Historie líčení: Od popela a jedu k první řasence světa

Líčení je na světě mnohem déle než make-up. Čím se ženy (ale někdy i muži a děti) zkrášlovali v minulosti? Často šlo o zdraví!

Je fajn, když jsou lidé bez ohledu na pohlaví čistí a upravení. Líčení je ale ještě trochu jiná kategorie úpravy zevnějšku. Ženy mají kouzlení se šminkami zřejmě v DNA: jako malá holka jsem sledovala mámu, jak si u okna před zrcátkem na oční víčka svých hnědých očí maluje perleťové modré stíny, vytrhává obočí a černou barvou v tubičce maluje řasy, které pak hřebínkem jako pro panenky rozčesává a zvedá nahoru. Fascinovalo mě to.

Sama jsem začala v patnácti používat řasenku, v osmnácti linku na oči a později rtěnku. Nikdy jsem to nepřeháněla, protože jsem vždycky chtěla být podobná sama sobě a neměla jsem nikdy chuť nánosy make-upů, pudrů, zdravíček, stínů, linek, řasenek sundávat Savem. Také mi vždy záleželo na tom, aby mě partner po odlíčení poznal. Aby se necítil podveden, že žije se mnou a probouzí se vedle cizí paní.

Každá žena to má jinak. S věkem se mění vkus, požadavky na pleť i její vlastnosti. A tomu je třeba také přizpůsobit způsob líčení. A že je dnes opravdu z čeho vybírat! Nikdy v historii ženy neměly takový arzenál možností, jak zvýraznit své přednosti. Však posuďte sami:

Popel, ruda, olovo

Už ve starověkém Egyptě to měli ženy i muži hodně “vychytané”. Stali se věčnou inspirací pro všechny ostatní kultury i epochy. Líčili se všichni. I děti. A dávali si na tom velmi záležet. Vzorem jim byla královna Kleopatra: silně orámované oči kajalem (linku vedli od vnějšího koutku oka až ke spánkům) kombinovali s líčidly z pomletých mandlí, olova, měděné rudy a popela.

Také věřili, že kajal má dezinfekční účinky a chrání zrak před ostrým africkým sluncem. Aby získali metalický lesk, potírali si víčka nebezpečným arzénem. Byli si jisti tím, že čím víc se nalíčí, ochrání je bůh před zlými silami. Místo rtěnky dávali červený jíl, na odličování používali křídu s olejem. A pozor, Egypťané mysleli i na vlasy a manikúru.

Bělostná pleť vede

Pro ženy ve starověkém Řecku a Římě byla vzorem bohyně lásky a krásy Afrodité. Všechny ženy chtěly mít stejně jako ona pleť jako padlý sníh, proto si na zesvětlení obličeje dávaly prudce jedovatý pudr, který se vyráběl z olova.

Kosmetika v té době ale zároveň začala být promyšlenější a cílenější. K hydrataci pleti ženy používaly med, místo opalovacího krému olivový olej (ten se koneckonců přidával jako základní ingredience do všech kosmetických přípravků), Řekyně a Římanky znaly parfémy, pudry, vosky, lanolín, oční stíny, dokonce i rozjasňovače na tvář (ty připravovaly z moči malých chlapců).

Do vlasů si vplétaly stuhy nebo dávaly čelenky. Světlá pleť, jako znak urozenosti, se vyjímala také v renesanci. Ženy si obličej potíraly citrónovou šťávou nebo vaječnými bílky. Velmi drastickou metodou bylo přikládání pijavic na tvář. Čím víc krve vysály, tím bělejší-mrtvolnější, tedy módnější, pokožka byla. V renesanci se začalo poprvé upravovat (na úzkou linku) obočí.

Nástup řasenek

V 18. století se nelíčila jen šlechta, ale i nižší vrstvy. Ve viktoriánské době se výrazný make-up přisuzoval pouze prostitutkám a herečkám. Ostatním ženám musela ke zkrášlení stačit pomáda na rty, a místo zdravíček červená řepa.

Ženy si však stále častěji zvýrazňovaly řasy. Jejich vynalézavost neznala mezí: doma si například pomocí popele, rozmačkaných bezinek a ricinového oleje vytvořily svoje barvy na řasy.

S největším trhákem ovšem přišel v roce 1840 londýnský parfumér Eugene Rimmel, který vyrobil první řasenku na světě. Řasenku na bázi, jakou známe dnes vynalezl chemik Tom Lyle Williams a pojmenoval ji Maybelline (podle své sestry Mabel a podle hlavní ingredience vaseliny).

V roce 1957 pak přišla Helena Rubinstein s revoluční záležitostí zvanou Mascaramatic. Jednalo se o řasenku v tubě, která se nanášela prodlouženým kartáčkem. Její přední propagátrokou byla modelka Twiggy.