Proč jste se rozhodla napsat knihu o Vinohradech?

Vinohrady mi přijdou jako čtvrť s neuvěřitelným geniem loci, která je navíc plná architektonických dominant, hezkých domů a ulic, ale i zajímavých gastronomických podniků. Na Vinohradech navíc bydlím deset let a chtěla jsem tam bydlet vždycky. Máma tam pracovala, a když jsem za ní jako malá jezdila do práce, líbila se mi atmosféra čtvrti. Přišla mi živá a honosná v tom dobrém slova smyslu. Když jsem se po vysoké škole rozhodovala, kde budu bydlet, nechtěla jsem nikam jinam.

V knize máte kapitoly věnované vinohradským gastropodnikům, architektuře, typickým hospodám… Je nějaká oblast, která se vám do ní nevešla?

Chtěla jsem se zaměřit na současné Vinohrady a v rámci toho si myslím, že jsem v ní obsáhla všechno, co jsem chtěla. Určitě by mohla být dvojnásobná, například bych u každé kapitoly nemusela mít jeden rozhovor, ale několik. Nicméně kniha má být součástí série o dalších pražských čtvrtích, která budou teprve vznikat, a i z toho důvodu jsem nechtěla dalším autorům a autorkám nastavit neúměrně dlouhý formát.

Osud vinohradské tržnice je smutný

Každou kapitolu doprovází rozhovor. Který je vaší srdcovkou?

Asi ten s Tomášem Töpferem. Původně jsem od rozhovoru tolik nečekala, protože i když jsem věděla, že rozhovor s ním jako s ředitelem Vinohradského divadla do knihy patří, mně osobně divadelní oblast zas tolik nezajímá. Netušila jsem ale, že se na Vinohradech narodil, takže se řeč nakonec stočila k jeho dětství. Zaujalo mě třeba vyprávění o tom, jak se prali s klukama z Nuslí nebo že s kamarády věděli, jak se dostat do jednotlivých vnitrobloků. Plížili se do nich přes různé restaurace a jejich kuchyně. Zároveň se svěřoval také s věcmi, které jsou mu líto stejně jako mně.

S jakými?

Třeba s tím, že na Vinohradech není žádné malé kino nebo že ho mrzí osud vinohradské tržnice. O tržnici se zmiňoval v rozhovoru také architekt Zdeněk Lukeš. Ukazuje to, jak velké téma její využití je. Lidem je líto, že nefunguje jako opravdová tržnice jako v jiných evropských městech. Místo toho v ní sídlí Albert a designové obchody.

Johana Fundová (1989)

• Autorka knih Vinohrady, Milénium! Devadesátky! a románu Hezký, ale narovnej se!. 
• Zakladatelka populární facebookové a instagramové stránky Pure devadesátky & milénium.
• Profesně se věnuje online marketingu, sociálním sítím a webovému obsahu.
• Pochází z Prahy a žije na Vinohradech.

Architekt Zdeněk Lukeš kritizuje také rozdělení Vinohrad do několika městských částí…

Ano. Je to věc, která poměrně dost ovlivňuje současné Vinohrady. Čtvrť Vinohrady je totiž rozdělena do pěti městských částí, a to z většiny do Prahy 2, Prahy 3 a Prahy 10. Ale nejen to. Malé části Vinohrad spadají i pod Prahu 1 a Prahu 4. K rozdělení Vinohrad do tolika částí došlo během komunismu, kdy se je autority snažily rozdělit tak, aby například spojily buržoazní Vinohrady s dělnickým Žižkovem do Prahy 3. Uměle pospojovali zcela různorodé čtvrti, což má následky dodnes.

Zničili do jisté míry sounáležitost rezidentů s jejich čtvrtí. Obyvatelé Vinohrad jsou závislí na rozhodování jednotlivých městských částí, v tomto případě tedy pěti radnic, přitom by ale bylo ideální, aby Vinohrady jako čtvrť patřily jen pod jednu radnici. Jedině tak se dá plánovat, rekonstruovat a zlepšovat čtvrť jako celek.

Chci žít na místě, které má ducha

Co pro vás znamená říct: "Jsem z Vinohrad?"

Tohle jsou jen mé domněnky a pocity, ale pro mě to v mém věku - tedy třicet plus - znamená, že jsem ráda tam, kde se něco děje. Mám ráda město, chci mít blízko podniky a kulturu. Také to za mě říká, že mi záleží na atmosféře místa, ve kterém žiju. Chci žít v oblasti, která má ducha a je historická.

Jaké je vaše oblíbené místo?

Asi před dvěma lety jsem měla možnost několik měsíců pracovat v coworkingovém místě nazvaném K10, což je historická, původně diplomatická budova u parku Grébovka. Okouzlila mě atmosféra nejen budovy, ale i její okolí. Je rezidenční a vyklidněná. Z podniků mám ráda třeba bar Bullerbyn nebo v létě zahrádku v Kafárně na kus řeči.

Fundová: I psaní knih je práce. To musí mít mladý člověk rodinu, aby ho brali vážně?

Žena

Mně osobně ve vaší knize potěšil rozhovor se zakladatelem potravin Vávra Karlem Vávrou. Jeho obchod funguje od 90. let a má otevřeno 24 hodin denně…

Je to velmi signifikantní místo, které propojuje devadesátkové Vinohrady s těmi současnými. Líbilo se mi, jak pan Vávra popisuje, že když je unavený, tak si stoupne na ulici před obchod, opře se o zábradlí, podívá se po ulici a řekne si: "Vždyť já jsem tady byl v devadesátkách skoro první. Všechny ostatní podniky, na které se koukám, jsou novější." Říkala jsem si, že to musí být krásný pocit.

Vinohrady přestávají být čtvrtí pro obyčejný život

Nicméně smutný je rozhovor s Helenou Kohoutovou, majitelkou obchodu oblečení Magic Helena. Popisuje v něm, že se už psychicky připravuje na zavření svého obchodu…

Ano. Když jsem tvořila kapitolu o menších, původních obchodech a podnicích, tak mi jejich majitelé vyprávěli, že vidí svou budoucnost černě. Platí drahý nájem i elektřinu, lidí chodí čím dál méně, především po covidu. Bylo to vesměs smutné povídání. Je mi to líto a říkala jsem si, jestli vlastně nevytvářím knihu, kterou když za pět let otevřu, tak už polovina z těchto míst nebude existovat. Jestli vlastně nezachycuju jejich poslední okamžiky.

Vinohrady jsou pro Fundovou čtvrtí s neuvěřitelným geniem loci. | Foto: Gabriela Nováková

Kritický pohled na vývoj Vinohrad v knize prezentuje Ondřej Bárta, který je majitelem zmíněného baru Bullerbyn. Plánovala jste mít v knize i kritický pohled na vinohradskou čtvrť?

Jeho pohled je hrozně zajímavý. Původně jsem s ním chtěla udělat rozhovor o jeho podniku. Odpověděl mi, že se o něm nechce bavit a že se navíc z Vinohrad odstěhoval, protože se čtvrť nevyvíjí směrem, který mu nevyhovuje. Tak mi přišlo zajímavé a důležité mít v knize i negativní pohled. Ten mi hodně otevřel oči.

Jakým způsobem?

Ondřej Bárta v rozhovoru mluví o vyprazdňování vinohradské čtvrti. O faktu, že přibývají generické hospody obrandované plzní, které ale nemají žádnou atmosféru a ducha. Kvůli nim mizí původní malé štamgastské hospody, které nemají na nájem, ale přitom vytváří pocit sousedství a dělají čtvrť čtvrtí. Zároveň zmiňoval problematiku skupování činžovních domů developery. Vedou k vystěhování původních obyvatel, kteří už nemají na nájem. Z bytů následně vytváří mikrojednotky a prodávají je lidem, kteří si je sice mohou dovolit, ale nemají k Vinohradům žádný vztah a nemají touhu podílet se na jejich zlepšení. Vinohrady tak pomalu přestávají být čtvrtí pro obyčejný život.

Co konkrétně byste si přála, aby se v rámci Vinohrad změnilo?

Téma, které má podle mě potenciál, jsou vnitrobloky. Zatím jsem v rámci Vinohrad vystřídala tři byty a každý z nich měl vnitroblok, který by mohl být oázou klidu, ale vždy to byla rozparcelovaná oáza betonu. Byla tam parkovací místa, divné přístavky… Vnitrobloky přitom mají potenciál stát se nádhernou, společnou zahradou klidně s pravidly, že se do ní po desáté hodině večer nechodí kvůli hluku. Ale stejně jako s rozdělením Vinohrad se asi jedná o nevratný proces.

Myslím, že by vnitrobloky mohly vytvořit příjemnou sousedskou komunitu, která v současné době funguje především na Facebooku v rámci skupin, což nicméně oceňuju a mám ráda. Když jsem si například potřebovala půjčit lopatu na sníh, napsala jsem do Vinohradské party a hned se mi někdo ozval. To je to, co mám na Vinohradech ráda. Dávají mi pocit malého města se všemi výhodami velkoměsta.

Video: Bellová: Šťastné konce mě nudí. Psaní je dobrodružství a příběh si mě často sám najde (16. 4. 2022)

Psaní Ostrova pro mě bylo v době pandemie azylem, kde jsem byla s těmi postavami a bylo mi tam dobře, říká spisovatelka Bianca Bellová. | Video: Daniela Písařovicová