Jak byste svou komedii charakterizoval?
Je o různých podobách lásky. Tři partnerské dvojice, ztvárněné Jiřím Macháčkem s Táňou Vilhelmovou, Romanem Luknárem s Aňou Geislerovou a Ivanem Trojanem s Natašou Burger, prožívají odlišný typ vztahu. Dá se říct, že film může být přínosný pro šestnáctileté, protože uvidí celkem spolehlivě, co je čeká. Můžou se bavit tím, že to ještě není na spadnutí! Hlavními hrdiny jsou tři kamarádi z gymplu (a jejich manželky), a už tím jsme se snažili evokovat prvek klukovského přátelství, ať už v přátelském mejdanu, nebo v hádkách vzdálenost od klukovských let je skutečně relativní. Třicátníci zase uvidí, jakým způsobem žijí, takže si můžou s hrdiny poplakat, a pokud takovým způsobem nežijí, taky se pobaví. Pro starší generaci to zase může být příjemná vzpomínka, protože už to mají za sebou.

Nebyla vaše manželka vyplašená z toho, že si ve filmu zahrál i váš novorozený syn Jonáš?
On nehraje, on účinkuje! V břevnovském klášteře, kde se točila také část Medvídka, jsme potom Jonáše skutečně křtili Prokop Siostrzonek, který ho filmově křtí, ho pokřtil o dva měsíce později i ve skutečnosti. Tamní prostředí máme rádi. Když jednou přišla manželka Lenka s Jonášem do kláštera, malý začal plakat. A tak ho v sakristii nakojila. Málokdo měl asi to štěstí, že kojil nebo byl kojen v sakristii břevnovského kláštera! A dnes nás těší, že máme malinkého Jonáška natočeného ve filmu.

Z filmu se zdá, že při natáčení byla pohoda a že jste se všichni dobře bavili.
Chtěl jsem herce maximálně zapojit. Točil jsem například v bytě přátel, kde jsem zažil lecjakou oslavu, takže jsem věděl, že si majitelé potrpí na klasickou hudbu. Když si tedy Aňa jednou zabroukala melodii z Čajkovského, lehce jsme tam našli CD s touto hudbou. Aňa si tím rozhodla stimulovat psychický stav své postavy jakmile bude potřebovat plakat, pustí si to. A Čajkovského jsme pak ve filmu také použili. Totální improvizací byla též scéna chlapského mejdanu. Pouštěli jsme si v tom bytě Suzi Quatro a kluci při ní začali řádit a blbnout. Připadalo nám to tak unikátní, že jsme hned pustili kameru a nechali kluky improvizovat. Pak jsme už jen dotočili scénu, jak se k tomu chystají. Takovými detaily herci ovlivňovali konečnou podobu filmu. Je příznačné, že si tam každý mohl dát něco osobního, že se účastnila malá Berta nebo že jsme natáčeli v bytech přátel. Prozradím něco, co je trochu košilatější, ale vlastně symbolické. Táňa Vilhelmová nechtěla být zcela ztotožňována se svou postavou, a tak už na kostýmových zkouškách prohlásila: "V žádném případě nebudu hrát ve svém oblečení!" Nakonec skoro všechno hrála ve svém. Snažil jsem se totiž herce přesvědčit, že film zasáhne tím víc lidí, čím bude osobnější.

K charakterizaci snímku jste jednou užil také bonmotu: Medvídek je o Samotářích, kteří se oženili. Stojíte si za tím stále?
V Samotářích se podařilo zachytit mladistvost postav, proto asi ten film oslovil publikum i o generaci mladší. Znáte přeci lidi, kteří se chovají celý život jako důchodci, a pak takové, kteří si mladistvost dlouho udržují! A jsou v tom třeba i směšní. Tím jsou naši hrdinové Samotářům podobní. Napadlo mě to i proto, že hlavní role mají taky Jiří Macháček a Ivan Trojan. I když hrají něco jiného, mladistvost zůstává. Proto jsem použil té nadsázky.

Už v mottu Medvídka se mluví o mužském a ženském principu. Znamená to, že spolu oba principy bojují?
Měl jsem hezký zážitek, když jsem viděl před patnácti lety komedii Woodyho Allena Manželé a manželky. V kině se vždycky strhl smích, za chvilku další. Zdálo se mi, že každé to zasmání se liší od předešlého. Dal jsem si pozor a zjistil, že se smáli jen kluci, když padl určitý fór, a holky vedle mě jen koukaly, čemu se asi smějí. Pak zase propukly ve smích holky a kluci si říkali: Co může být zrovna na tomhle vtipného! A mým přáním je, aby tak působil i Medvídek, aby nabízel specifickou zábavu pro všechny.