Recenze - Po dlouhých letech příprav, dofinancovávání a loňském pouštním natáčení dospěl k premiéře válečný film Tobruk.

V kontextu současné české kinematografie jde o dílo výjimečné, ba s ohledem na výsledek výjimečnější než "první český novodobý velkofilm" Bathory, který aktuálně stále láme divácké rekordy.

Václav Marhoul nejenže tu ambiciózně vstoupil na dlouho neorané pole válečného filmu; jeho film je také až "nečesky" vážný, poctivý a urputný ve své touze zpravit veřejnost o málo známé kapitole druhé světové války.

V ní v severoafrické poušti bojovalo na straně spojenců i 1,8 tisíc československých vojáků.

V téhle bitvě navíc Marhoul neutržil prohru - jak si mnozí před premiérou mysleli s ohledem na jeho nijak oslnivý debut Mazaný Filip nebo na přespříliš vojáckou prezentaci postupující práce.

Není to ale ani jasné vítězství, které by dovolovalo Tobruk přirovnávat k Marhoulovým vzorům.

Nemá depresivní drsnost sovětského Jdi a dívej se, nenabízí drásavé napětí britského Umírání za dlouhého dne ani strhující psychologickou přesnost Malickovy Tenké červené linie.

Marhoul se vydal intimnější, v tomto ohledu naopak až proklatě "českou" cestou.

Sleduje osudy roty československých vojáků v africké poušti pohledem dvou nováčků.

Židovský vojín Lieberman a zásadový vojáček Pospíchal přicházejí do egyptského výcvikového tábora československých jednotek.

Připravují se tu ke střetům, ale bojují především s krutým desátníkem Kohákem - coby poněkud příliš jasně a prvoplánově personifikovaným zlem v lidské podobě.

Ten je provází i odoláváním písečným bouřím a ostrými boji, s ním také vstupují do nejsilnějších konfliktů filmu, který se rozpadá do několika kapitol.

Začíná poněkud dlouhou, půlhodinovou pasáží z příprav v egyptském táboře, pokračuje vyloděním u Tobruku a následnou krátkou válečnou epizodou.

Poté přijde na řadu intimní drama jediného vojáka - dezertéra, poté opět návrat na bojiště a poslední střet s Kohákem.

Milovníci klasických válečných filmů plných akce přijdou zkrátka, místo tu má jen jedna velká bitva sestávající z několika efektních výbuchů pyrotechniky.

Asi nejsilnější pasáží filmu je přitom paradoxně ta, kde se děje nejméně - dezertér bloudí osamělý pouští a nazírá nesmyslnost války, jejímž účastníkem se tu stal. Marhoul tu vypráví pouze obrazem a velmi působivě.

Spolu s výborným kameramanem Vladimírem Smutným má ale velký cit i pro budování napětí.

Nevyhýbá se ani krutým scénám, v nichž o krev či mrtvoly poseté brouky není nouze.

V těchto momentech se ukazuje jeho silná režisérská stránka - třeba ve scéně, kdy se klidná odpolední siesta během vteřiny promění v krvavé peklo.

Ta slabší souvisí s neschopností výrazněji psychologizovat postavy a udržet příběh pevně v rukou.

Rozpad do kapitol, které jako by vzájemně ani příliš nesouvisely, by ještě nevadil tolik jako to, že postavy postrádají znatelnější vývoj a v různých momentech má film různé protagonisty.

To znesnadňuje orientaci a schopnost soucítit s postavami. Zmateně působí i změny tempa a dramaturgická nevyrovnanost. 

Úvodní expoziční pasáž by si zasloužila značné zkrácení, navíc právě expozičně zcela selhává, protože neotevírá nosné konflikty postav.

Nic o nich nevíme, jejich osobní příběhy neznáme, protože jsou nastíněny jen v letmých zmínkách.

Po všem tom očekávání je scéna první (a jediné) bitvy příliš krátká, nato film poněkud nepochopitelně odbočí k dezertérovu příběhu a poté se i s ním znovu vrací ke zbytku skupiny.

Některé scény jsou velmi dobré, jindy ale film nudí. Dlouhé pomalé pasáže, kdy se nebojuje, ale jen čeká na boj, nemají atmosféru příslovečného klidu před bouří, ale prostě jen klidu.

Nehledě na to, že následující bouře většinou nepřinesou tolik vzruchu, kolik by se u válečného filmu očekávalo.

Hodné ocenění jsou zato herecké výkony - zejména Petr Vaněk v roli židovského vojáka je vynikající, Meduna v roli Pospíchala působí poněkud matněji - a Marhoulova odvaha obsadit méně známé tváře.

Pouze Nebřenský v roli plochého kruťase Koháka poněkud monotónně zákeřně špulí ústa a sklepácky deklamuje.

Ocenit je třeba i to, že Marhoul udržel na uzdě své obvyklé military smýšlení, film režíruje naopak až nevojácky rozvolněně.

To má sice na jednu stranu za následek zmíněné dramaturgické problémy, ale na druhou to pomáhá vybudovat nenápadně a oklikou vcelku kompletní zprávu o stavu člověka v krizové situaci války.

Tobruk je obdivuhodným dílem, byť podobně jako Bathory z velké části spíše po produkční stránce.

I Marhoula stejně jako Deánu Jakubiskovou lze ocenit, že dokázal na tento druh filmu sehnat peníze a přesvědčit důležité instituce včetně ministerstva obrany, že stojí za to, aby s ním spolupracovaly.

Do dějin světového válečného filmu asi nevstoupí, dílčí vítězství v neutěšeném stavu a tematické krizi české kinematografie ale nabízí.

I proto, že se nebojí vážné téma zpracovat odpovídajícím vážným způsobem a neuchyluje se k lákavým tragikomickým berličkám.

Kdyby se války vedly jako šachové partie, šlo by Tobruk označit za remízu. Velmi čestnou s ohledem na poctivé úsilí svého režiséra.