Medvídek: Rozhovor s Romanem Luknárem
Roman Luknár ve filmu ztvárnil gynekologa
Co prozradíte o své postavě?
Moje postava Romana, lékaře, gynekologa, je podobně jako další postavy vzata ze života, podobá se lidem, kteří chodí mezi námi. Mám kamaráda gynekologa, s nímž jsem před prací na roli hodně konzultoval. Radil mi, kudy se můžu pohybovat, aby to bylo uvěřitelné a abych to nepřehnal.
Bylo to nutné? Vy tam přeci tolik gynekologické praxe nemáte!
Šlo spíš o pocit co má ten člověk v hlavě, a v sobě, když dokáže dělat to, co dělá, a myslí si, že je to správné. On už je takový, že se mu líbí holky, ale má je přitom všechny upřímně rád. Jenomže vůči holkám i manželce je to tvrdé.
Jak vnímáte celý příběh?
No je to o nás. Je tam hodně z osudů našich kamarádů. Já sám jsem nic takového neprožil, ale mnozí moji přátelé ano. Je to vlastně krutý příběh, ale Honza Hřebejk ho podal tak, že je to příjemné. Je to vyprávění, které vás chytne od samého začátku. Když jsem film poprvé viděl celý, byl jsem celou dobu napnutý, co bude dál. Možná jsem čekal, že se budu smát, ale nesmál jsem se, je to ve skutečnosti smutné, ale smutek vlastně necítíte, je jakoby setřený. Najednou je konec a na tváři zůstává úsměv.
Ve filmu stojí muži před dilematem: má se přátelům říkat pravda, ať je jakákoliv?
Myslím, že ano. Jinak už to není tak přátelský vztah, už tam není upřímnost. Ve filmu to kamarádi probírají a uvažují, za jakou cenu mohou třetímu z nich říci tvrdou a trpkou pravdu, jak moc mu mohou ublížit, a zda ho mohou ztratit. Je ale třeba to zvážit. Budu lhát, a taky něco ztratím Je potřeba o problémech mluvit. Lidi spolu neumějí komunikovat. Proto se páry po letech spolužití rozcházejí. Láska odejde, zevšední, jsou jen povinnosti. Jak přátelé, tak partneři doma by si měli povídat.
Už podruhé je vám filmovou partnerkou Aňa Geislerová.
S Aničkou už ani nemusíme nic hrát. Je to s ní takové přirozené. Mám ji rád a moc se mi líbí jako herečka a jako žena. A je to moc dobrá kolegyně, je úžasné mít vedle sebe takového člověka jako Anička. Výborně si rozumíme.
Trojice mužů je v ději provázána s trojicí žen. Co soudíte vy o druhém pohlaví?
Nejsem feminista, ale držím palce ženám. Přestože my umíme lépe pít pivo, kouřit, pobýt dlouho s kamarády a nespěchat domů. Já už to mám všechno za sebou, vím, o čem mluvím. Myslím, že už jsem dozrál a že jsem začal ženy trochu chápat. Teď dělám všechno možné, aby se moje žena Lola mohla uvolnit a cítila, že jsme rovnocenní partneři. Dnešní svět je přece úplně jiný než svět našich dědů, a přitom mužská část společnosti celé země pořád žije jako někde ve středověku, kdy jim žena musí sloužit. I když se o rovnocennosti mluví už hodně dlouho, v praxi to tak není. Na Slovensku to cítím ještě víc než tady v Čechách. Nevadí mi tedy, že ve filmu působí ženy jako silnější.
Jan Hřebejk prý vítá i improvizaci. Co třeba je v Medvídkovi improvizovaná scénka?
Třeba když se trojice dospělých chlapů sejde po oficiální slavnosti ve vinárně. To se pak všichni tři uvolní a blbnou, vrátili se do klukovských let. Právě tak to obvykle u dospělých mužských bývá ukáže se, že umějí být jako děti. Celou tu scénu mám moc rád, před projekcí jsem se na ni moc těšil a byl jsem zvědavý, jak do filmu zapadne. Vznikla totiž náhodně, když byla v natáčení prodleva a čekalo se na filmový materiál. Objevili jsme gramofon a staré vinylové desky a začali jsme je nadšeně prohrabávat: "Koukej, tahle báječná deska! A pamatuješ na tuhle melodii?" Někdo pustil Smokie a jako by to bylo na povel - začali jsme blbnout. A Honza Malíř, kameraman a taky muzikant, řekl: "Kluci, to musíme natočit, to je vono! Tady je konečně vidět, že jsou to tři kamarádi!"
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
