Klára Vytisková se proslavila jako excentrická zpěvačka kapely Toxique. Tuto image opustila před pěti lety, když se rozhodla pro sólovou dráhu a vydala dvě alba, ke kterým ji inspirovaly její dvě dcery. Teď čeká třetí dítě a vyvrací mýty o tom, že mateřství není kreativním obdobím ženy. Otevřeně mluví o tom, jak se v pětatřiceti letech našla, jak funguje její šestnáctiletý vztah s manželem Romanem a proč si myslí, že písně z jejího nového alba nejsou klišé. 

Na jaře jste vydala druhé sólové album Love Is Gold, které má prezentovat "život ženy, která díky mateřství začala vnímat samu sebe". Dřív jste samu sebe nevnímala? 

Myslím, že to není otázka jen mateřství, ale i věku. Je mi pětatřicet a myslím, že mezi dvaceti a třiceti letíme světem, poznáváme nové lidi, máme nové zkušenosti, ale nemáme čas udělat vhled sami do sebe. Je to tedy určitě i věkem, ale mám to umocněné i svými dvěma dcerami, kdy mi každá otevřela nějaké téma, které jsem si měla zpracovat. Jako my učíme děti, učí i ony nás. S druhou dcerou Olivií se mi tak otevřelo toto téma, vnímání sebe samé a to, že jsem si uvědomila, že jediné, co žena asi v pětatřiceti v životě chce, je být šťastná. To je všechno.

Komplikujeme si podle vás život tím, že chceme být někým, kým nejsme? 

Přesně tak. V tom období od dvaceti do třiceti přichází různé podněty, poznáváme různé směry, ale pak si sedneme na zadek a řekneme si: "Ty jo, tak tohle je ta moje cesta, to jsem já." A je to strašně očišťující. Neříkám, že jsem si díky této desce všechno vyřešila, ale přijde mi důležité tato témata otvírat. Vést dialog s kámoškami, manželem a také sama se sebou. A málokdo si tenhle vnitřní dialog dovolí, pořád na něco koukáme, jsme zahlcení, hledáme si nějaké aktivity, abychom nebyli sami se sebou. 

Otevřít ten vnitřní dialog ale nemusí být vždy příjemné, člověk musí být k sobě upřímný. Jste?

Je to o upřímnosti, ale také o nějaké míře statečnosti, nebát se jít do nějaké změny nebo udělat radikální rozhodnutí. Občas žijeme jen v nějakých kompromisech. 

Byla jsem dvě Kláry

Souvisí s tím také přeměna z excentrické a "barevné" zpěvačky kapely Toxique na Kláru, která vystupuje už více tak, jak vypadá doopravdy? 

Myslím, že ano, dlouho jsem o tom nechtěla přemýšlet. S Toxique jsme jezdili po Evropě, byly to velké kostýmy a make-upy a cítila jsem, jako by to byly dvě Kláry, jedna, která je na pódiu, a ta druhá, která jde koupit rohlíky. V tu dobu mě to bavilo, ale pak mi došlo, že potřebuju tyto dvě Kláry spojit. To jsem si začala uvědomovat právě v moment, kdy jsem založila rodinu a vydala první sólovou desku Home. 

Odkud ta Toxique Klára vzešla? 

Vyrůstala jsem na Steviem Wonderovi, na vystoupeních, která byla hodně výrazná. Tento typ exprese mě bavil, ale pak mi došlo, že se v tom ztrácím. Člověk si pak dělá větší pusu, výraznější řasy… Neříkám, že mě to zase za pár let nechytne a neudělám show plnou flitrů, ale teď se to neslučuje s tím poznáním sebe samé. Potřebovala jsem jít do nuly, do tepláků. 

Klára Vytisková

• Vystudovala jazzový zpěv a skladbu na Konzervatoři Jaroslava Ježka.
• Poprvé na sebe upozornila v kapele Toxique, s níž má na kontě tři řadová alba a Cenu Anděl za Objev roku 2008.
• Od roku 2013 se úspěšně etabluje coby sólová interpretka.
• Byla porotkyní 4. řady soutěže Česko Slovenská SuperStar.
• Na svém kontě má sólový debut Home vydaný v roce 2015 pod jménem KLARA., na jaře 2020 vydala druhé sólové album Love Is Gold. 

A co jste poznala? 

Je to běh na dlouhou trať, ale na nové desce je každý track nějakým mým tématem. Například píseň Burn je o spalování nejistot, kdy mé dcery chodí na akrobatický kroužek a já si najednou uvědomila, že když jdete po laně a jste nejistí, máte větší šanci, že spadnete. Takže jsem se naučila, že musím kráčet s větší jistotou. Skladba Ice je zase o tom, že je život krátký a že ho musíme žít s vášní, nemá cenu ztrácet čas věcmi, které s vášní neděláme. Píseň Just Be You je zase o tom, že máme být sami sebou… Zároveň je ale podle mě důležité dát tomuto přemýšlení o sobě a životě nějaké meze, je dobré se v tom pohloubat, ale ne se v tom zaseknout. Přece jen se život musí žít, ne kompletně prořešit.

Nejsou ale tahle témata už vlastně trochu klišé? 

Zdá se, že pojmy jako sebeúcta a sebeláska jsou klišé, v poslední době se o nich hodně mluví, ale myslím si, že je to generační. Dřív se například neřešil ani tak přístup k dětem jako dnes, ale je to důležité, protože to souvisí s přístupem k sobě samé - když je frustrovaná máma, je frustrované i dítě. Nicméně jsem se naučila poslouchat svoji intuici, a když přijde nějaká emoce, idea, tak složím písničku a nepochybuju. Tedy klišé neklišé, tahle témata jsem chtěla zpracovat. I Albert Černý, se kterým jsme nazpívali písničku Gold o vnitřním dialogu, mi říká: "Víš, ale to je takové omílané téma." A já mu říkám: "No a, opakování matka moudrosti." Lidi řeknou, že je to klišé, ale ve finále si to sami neřeší, a proto mi to přijde zásadní opakovat. 

Dřív jsem se dokázala naštvat a nemluvit celý den

Jaké místo v tomhle "hledání sebe samé" měl váš manžel, se kterým jste spolu šestnáct let? 

Mám štěstí, že mám manžela, který je úplně na pohodu a má věci hodně srovnané už od přírody, učíme se navzájem a pomáhá mi právě v tom, abych se ve věcech příliš nebabrala. Vrací mě do rovnováhy, to mě baví. 

Jak se vám podařilo udržet vztah šestnáct let, od vašich devatenácti, kdy - jak jste sama řekla - člověk poznává různé směry, má různé zážitky… 

Já vnímám velký úspěch našeho vztahu v tom, že se pořád máme rádi, jako hudebníci nežijeme ve stereotypu a hlavně vedeme o všem otevřený dialog a jsme ochotní diskutovat. Takhle se to snažíme dělat i s dětmi, protože když se o věcech nemluví, tak z toho jsou pak možná právě všechny ty problémy, které si pak celý život řešíme. Například když jsem byla mladší, dokázala jsem se naštvat a nemluvit s ním celý den a on mi tehdy říkal - hele, to je zbytečné, čas utíká moc rychle na to, abychom se celý den nebavili, pojďme to vyřešit. 

Otevřela jste si díky desce také něco, co vám nebylo příjemné? 

Například jsem si uvědomila, že se necítím dobře ve skupině, kde mě ostatní lidi neznají. Ráda pracuji s producenty, které znám, nebojím se jim pustit novou písničku. Když jsem ale byla najednou na takovém tvůrčím pobytu, kde jsem měla prezentovat své písně neznámým lidem z Evropy, nedělalo mi dobře, že musím najednou z úplné nuly ukázat, co umím. A to souvisí právě s tou jistotou, jak člověk prezentuje své ideje. 

Mé dcery jsou moje múzy

Říkáte, že každá dcera ve vás otevřela nějaké téma, takže je pro vás mateřství kreativní? 

Sedm let předtím, než se narodila první dcera, jsem nesložila žádnou písničku. Roman Holý mi říkal, že je to dlouhodobým vztahem s tím mým bubeníkem, že nezažívám takové ty emoce nahoru a dolů a že si buď najdu nového kluka, nebo budu mít děti. Tak jsem mu odpověděla, že se zbláznil, že s dětmi neudělám už vůbec nic. A není to tak, jsou to právě velké emoce, moje dcery jsou moje múzy. 

S manželem Romanem jsou spolu šestnáct let. | Foto: Michal Budínský

Teď čekáte třetí dítě, může to být trochu taková závislost, těšit se, co ve vás otevře zase další dítě? 

Svým způsobem to závislost je, protože když se člověk otevře tomu, že mateřství a rodičovství není jen náročné, že se nevyspíte a musíte se o někoho starat, ale že s vámi dítě komunikuje a přináší vám nové impulzy, tak si říkáte, že byste chtěli ještě jeden model…

Nikdy vás nenapadlo, že vás budou děti - jak se říká - brzdit v kariéře? 

Nemám přehnané ambice. Jasně, člověk by měl víc času na práci, kdyby děti neměl, ale já bych ztratila hlavní zdroj inspirace. Na děti jsem se hrozně těšila a neměla jsem pochyby. Věděli jsme, že chceme tři děti, ale zároveň jsme si říkali, že uvidíme, jak nám to rodičovství půjde, a teď jsme si řekli, že chceme ještě jedno do party, že ještě nejsme kompletní. Zároveň jsem si ale řekla, že nebudu svou kariéru dělat na krev, to není můj styl. Rodina je pro mě důležitá a zatím se nám dařilo vždy vše v rámci rodiny naplánovat, když jsem byla ve studiu, Roman byl s dětmi doma a já s nimi byla zase večer, když on hrál. Naplánovat to je hardcore, ale dá se to skloubit. A když jsme se dostali do situace, že jsme se už příliš míjeli, stanovili jsme si dny, kdy budeme doma nebo pojedeme na výlet společně. Takovým důležitým rituálem jsou pro mě například společné snídaně u našeho velkého stolu v kuchyni, kde si každé ráno vykládáme. 

Působíte na mě, že to máte všechno vlastně tak nějak na háku… 

Myslím si, že si ženy samy na sebe vytváří obrovské nároky. Hodně pracovat, dobře vypadat, mít pěkné fotky na Instagramu. To je podle mě největší mor, máma influencerství na Instagramu, se kterým se spousta maminek srovnává, a pak jsou frustrované, připadají si jako horší mámy, protože toho třeba tolik nestíhají a ani u toho tak dobře nevypadají. Přitom kdyby šel člověk ke své podstatě a nesrovnával se, tak by byl mnohem šťastnější. Každý má svoje tempo, jiný přístup. Může to být samozřejmě i zdroj inspirace, ale je to třeba filtrovat. Někdy mám pocit, jako by mámy v tom mámování neposlouchaly samy sebe. Já například nemám čas na každodenní ranní třicetiminutovou jógu, ale až to budu asi opravdu potřebovat a chtít, tak to udělám. 

Třetí těhotenství vás nestresuje? 

Samozřejmě zažíváme občas momenty, které jsou vypjatější, ale tenhle stav mě hrozně baví a uklidňuje. Mám takový zvláštní pocit, že něco přirozeně generuju, a všechno ostatní dělám s větší lehkostí, protože mám pocit, že je to jakoby mimochodem. 

Takže vám koncertování nechybí? 

Chybí, kvůli koronakrizi jsme museli už dvakrát zrušit křest, tak jsem alespoň nahrála v Meet Factory živý koncert. Vyjde 25. listopadu na mém YouTube, protože jsem chtěla sobě i fanouškům dát nějakou formu koncertu. Bylo to symbolické, rozložili jsme nástroje do kruhu uprostřed prázdného sálu, kde normálně stojí lidé. Trochu z toho běhal mráz po zádech, všichni jsme si uvědomili, jak nám to živé hraní schází, jak funguje chemie v kapele a jak nám chybí lidé.