Na jakou postavu se ve vašem podání mohou diváci těšit?
Hraji Annu, manželku Romana, kterého ztělesňuje Roman Luknár. Anna je, řekla bych, v pozitivním slova smyslu pokorná, ale má své limity. V jistém směru dokáže velmi racionálně uvažovat. Co si vysnila, to se jí nepovedlo: toužila po dítěti. Když se to nepodařilo, soustředila se na péči o manžela a zcela se mu podřídila. Možná kdyby se na svého muže zavčas vybodla, dopadlo by to lépe

V Medvídkovi jste se skvěle zhostila i zcela odlišné role, než v jakých jsme vás dosud viděli.
Mě to moc bavilo. Navíc mám pocit, jak se u mě mění náhled na život, že jsem do určité doby potřebovala, aby všechno vycházelo ze mě, abych se s postavou identifikovala. Takže mě vždycky oslovovaly ty role, které nějak rezonovaly s mým životem neříkám, že ho opisovaly, protože to by bylo hrozné. Teď už se ale zbavuji potřeby investovat do role sama sebe. Dokážu si teď s rolí víc hrát tak trochu jako se stavebním materiálem. Můžu ji stavět z jiných detailů, z cizích životů proto mě ta postava moc bavila, líbilo se mi na ní, že je taková pozitivní.

Ženy jsou ve filmu schopny se domluvit a dát dohromady, i kdyby třeba byly sokyně. Co si o tom myslíte?
Nedávno jsme měly na to téma debatu s mojí maminku. Maminka tvrdila, že je žena vlastně primitivní, když není schopna přijmout sokyni. A mně zase připadá, že je vlastně přirozené, chová-li se člověk instinktivně. V podstatě ti ostatní samci a samičky ohrožují jeho vztah. Ale protože se učíme být slušní a tolerantní, umíme to nakonec překousnout. Přirozené však je sokyně nebo soky od sebe odhánět, člověk je nechce ve svém životě mít. Řekla bych netolerovat. Netolerovat ani nevěru. Tak jsme to s maminkou nechaly jako remízu. Každý k tomu má jiný přístup, podle vlastního založení. Která cesta je správná, to nevím. Jen sama moc neuznávám odpouštění sokyni, přestože v životě se to objeví. Ve filmu je také vidět, že se názor na věci, které si člověk odžije, mění s věkem a dospěje do věku, kdy určité věci nemůže skousnout.

Proč by neměl být smířlivý?
Protože vytvoří svoji rodinu, postaví si svoje hodnoty, které musí obhajovat už kvůli svým dětem, a proto nemůže tyhle věci přecházet. Dokud je člověk nezodpovědný, sám za sebe, tak je to celkem jedno, to se s tím musí vyrovnat jenom sám, ale pak už v tom sám není. Proto nastávají chvíle, kdy se začínají jakoby čistit vztahy. Člověk už najednou nemůže být s někým, o kom ví, že podvádí svoji ženu. Jak se s tím mám vyrovnat, když vím, že kamarád je nevěrný manželce a já mám ráda jak jeho, tak jeho ženu! Myslím, že je to otázka věku, kdy dospějeme k ostřejšímu a jednoznačnému rozhodnutí.

Z filmu je patrné, že na problémy reagují muži i ženy jinak
Snad je před ženami lepší budoucnost, protože nejsou moc dlouho na velící straně. Sto let se dostávají nahoru, před stovkou let ještě nemohly volit. Tak teď se třeba ukáže, jak to může vypadat, když něco vedou ženské. Je kolem toho víc otázek zda jsou ženy schopné, zda jsou silnější. Ženy by měly o své moci mlčet a v tom je asi jejich největší síla.

Už jste podruhé hrála v Hřebejkových filmech partnerku Romana Luknára. Jak to funguje?
Funguje to výtečně, i když teď jsme byli dost jiný pár než v Krásce. Roman je takový Románek. Jak ho vidím, už se musím smát. S ním se úžasně pracuje, musím ho i chválit všeho je schopný.

Jaký způsob režijního vedení je typický pro Jana Hřebejka?
Každý režisér je úplně jiný. A natáčení Medvídka pro mne bylo ještě lepší než natáčení Krásky v nesnázích, protože už jsem věděla, jak Honza postupuje a čím vším se zabývá. Že je to společné hledání, jsou to detaily, drobnosti, pohrávání si. Byli jsme na sebe pracovně silně napojeni.

V čem se to konkrétně projevilo?
Když jsme točili jednu scénu, zpívala jsem si melodii od Čajkovského. Neposlouchám úplně často klasickou hudbu, ale někdy mi to proběhne hlavou. Honzu to hned zaujalo. Byl si jistý, že v bytě, kde jsme točili, určitě CD s tou skladbou bude. A taky bylo. Pak jsme si ho k té scéně pouštěli, už proto, že na mě účinkovalo tak, že jsem hned brečela. Pak jsme si jen tak nezávazně říkali, že by se taková klasika k obdobným scénám mohla pouštět - a přesně ta skladba tam nakonec zůstala! Zdá se mi ideální, když se takhle s porozuměním vnímají dva lidi, herec a režisér, a dokáží reagovat na popudy, které přiletí a ani se neví odkud. Je moc prima, že je Jan Hřebejk trochu hračička (a to nemyslím nijak záporně) a když se objeví něco náhodného a má to pro celek smysl, že to nechá i v hotovém díle.

  Video Mohlo by Vás také zajímat:

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková