Sešli jsme se v jeho tetovacím salonu Inkoust Tattoo. Ačkoliv mám spoustu potetovaných přátel, nemám na těle ani tečku: dokážu s obdivem pozorovat obrazy na lidském těle, ale sama na sobě mám ráda “čistotu”.V životě jsem tatéra při práci neviděla a musím říct, že to, s jakou filigránskou přesností Lukáš Poláček tetoval asi bilion světýlek v kajutách Titanicu na paži svého klienta, mi vyrazilo dech.

Jak jste se dostal k tetování?

Tetuju dvanáct let. Dostal jsem se k tomu složitější cestou, ale už odmalička jsem měl vztah ke zdobení těla. Před deseti lety jsem už tetoval a zkoušel jsem podnikat v tom, že jsme “prodávali” potetované lidi do filmu a do reklam. To byl takový dvouměsíční projekt. Na podporu našeho zviditelnění jsme se rozhodli udělat akci Pohádkový pomeranč. Po prvním Pohádkovém pomeranči se staly tři věci: 1) došlo mi, že už chci jenom tetovat, 2) řekl jsem si, že druhý ročník Pomeranče se bude dělat pro děti, které potřebují pomoc, 3) že projekt s tetováním a najímáním lidí do reklam, kvůli kterému tohle všechno vzniklo, skončil.

Proč?

Neměl jsem čas. Narodilo se mi první dítě, pracoval jsem jako grafik, do toho jsem přecházel z původní profese na pozici tatéra, takže mi tohle všechno zabíralo všechen čas a jiným aktivitám jsem se nemohl věnovat.

Takže jste vystudovaný grafik?

Ano. Pracoval jsem jako freelancer reklamy, pak jsem v jedné reklamce dělal projekty pro developery, ale už jsem věděl, že chci tetovat, takže jsem tam začal dělat na půl úvazku, dopoledne jsem byl v reklamce a odpoledne jsem chodil do studia. Pak se to ale nedalo udržet a začal jsem tetovat na plný úvazek.

Existují trendy v tomto oboru?

Náš obor naštěstí nepodléhá žádným velkým firmám, kampaním a lobbistům, to znamená, že všechno závisí na výtvarnících, kteří se sami prezentují. Ale každý den se děje něco nového. Hodně frčí geometrie, kterou zpropagovalo pár umělců. Tatér si u geometrie zvlášť musí připravovat obrazy na počítači. Mnoho tatérů se moderním technologiím vyhýbá. Takové motivy musí být absolutně precizně technicky zpracované. Dělají se nápisy, upomínkové malé tetování. Oblíbené jsou celé rukávy, lidi jsou už odvážnější. Naši klienti přijdou a rovnou řeknou: Chci celý rukáv. A jde o klienty, kteří by si před pár lety nechali potetovat jen rameno. Takže lidé mají odvahu a to je příjemné.

Jak je to se závislostí na tetování? Je to podobné jako například u závislostí na estetické chirurgii?

Závislost na tetování určitě existuje. Jakmile má člověk možnost výběru a rozhodne se pro tetování, když přijde na jednu věc, která by ho měla zdobit, kterou by si chtěl připomínat událost nebo osobu, která mu je blízká, tak nevěřím, že to bude jen jedna taková upomínka. Člověk prostě žije dál, prožívá nové zážitky, emoce. Lidé se vrací. Když ten krok jednou uděláte, tak není cesty zpět.

Odmítáte lidi?

Ano. Tetování se kdysi dělalo vždy a všem, protože šlo o kšeft. V tuhle chvíli studia fungují jiným způsobem. U nás používáme tu nejlepší techniku, která ve světě je, a zároveň nabízíme klientům to nejlepší z nás, co dokážeme. Na druhou stranu chceme, aby člověk, který naše tetování nosí, s ním byl spokojený a aby nepřišel za rok s tím, že jsme mu zkazili život. Pokud přijde někdo, kdo není dostatečně duševně vyspělý, a bude chtít tetování na nějaké viditelné místo, odmítneme ho. Nebo přijdou lidé, kteří si dávají tetování, které někde viděli, přinesou si ho stažené z internetu, nemají k tomu žádný hlubší vztah, tak takovým klientům se snažíme motiv rozmluvit, nebo přijít na nějaké řešení, které by tomu člověku bylo bližší. Když přijdou mladí lidi s rodiči, že by chtěli něco malého vytetovat, tak na to v některých případech kývneme, protože víme, že by šli za rok do nějakého jiného studia, kde by jim udělali cokoliv, co by si vybrali. To znamená, že se v těchto případech snažíme fungovat výchovným způsobem. Udělat menší tetování, které ten člověk může schovat, případně ho může nechat odstranit.

Tetujete všechno? I motivy, které vám jdou proti vašemu estetickému cítění?

Ne, protože je to moje vizitka. Když něco udělám, tak si za tím musím stát.

Zakryje tetování jizvy?

Tetování se určitě dá použít na zakrytí jizev. Problémů je ale víc. První je ten, že ta jizva musí být dostatečně zahojená. U některých jizev to musí být až několik let, dokud tkáň pracuje. Tetování na jizvy víc krvácí, než je standardem, musí se častěji opravovat, ale dá se to. Včera jsem dokonce viděl tatéra, který zakrývá tetováním strie ženám na stehnech.

Jak to máte s inspirací?

Dřív jsem tvrdil, že inspiraci nacházím všude. Při četbě, kresbě, malbě, focení, ale když se nad tím upřímně zamyslím, tak za poslední dobu jsem nic nenakreslil, nepřečetl a nevyfotil. Ale snažím se využít každou chvilku, která je. Takže i v tomto směru dobře fungují sociální média. Hodně věcí nacházím díky cestování. A teď jsem byl třeba s dcerou nakupovat knížky a našel jsem tam jednu dětskou s krásnými ilustracemi a hrozně mě nadchla, tak jsem si ji koupil pro sebe. Ale je fakt, že v oddělení dětské knihy bych inspiraci jinak nehledal.

Co všechno musí schopný tatér ovládat? Být výtvarník, psycholog, co ještě?

Je toho víc. A ne každý všechno ovládá. Je spousta šikovných tatérů, kteří neumí mluvit s lidmi a působí arogantně, i když arogantní nejsou. Tetoval jsem asi osm tisíc lidí. Pokud to nebyla nějaká drobná "blbost", tak si ty lidi pamatuju. Člověk s klienty stráví nějaký čas. Musí si ho vyslechnout, proč chce tenhle motiv, jaký má k němu prožitek, pak řešíme technicky motiv, návrh. Je to svým způsobem jistý druh terapie.

Stalo se vám, že vás vaše profese najednou přestala zajímat, že jste už toho měl prostě dost?

Ano, před třemi lety. Chtěl jsem jít do lesa a jenom kácet stromy. Bylo toho hodně, měl jsem osobní problémy a všechno se tak nějak sešlo dohromady. Pak ale přišel nový impuls a zase mě to nakoplo. Člověk ale tuhle práci musí mít rád.

Máte tři děti. Jak vnímají vaši profesi? Touží po tetování?

Ne. Akorát nejmladší dcera by ráda tetovala, ta už řekla, že až umřu, tak převezme tetovací studio. Je to praktická holka. Každopádně tím, že v tom prostředí denně vyrůstají, potkávají se se samými potetovanými lidmi, tak pro ně je to něco tak běžného, že to v podstatě neřeší.

Komu se svěřujete vy osobně do péče?

Jsem kovářova kobyla. Mám spoustu věcí nedodělaných. Už šest sedm let mám rozdělaná záda, ale kamarád, který mi je dělal, žije v Kanadě a já se nedostanu tam a on sem, takže jsem se rozhodl, že si nechám věci dodělat od přátel nebo kolegů tady.

Máte tetování i na obličeji. V čem je specifické právě na tomto místě?

Nemůže ho mít samozřejmě každý. Většinou ho mají lidé, kteří se věnují výtvarnému umění, lidé, kteří nemusí ráno do kanceláře, lidé, co prezentují vlastní tvorbu a díky tetování na obličej se mohou odlišit od konkurence.

Máte ještě někde na těle prázdné místo?

Na pravém stehně.

Jaký je rukopis Lukáše Poláčka?

Nedá se moc popsat. Dřív jsem dělala víc komiksy, old school tetování, barvu, snažil jsem se vyhovět všem. Pak jsem začal dělat černobílý realismus, geometrii, takže když jsem pak někde ukázal své portfolio, mysleli si, že ukazuju portfolio celého studia, a ne jednoho člověka. Teď už dělám většinou černobílé tetování, mám rád typografii, takže už se trochu profiluju, nicméně pořád mě baví ta pestrost žánrů a stylů.

V úvodu rozhovoru jste zmínil Pohádkový pomeranč. O co jde?

Když se mi narodilo první dítě, chtěl jsem pomoct někomu, kdo nemá úplnou funkční rodinu. Nechtělo se mi dávat peníze lidem na ulici, když nevím, kolik z těch dvaceti, padesáti korun jde reálně na pomoc nějakým dětem. Tak jsme udělali akci Pohádkový pomeranč, kdy tatéři tetují na pomeranče pohádkové motivy a ty se pak draží. Každým rokem se Pohádkový pomeranč profiloval. Minulý rok jsme udělali změnu s celým konceptem. Hodně mi pomohly Lada Brůnová a Jarmila Štuková. Z malé, takřka rodinné akce se stala už poměrně veliká akce, o které je slyšet. Každý rok si říkám, že už toho další rok nechám, protože mi to bere strašně moc času, ale nakonec se stejně nechám poměrně lehce přemluvit, protože vidím, že má smysl v tom pokračovat. Příští rok chceme udělat aukční portál pro lidi, kteří se nedostanou na náš benefiční večer (letos se benefiční večer Pohádkového pomeranče koná 3. 12. v pražském Rock Café, pozn. red.)

Podle čeho vybíráte subjekty, kterým vybrané peníze půjdou?

Vždycky to s holkami dáváme dohromady čtyři měsíce dopředu. Minulý rok jsme vybrali peníze na to, aby popálené děti mohly jet k moři. Letos budeme dražit pomeranče pro Centrum provázení, které pomáhá rodinám pečujícím o děti nemocné nejtěžšími chorobami. Tím, že jsme malé sdružení, snažíme se najít subjekty, kterým částka, kterou vybereme, a není to milionová částka, pomůže. Veškerý materiál, který na celou akci potřebujeme, platím ze svého a všechen výdělek, který se večer vybere, se hned sečte, předá se symbolický šek a peníze se potom posílají na účet vybraného sdružení.