Nesnáším fotky, kde mi to nesluší! Bez milosti je ničím
„Proboha, kdo tohle fotil? Zadek tam mám jako almaru, klidně by na té ploše přistála letka stíhaček. Do koše s tou fotkou!" říká rázně slečna Andrea. Je posedlá svou krásou - a nešťastná.
„Proboha, kdo tohle fotil? Zadek tam mám jako almaru, klidně by na té ploše přistála letka stíhaček. Do koše s tou fotkou!" říká rázně slečna Andrea. Je posedlá svou krásou - a nešťastná.
Dnes má titul bakalář, pracuje jako account manažerka v reklamní agentuře a váží něco málo přes padesát kilo. Obsese vlastní podobou se s ní však táhne už od střední školy a pořádně jí komplikuje život.
„Chci mít jen takové snímky, na kterých jsem sexy! Tak jednou za čas prolétnu album a co se mi nelíbí, bez milosti vyřadím. Vyřazené fotky pak slavnostně spálím," napsala nám čtenářka Andrejka z Prahy. Tady je její příběh.
Divná spolužačka Eva
Všechno začalo, když jsem nastoupila na ekonomku. Učení mi nedělalo nikdy problémy, ale měla jsem nadváhu a brýle. Prostě typický outsider. Hned v prváku jsme jeli celá třída na seznamovací víkend. Sportovali jsme, po večerech hráli různé hry, byla i diskotéka. No a několik spolužáků fotilo. Mezi nimi třídní hvězda Eva - krásná, zlá a zlomyslná. Já jsem se stala jejím oblíbeným objektem: tlustá Ája spí, tlustá Ája se potí při běhu, tlustá Ája se převléká... Jednou mě zkusila vyfotit dokonce i na záchodě. Na ten smích spolužáků, když si potom ve škole prohlíželi fotky, nikdy nezapomenu.
Zařekla jsem se, že zhubnu, a díky motivaci pokořením se mi to také povedlo. Maturovala jsem o 15 kilo štíhlejší, než když jsem na školu nastoupila. A to zadostiučinění na třídním srazu po pěti letech! Zatímco z Evika se stala sekretářka a zakyslá ženská rozkydlá mateřstvím, já mám úžasnou práci, oči srovnané laserem a vypadám - no asi dost dobře. Jenže...
Posedlost krásou
Krása se pro mě stala posedlostí. Uvědomuji si, že to přeháním, ale nedokážu s tím nic dělat. Nenamalovaná bych nevyšla z domu, to bych si připadala jako nahá. Za kadeřníka - a že ta hustá blond hříva něco stojí - platím tisíce měsíčně. Nenávidím posilovnu, přesto v ní třikrát týdně poctivě dvě hodiny dřu. Milovaná zmrzlina je pro mě pouhou vzpomínkou, bojím se na ni i podívat, abych náhodou nepřibrala. Ani s muži nic moc, jako by se mě báli. Když už se někdo statečný najde, obvykle vztah rychle skončí. Nedokážu se totiž uvolnit ani při milování, musím pořád myslet na to, jestli vypadám dobře.
A moje album fotek? Jen samé dětské a z poslední doby. Na všech mi to fakt sekne. Zato ve věku od dvanácti do osmnácti let v něm není ani jedna. Všechny „snímky s nadváhou" jsem bez milosti zničila. Jen hluboko pod papíry v zásuvce schovávám tu nejhorší: jak se tlustá Ája převléká v prváku před tělocvikem a špeky jí lezou zpod trička... To abych nikdy nezapomněla.
Jak to máte vy?
- Jste posedlí svou dokonalou image?
- Pociťujete podobné nutkání - ničit fotky, na nichž nevypadáte dokonale?
- Může touha po takové dokonalosti zkazit ženě život, či ho snad kazí vám?
Co si o tom myslíte? Zapojte se do diskuze pod článkem a podělte se o svůj názor i osobní zkušenosti!
Tento a další podobné soukromé problémy bude už ve čtvrtek řešit Dámský klub na rádiu Frekvence 1. Váš názor tak možná zazní i na vlnách tohoto rádia.
