Tyto příběhy posbírala autorka petice Renata Šplíchalová od skutečných žen, pacientek. Žádná z žen se nechtěla podepsat. Argumentovaly tím, že si nepřejí, aby jejich okolí vědělo, že mají tento druh problémů. 

Je mi 28 let, partnerovi 40 let. Dva a půl roku se snažíme počít dítě. Partner je v pořádku. Dítě by mohl počít i přirozenou cestou. Problém je u mě, mám syndrom vyhasínajících vaječníků (dochází u mě k předčasnému přechodu), navíc můj organismus vytváří protilátky proti spermatu partnera. Bez asistované reprodukce tedy máme šanci na početí jen minimální.

V současné době podstupujeme jednu z metod asistované reprodukce a doufáme, že se podaří.

Pokud bude návrh zákona o výzkumu na embryích schválen v současném znění, partner nesplní věkový limit. Paradoxně tedy, i když je v pořádku, nebudeme moci použít jeho sperma pro oplodnění. Přijdeme o možnost mít geneticky vlastní dítě.

Nejsem si jistá, zda bych souhlasila s anonymním dárcem. Anonymního dárce nám stát povolí, neboť bude mladší a geneticky dokonalý. Moc si přeji, aby dítě mělo něco z partnera, aby bylo jeho pokračováním. I když třeba není geneticky dokonalý a podle státu už není nejmladší. 

Text návrhu zákona považuji za diskriminační. Plodné páry také před početím nemusí absolvovat vyšetření, zda jsou způsobilé mít dítě. Nikdo je také věkově nelimituje. Je snad naše vina, že bez asistované reprodukce nemáme šanci mít potomka?

Je to velice těžké smířit se s tím, že jste neplodná nebo neplodný. Smířit se s možností, že asistovaná reprodukce možná nevyjde. Ale pořád máme volbu. Můžeme nabrat síly a zkusit to znova, nebo se smířit s tím, že prostě děti nebudou.

Ale stát nám tuto volbu zákonem vezme. Chce rozhodovat sám, kdo bude či nebude rodičem. To, že bychom tolik vymodlené dítě dobrovolně nikdy neodložili nebo netýrali, už stát nezajímá.