Sexuální turismus máme i v Česku, říká malířka. Na obrazech zachycuje prostitutky
Obrazy belgické malířky žijící v Česku, Laury Limbourg, prezentují silnou osobní zkušenost. Mladá umělkyně se na svých cestách po jihovýchodní Asii setkala s otevřenou sexuální turistikou, kterou přenáší na plátna. Od středy je v pražské Trafo Gallery k vidění její výstava Hump in Honey. Proč si myslí, že jsou ženy v umění více vidět, a je sexuální turistika i v tuzemsku velkým tématem?
Od středy jsou k vidění v pražské Trafo Gallery vaše obrazy, které reflektují problematiku sexuálního turismu. Jak se cítíte, když vidíte na stěnách galerie svou práci?
Cítím se dobře, ale zároveň jsem velmi sebekritická. Nedokážu se nikdy v ničem pochválit. Tím pádem potřebuji slyšet upřímné reakce od kurátorů či galeristů. Na základě toho si řeknu "ano, je to dobré", nebo "ne, není to dobré".
Jde o vaší třetí samostatnou výstavu, minulý rok jste vyhrála Cenu kritiky za mladou malbu. Živí vás umění?
Živí mě poslední rok a půl. Jsem za to vděčná a klepu to prstem na dřevo pro štěstí všude, kde se dá. Pandemie umění celkově pomohla. Lidé cítili, že se něco děje a je potřebné investovat peníze. Mám kolem sebe spoustu výtvarníků, kterým toto období profesně pomohlo.
Rodiče prodají 12letou dívku, protože potřebují uživit rodinu
Tématem vašich obrazů je sexuální turismus v Asii, především v Thajsku. V tiskové zprávě k vaší výstavě se píše: "Tradice a příroda jsou prostupovány devalvací lidského života a jeho smyslu." Vidíte podobné téma i v českém prostředí?
Sexuální turismus je i v Česku, ale není tak závažný jako v Asii. Ženy v Evropě mají ve většině případů volbu dělat i něco jiného. V Asii mě zasáhlo právě to, že se jedná o mladé dívky, kterým je třeba 12, 13 let. Rodiče je prodají, protože potřebují peníze. Dívka tak žije ve velkém městě, živí celou rodinu ve vesnici a místní úřady nad tím z ekonomických důvodů přivírají oči.
Tyto dívky se staly inspirací pro vaše obrazy. Setkala jste se s nimi pouze na ulici, nebo jste měly i osobní kontakt?
Obrazy na toto téma začaly vznikat rok poté, co jsem se vrátila z půlroční cesty po jihovýchodní Asii zpět do Evropy. To, co svou malbou vyprávím, je tak ještě inspirováno různými výzkumy, disertačními pracemi, novinovými články. Dívky jsem potkávala všude na ulicích, ale blíže jsem se z žádnou z nich nesetkala. To chci v budoucnu změnit.
Jakým způsobem?
Začala jsem spolupracovat s kambodžskou organizací AFESIP, starající se o oběti obchodu s bílým masem a sexuálního otroctví. Náplní její práce je mimo jiné záchrana dívek z nevěstinců, kterým následně poskytuje psychickou i fyzickou péči. Vymyslela jsem projekt, v rámci něhož chci odjet do Kambodži a pro tyto dívky vést kurzy arteterapie. Už dříve jsem učila a vím, jak je kreativní vyjádření pro člověka blahodárné, tímto způsobem se mohou vymalovat ze svých traumat. Následně bych ráda uspořádala výstavu v Evropě prezentující jejich díla a výtěžek z prodeje by šel přímo těmto slečnám jako startovací balíček do života. Projekt se už rok kvůli pandemii odkládá, tak doufám, že to vyjde letos.
Uvažovala jsem nad tím, jestli nejsem pasák
Přemýšlela jste někdy nad tím, zda bude vaše tvorba prodejná? Konkrétně nad tím, jestli si bude chtít někdo na stěnu pověsit obraz, který má vlastně negativní obsah?
Takhle nikdy neuvažuju. Jen jsem se chvíli zabývala tím, jestli nejsem trochu pasák, když prodávám obrazy, na nichž jsou tyto dívky zachycené. Pak mi ale došlo, že je to hloupost. Obličeje dívek, jejich prsa i rozkrok maluji rozmlženým způsobem, protože je chci vzhledem k jejich věku zobrazit decentně, cenzurovaně. Není to vulgární, má to být příjemné na pohled, aby obsah i malba nebyly depresivní. Proto používám zářivé barvy.
Této problematice se věnujete dva roky, objevuje se další téma, které byste chtěla ve své tvorbě zaznamenat?
Myslím, že do budoucna bude má tvorba více osobní. Bude se tam čím dál více objevovat létání, protože sama ve volném čase létám v motorových letadlech Cessna. S tímto motivem jsem pracovala už na začátku studia, kdy jsem malovala fotografie pořízené z letadla.
Řekla jste si v určitý moment, že chcete být úspěšná malířka, a za tímto přáním si cílevědomě šla, nebo váš úspěch vznikl spíš sám od sebe, bez většího úsilí?
Byla jsem vždycky pracovitá, ale úspěch jsem na začátku studií na pražské akademii neřešila. Zlomilo se to až v průběhu, kdy jsem si řekla, že chci být známá výtvarnice. Tahle touha se pak spojila s mou pracovitostí a třeba Cena kritiky je pro mě taková odměna za mé úsilí. Velkou roli ale v mém životě sehrál Zbyněk Linhart, který učil v ateliéru grafiky na mé střední umělecké škole. Zatímco vedoucí z malířského ateliéru mi celé studium tvrdil, že nemám šanci se na akademii dostat, Linhart mi řekl, že tam patřím a ať si domluvím konzultace. Tak jsem to udělala, následně se přihlásila na zkoušky a přijali mě. Tohle byl pro mě stěžejní životní moment.
Laura Limbourg (25)
- Narodila se v roce 1996 v Belgii, kde žila do tří let. Má českou matku a belgického otce. Mluví česky, vlámsky a anglicky.
- Vystudovala Soukromou uměleckou střední školu designu a v současné době studuje poslední ročník na Akademii výtvarných umění v Praze.
- Studovala také v Londýně a na Tchaj-wanu.
- V roce 2020 získala v České republice Cenu kritiky za mladou malbu.
- V roce 2020 vystavovala v pražské Nové Galerii a v Galerii Dolmen. V současné chvíli má výstavu v pražské Trafo Gallery, která trvá do 27. února.
- Ve volném čase létá v motorových letadlech Cessna.
Holky to měly na škole vždy složitější
Slyšela jste někdy, že na to nemáte, protože jste holka?
Na akademii jsem studovala u učitelů, kteří byli dost stará škola. Přístup k holkám a klukům nebyl stejný. Měly jsme to v ateliéru vždy složitější, protože učitelé nás brali tak, že vystudujeme školu, půjdeme rodit děti a přestaneme malovat, takže nemá smysl, aby s námi ztráceli čas a něco nás naučili. To se ale naštěstí v průběhu posledních tří let hodně změnilo. Teď si dokonce myslím, že jsou ženy v umění preferované víc než muži.
Čím to je? Jsou ženy lepší, nebo se kurátoři a galeristé snaží uspokojit genderové kvóty?
V první řadě si myslím, že je to určitě dobře s ohledem na to, jak byly ženy v umění utlačované v minulosti. Dvakrát jsem se setkala s názorem, že kdybych nebyla holka, tak bych teď takový úspěch neměla. S takovým tvrzením nesouhlasím. Že jsou ženy i etnické menšiny teď vidět v umění více, není otázka pohlaví a rozhodně to není na úkor kvality umělce. Naopak si myslím, že ženy musí stále ukazovat, že na to mají a jsou dobré. Oproti minulosti jen máme šanci svou tvorbu prezentovat. Ale je pravda, že jsem byla jednou svědkem situace, kdy galerista ze Spojených států poptával české umělce a jeho podmínka byla, že to musí být žena nebo černoch.
V několika rozhovorech jste uvedla, že se vás téma sexuálního turismu a sexuálního otroctví velmi dotýká. Dokážete se od něj odpoutat?
Pravda je, že o něm přemýšlím pořád a je mi z toho špatně. Nejraději bych byla přímo na místě a pomáhala konkrétním organizacím, ale to není reálné pořád. Zároveň nestačí jen posílat peníze. Proto mě utěšuje myšlenka, že snad brzy pomůžu dívkám v Kambodži svými zkušenostmi. Čerpám od nich inspiraci, tak chci dát něco zpátky.
Mohlo by vás zajímat: Skončil v roli černocha: Je to absurdní, korektnost je nepřítel umění, říká Sokol (9.12.2021)
