Kateřina Šedá: Ráda všechny vyzvu: Zkuste si to!
Dokončení rozhovoru
Vaše projekty jsou často konceptuální, pro laiky mohou působit naopak až neumělecky ve stylu „tohle bych přece dokázal taky".
To je přece mým cílem! Řešení problému, kterým se v projektu zabývám, musí být natolik banální, aby ho mohl kdokoliv zopakovat. Nenechte se ale mýlit, ta jednoduchost je pouze zdánlivá. Zkuste přijít do cizí vesnice a zazvonit s bláznivou myšlenkou u pár lidí; jsem hodně zvědavá, jestli si po pár reakcích řekneme, že to může dělat každý. Nestačí být zaujatý, vytrvalý a důsledný; musíte v sobě skloubit ještě řadu dalších odlišných dovedností. Ráda všechny vyzvu: Zkuste si to!
Váš manžel se mediálně proslavil Českým snem. Mají s ním vaše práce něco společného? Nám připadá, že jste vstřícnější: on na společnost vyplazuje jazyk, zatímco vy si spíš s objekty svého zájmu sednete jako ve školce.
Určitě se vzájemně dost ovlivňujeme. Já si naopak myslím, že jsem mnohem tvrdší, i když to tak na první pohled nemusí vypadat. Když lidi oslovuju, naštvu jich možná větší množství než on, pouze tuhle část procesu nezveřejňuju. V Ponětovicích mně někteří nesnášeli a pro babičku jsem se stala ztělesněním otravného člověka. Když jsem oslovila sousedy, zda by v Berlíně nepřelezli plot, někteří se začali doslova vztekat!
Já ale nechci vyrobit dokument o impulzivních reakcích a přemlouvání, potřebuju lidi opravdu získat a natáčení by je jen provokovalo. Pro Víta je ale tahle část procesu zajímavý materiál. Dám ruku do ohně, že je mnohem citlivější: on je spíš žena a já muž.
V minulosti jste třeba stavěla boží muka pro mravence, pohřbívala věci, které jste už nechtěla vlastnit, přespávala na hřbitově a probouzela z letargie zmíněnou vesnici. Jak vznikají vaše nápady, co bývá prvním impulsem?
Moje projekty nejsou nápady, i když občas slovo „napadnout" používám. Mně napadá myšlenka, které předchází dlouhý proces. Prvním impulsem je občas věta, kterou v okolí zaslechnu - použije ji nezávisle na sobě na jednom místě několik lidí. Je to jako heslo toho prostoru - třeba NIC TAM NENÍ, OD NEVIDÍM DO NEVIDÍM nebo NEDÁ SE SVÍTIT.
Většinou jsem citlivá na negativní rčení, které pro mě signalizují problém, jehož řešení není vidět. Potom následuje něco jako detektivní pátrání, jen s tím rozdílem, že pachatele (účastníky akce) vidím hned na začátku a snažím se všemi možnými prostředky přijít na to, co má dotyčný udělat.
Své otcovství reflektoval ve své tvorbě mimo jiné Milan Cais - uvažujete jako nastávající matka o něčem podobném? Tématem výchovy - skupiny i jednotlivce - se zabývám neustále a výchova nového člověka je velká výzva. Mám v plánu tříletý projekt a mým cílem je vyhnout se infantilnosti, která se ve spojení s tímto tématem často objevuje. Babyboom a s ním v ruku v ruce stáří je u nás velké aktuální téma, které se z mého pohledu zatím nedaří v Čechách výjimečně uchopit.
Na jakém projektu v současné době pracujete?
To bohužel nemůžu zveřejnit, je to tajemství.
Většina vašich projektů má společné to, že fungujete jako určitý provokátor situace. Připravíte podmínky, které jemně režírujete. Baví vás být spíš iniciátor, nebo pak divák, který kouká, co zapříčinil?
Vím jen, že moje role se během procesu dost proměňuje. Například v Nic tam není - kdy v obci Ponětovice dělali společně všichni obyvatelé po celý den vybrané činnosti - jsem byla nejprve PŘEVADĚČ, potom PROSTŘEDNÍK, SVĚDEK a nakonec DÍTĚ, které se raduje.
Narozdíl od toho jsem v akci Furt dokola - kdy jsem skrz naši obec v jeden den přelezla víc než 100 plotů - musela být nejprve DÍRA a potom KLÍČ. Zní to asi dost uhozeně, ale já to tak vnímám. Musím na sebe v daný okamžik převzít vlastnosti předmětu, aby mohlo ke spojení vybraných osob dojít. A těžko se bavit, co mě víc baví, každý úsek je diametrálně odlišný.
Studovala jste na AVU u Vladimíra Kokolii. Jak jste se od grafiky dostala ke konceptuálním projektům?
Ateliéry na Akademii spíš formuje osoba pedagoga, takže je v podstatě jedno, jakou techniku zvolíte. Musíte ale pro to najít dostatečný důvod - a pokud za těch šest let přijdete na SVŮJ ÚKOL, škola se vyplatila. Byl to jednoduchý proces: nedokázala jsem grafikou sdělit, co jsem potřebovala a co se mi líbí, a tak jsem pro to hledala jiný způsob.
Cenu Jindřicha Chalupeckého jste získala v roce 2005. V čem spatřujete smysl a jak vám osobně pomohla?
Cena vám určitě pomůže v českém prostředí - vaší práci se najednou dostane nečekaná pozornost a zájem. Ovšem v zahraničí podle mě nikoho nezajímá, tam vaše věci musí obstát sami. I ti, co z Čech uspějí, se ale pořád pohybují spíš v zajímavých souvislostech, než že by jejich práce určovala nějaká měřítka. To je myslím náš obrovský úkol: zbavit se odvozenosti.
Jinak pokud mám mluvit za sebe, mně konkrétně cena pomohla ve dvou bodech: babička měla pocit, že je slavná a začala intenzivněji kreslit - a taky jsem našla v zahraničí galeristu, který je ochoten riskovat opravdu šílené věci.
Jak vnímáte české umělecké prostředí?
Já se častěji pohybuju mimo umělecké prostředí, hodně času trávím na venkově nebo městské periferii. Mně zajímá prostředí ve kterém se o umění nemluví; mým materiálem jsou lidi, kteří s tím nemají a ani nechtějí mít nic společného. Mně nevzrušuje akce v galerii, na které se lehce domluvím se svými kamarády, mně právě přitahuje ta nedobytnost „normálních" lidí, jejich netknutost a čerstvost. Mám mnohem vetší ambici, než jim výtvarný svět pouze zprostředkovat, ale spíš pomocí nich nový vytvořit.
Nechci ztrácet čas pitváním malicherností na české scéně, ale vytáčí mně, když Karel Srp dostane v Galerii hlavního města Prahy nesmyslnou výpověď a vypadá to, že s tím nemůže nikdo nic dělat. A zásadní rozdíl oproti předchozí generaci je asi v tom, že jsme určitým způsobem víc osamělí. Společný nepřítel staví plot okolo skupiny, současná svoboda spíš okolo jednotlivce.
Jak se může v Česku mladý umělec/mladá umělkyně uživit?
V Česku bohužel nevím, já to zatím táhnu ze zahraničních grantů, spoluprací s velkými přehlídkami nebo s pomocí mého galeristy.