Také jsem měl hrozný strach, že když nebudu na Mercedes-Benz Prague Fashion Week, tak nebudu.

A jak to dopadlo?

Jsem, funguji, dělám svoje věci, mám ateliér, kde si šiji věci a nic se vlastně neděje. Ale nevím, jestli půjdu do příštího v březnu. I když nějakou vizi už mám. Pokud do toho půjdu, chci to udělat tak, aby oblečení bylo rovnou dostupné zákaznicím. 

Bavili jsme se o tom, že v Česku není tolik lidí, kteří chtějí platit za českou módu – lepší se to? Pozoruješ nějaký vývoj?

Lepší se to, ale pořád by mohlo být lépe. Já byl chvíli trochu alergický na to "lokální", ale v podstatě to je lokální průmysl, co já dělám. Bohužel stát dopustil, že u nás oděvní a textilní průmysl v podstatě zanikl. Třeba v Anglii mají pro mladé oděvní značky dvouleté výhodné půjčky a ještě jim k tomu dají kouče. Lepší se to ale i s tím, že lidé mají možnost podívat se na zahraniční kvalitu, porovnat si to, zjistit, že spousta řetězců prodává ty samé věci, třeba jen trochu jinak zdobené. Moje babička říkala, že je to všechno o výchově, že to je v těch lidech. Ale co je zajímavé a myslím si, že jsme v tom specifičtí, že dáme spíš peníze za kvalitní sportovní věc než za luxusní tašku od Louis Vuitton. Pro nás luxus znamená goretexová bunda.

Čím si myslíš, že to je, že v Česku nechceme utrácet za autorskou módu?

Za první republiky měl každý sako a košili, i obyčejný dělník, i když pracoval na poli, měl sváteční košili a sako, protože v nich chodil v neděli do kostela. Takže si myslím, že je to o ztrátě potřeby mít jeden hezký oděv pro nějakou speciální příležitost. Třeba v Polsku to funguje pořád, protože pořád do kostela chodí. Já jsem vlastně víc Polák než Čech, moje rodina pochází z Varšavy, a tak obě země odmalička přirozeně srovnávám. A když obyčejné holky na vesnici jdou v neděli do kostela, je to přehlídka. Sebeprezentace a móda jsou tam hodně zakořeněné. U nás sice potkáš babičku, která je docela šik, ale nesedí to tvarově. 

Co ten tvůj zpěv, plánuješ vydat CD?

Někdy o tom lehce fantazíruju. (směje se) Ale učím se od března, a tak je zatím pro mě zajímavé pozorovat, jak ten zvuk vzniká a co je potřeba dělat a vnímat v těle, aby tón byl správný. Je hezký pocit, když se mi to podaří a je to vlastně to, proč to dělám. Počkej, pustím ti to. Mám nahrané nějaké písničky, které se učím. Já si to nahrávám a pak s tím cvičím. I tady v ateliéru si zpívám, protože tu po večerech nikdo není. 

Pavel pouští záznam v telefonu a začíná s ním zpívat: "You raise me up, so I can stand on mountains…"

Prostě mě to hrozně baví. Uvědomuju si u toho, že všechno je vztah. Ty máš vztah ke své práci, kterou občas miluješ a občas nesnášíš a musíš se k ní nutit, ale občas tě překvapí a začne tě milovat taky ta práce. A tak to mám se zpíváním, že občas se mi nechce, někdy mě to baví, někdy mi to jde těžko, ale je to vztah. (Začíná zase zpívat a děsně si užívá, jak mě to baví a jak ho chválím.)

Takže možná se někde ukážu a veřejně zazpívám, třeba v nějaké soutěži. (směje se) Vždyť i ty hadry jsou vlastně soutěž. Každý návrhář dělá tu práci pro jinou věc. Někdo jde po řemesle, někoho naplňuje oblékat ženu a krášlit ji, někomu se třeba nevedlo jako dítěti a potřeboval se nějakým způsobem vymanit z té společnosti a začal snít o velkém světě a potlesku. 

A ty jsi ten poslední zmiňovaný?

Asi jo. A teď chci potlesk v tom zpěvu. (směje se)