Jaká postava vám byla v Medvídkovi přidělena?
Hraju maminku, maminku Romana ztělesněného Romanem Luknárem, a manžela mi představuje Jiří Menzel. Já už teď pořád hraju maminky! Vzájemný vztah těch dvou rodičů je jako ze života po třicetiletém manželství, takže mi to nedělalo žádné problémy. Navíc Jirku Menzela znám dlouhá léta, protože režíroval v Semaforu, kde jsem účinkovala, a také jsme spolu točili Skřivánky na niti.

Měla jste od začátku z natáčení dobrý pocit?
Moc mě na tom těšilo už to, že jsem nemusela na žádný casting. Snad to bylo tím, že jsem někde prohlásila, že nesnáším castingy. Když z nich odcházíte, potkáte vždycky tři čtyři známé, kteří mají v ruce tentýž text. To mě vždycky naštve. Vzpomínala jsem, jak to bylo dřív, kdy jsme točili jenom s kamarády, všichni jsme se znali, žádné castingy neexistovaly, bylo to takové domácké a sympatické, bez trémy. Nevím, jestli to pan režisér Hřebejk někde slyšel, ale každopádně mi zatelefonoval, jestli bych si chtěla zahrát s Jirkou Menzelem. Samozřejmě jsem neodmítla. Dodatečně jsem si uvědomila, že je to pěkně hozená rukavice.

Proč? Jiří Menzel, dávný kamarád, byl přece vaší oporou.
Znám ho dlouho, takže jsem neměla tak velkou trému. Ale Jirka je známá osoba, takže jsem se spíš bála, abych mu to nějak nezkazila. Jenomže už jsem dlouho nic nedělala, naposledy s panem Vachlerem v komedii Doblba! tehdy jsem taky představovala maminku. Opět zahrála náhoda. Tenkrát pan Dušek hledal tatínka, nakonec zvolil svého vlastního, a tatínek zas měl strach z profesionální herečky. Pan Dušek si vzpomněl, že jsem taková herečka neherečka, tak jsme to nějak spolu spáchali. Tak jsem se dostala zpátky k filmu. A takhle to dopadlo

S Jiřím Menzelem ve filmu o štědrovečerní večeři řešíte, zda si mají lidé říkat pravdu o své někdejší nevěře.
Je to hlavně bezvadně napsáno. Po svých životních zkušenostech bych řekla, že by si lidé měli říkat pravdu, je to lepší. Stejně se lež vždycky nějak prozradí. Je to hodně ze života. Nedělalo mi to problém, protože jsem nějakou podobnou scénu v životě zažila. Byli jsme asi dobrá kontrastní dvojice Jirka je takový kliďas a já jsem zase útočnější typ.

Ženský princip je podle motta filmu mocnější než mužský. Myslíte, že ženy jsou vůbec silnějším pohlavím a něco umějí lépe?
Řekla bych, že ženské dovedou lépe řídit auto! Jsou tolerantnější, chlapi si potřebují neustále něco dokazovat, to ženské nepotřebují. A ženské jsou vychytralejší. Chytrá ženská to dokáže dotáhnout hodně daleko. Není to můj případ. Mám asi v sobě víc mužského principu, ze života však vím, že je to možné, že se dá zvítězit s poměrně malou námahou nad chytrým chlapem.

Ve filmu jste matkou Romana Luknára a ve skutečnosti máte dva syny. Podobá se i vaše role trochu tomu, co jste zažila s dětmi sama?
U nás doma naštěstí nenastala taková situace jako ve filmu, že by museli jít spát k mamince nebo si přišli stěžovat na manželku, jako musel můj filmový syn. Ale přesto vím, že je taková situace reálná, chlapi jsou někdy zahnáni do kouta a nezbývá jim než jít k rodičům. Aspoň se mají kam vrátit. Na výchově svých synů jsem se tolik nepodílela, hrála jsem v Semaforu, musela jsem jezdit na zájezdy. Měla jsem kluky dvojčata (bratry Formanovy, pozn. red.) ve dvaceti. A nebyla jsem taková ta kvočna, takže výchovnou roli převzali moji rodiče. To bylo báječné, měli starou školu a velice se dětem věnovali, četli jim pohádky do usnutí. Já jsem převzala spíš otcovskou roli, protože otec byl skoro pořád pryč.