Ženy zvládají všechno a pak chtějí být u mužů za princezny, říká Libor Šula

Libor Šula je dokonalý pohodář a nedbalý showman. Má smysl pro humor, cit pro nadsázku a dokáže ve zkratce pojmenovat podstatu věci. Kromě toho, že je mistrem ve svém kadeřnickém oboru a úspěšným chovatelem mainských koček, je hlavně člověkem, v jehož společnosti se okamžitě cítíte jako doma.

Jak jste se dostal ke kadeřnickému řemeslu?

Chtěl jsem to dělat odmala. Můj první vjem, který souvisel s vlasy, byl ten, že když se máma vracela od kadeřníka, brečel jsem. Měla nádherně dlouhé, přirozeně kudrnaté vlasy a když přišla, měla je nějak spálené, vyžehlené nebo fialové.

Kdy jste jí poprvé udělal vlasy vy sám?

V devatenácti. Ostříhal jsem ji nakrátko a vypadala jako strejda.

A od té doby o ni přesto pečujete?

Ano, pořád o strejdu pečuju.

Kdy jste vůbec poprvé vzal do ruky nůžky?

Když mi bylo devět. Stříhal jsem sestru a dopadlo to šíleně. A ještě lepší story mám u ní s melíry. James, který mě učil barvit, mi přesně namíchal poměr oxidantu a pytlíku s melírem, já to smíchal a byla toho plná mísa. On mi tehdy říkal, že mi to vyjde na celou hlavu. Tak jsem jí namelíroval celou hlavu, ale pořád mi půlka misky zbyla. Dobarvil jsem jí vlasy mezi fóliemi, které se při melírování používají, čímž jsem ji samozřejmě odbarvil celou hlavu. Jenže kam ta barva neprotekla, tam zůstaly černé fleky.

Tak to bylo ještě horší než se strejdou…

To bylo! Vypadala jak skunk! Ale pořád mi dává šanci.

Co jste vystudoval a kdy jste začal stříhat?

Strojárnu v Mohelnici. Pak jsem jel balit kiwi do Londýna, ale spediční firma, pro kterou jsme dělali, za týden zkrachovala. Tak jsem šel do kadeřnictví zametat vlasy. Tam si mě všimla recepční, doporučila mi jiný salon, a pak už jsem se začal učit kadeřníkem. Vrátil jsem se do Prahy a dodělával jsem ještě další kadeřnické kurzy a začal jsem pomalu pracovat. Potom jsem potkal kamarádku, která se mě jen tak zeptala, proč si neotevřu vlastní salon a napsala o mě článek. Začaly přicházet zakázky. Od té doby mám stejnou klientelu.

Jste životní klikař?

Obrovský. A taky mám štěstí na lidi kolem sebe. Ale to si denně uvědomuju.

Co všechno vaše práce kadeřníka obsahuje - kromě zvládnutí profese a jistého druhu psychologie?

Myslím si, že v dnešní době už umí dobře stříhat každý šimpanz. Ale dát do toho svou osobitost a empatii, je osmdesát procent úspěchu. Protože když vás nebude dotyčný v křesle zajímat a budete se soustředit jen na jeho vlasy, výsledek nebude stoprocentní. Pak je taky důležité, naučit se být nestranný. Ženy potřebují mít často parťáka. Chtějí někoho, kdo jim bude rozumět a odsoudí tu druhou stranu. A tady si dávám velký pozor právě na nestrannost a objektivitu.

Jaké jsou vaše zákaznice? Mají svůj styl, hledají inspiraci, anebo chtějí kopírovat něco, co někde viděly?

Každý salon se nějak vyprofiluje. To znamená, že lidé sem chodí s nějakým záměrem. Už ví, že k Šulovi jdou proto, že jsme konzervativní. Nechceme moc zkracovat, zakládáme si na tom, aby vlasy byly hlavně zdravé a vypadaly přirozeně. Zároveň rádi lidem poradíme. Nejsme typem moderního salonu, kde se na vás kadeřník chce realizovat. Klient má poslední slovo. Já s vámi strávím tři hodiny, ale vy to máte na hlavě tři měsíce. To, jak jste s tím vnitřně spokojená vy, tak to také prodáte ven. Nikdy jsem nezažil hezké vlasy v případě, kdy mi klientka řekla: "nechávám to na vás".

Jak vnímáte krátké střihy u žen?

Krátké vlasy umí nosit "nadžena" tak, aby pořád byla ženou. Ve chvíli, kdy máte před sebou nesebevědomou puťku a ostříháte jí, tak vám tam pak sedí malý Kája.

Co vypovídá o člověku to, když třikrát do roka změní styl a účes?

Nechci úplně tvrdit, že je to nevyrovnanost, ale takoví lidé jsou hrozně ovlivnitelní sociální skupinou, ve které se pohybují. Třeba holky, které lítají po Pařížské si myslí, že když si koupí velikánské brýle, odbarví vlasy nabílo a zabalí se do nějakého japonského nesmyslu, budou cool. To všechno ale jen ukazuje na jejich bezradnost. Ale na druhou stranu tihle lidé, když narazí na někoho, kdo to má v hlavě srovnané a kdo je umí nakoučovat, jsou neskutečně přizpůsobiví. Ale musíte být vůči nim sebevědomí, zkušení a uvěřitelní.

Co se o nás ženách z pozice kadeřníka - důvěrníka ještě dozvíte?

Vy ženy máte jednu obrovskou nevýhodu: Chete být princeznami, ale rychlost dnešní doby vám nedává ten prostor. Ani si to neuvědomujete, ale přijímáte automaticky všechny role, které k vám přijdou: Z vás se stane milenka, kuchařka, řidička, matka, terapeutka, partnerka, manažerka, prostě complete package a do toho chcete ještě být princeznou. Ale to vám při tom "complete package" už žádný muž neuvěří.

Takže ve společnosti být přední manažerkou a doma tou, co neumí do pěti napočítat?

Jedna moje známá je velmi emancipovaná, praktická, extrovertní žena. Nemá problém cokoliv vyřešit. Jednou sem přišel její manžel a já jsem ve vteřině viděl obrovskou změnu. Z emancipované ženy se rázem stala "kikina"- "Jéžišmarjá, tam je ale strašná zima...." on: "Tady máš peníze, kup si nějaký svetr!" Chlap prostě potřebuje mít holku, o kterou se bude starat."

S těmi manipulacemi a hrami mě upřímně děsíte…

Bohužel. Muž hrozně brzy pozná, že ho žena nepotřebuje. Ona ho potřebuje jako muže, ale to my neumíme navnímat.

Být sice soběstačná, a zároveň jakoby nezávisle závislá, je podle vás cesta k úspěchu žen u mužů?

Ano. Tohle je vaše životní role. Všechny moje kamarádky a klientky, ženy, které mají dobré partnerské vztahy, v nich mají tuhle roli. Hrají divadlo. Plus je ještě třeba chlapy chválit. Ve chvíli, kdy si začnete hrát na parťáky, oni se k vám jako k parťákům začnou chovat. A muži se svými kamarády nespí. Všechny holky, co znám, které se staly kamarády svých chlapů, se od nich dřív nebo později dozvěděly, že někde jinde měli super sex.

Není celé tohle divadlo ponižující pro všechny?

Žena si to nesmí brát osobně. Jakmile bude hrdá, bude sama. Nebo si najde hodného kluka. A u něj zase nikdy nebude princeznou.

Chodí ke kadeřníkovi častěji žena kvůli sobě, nebo kvůli přáním svého muže?

To se nedá úplně specifikovat. A hlavně z toho nejde vyvodit jakýkoli záměr či úsudek o ženě. Jsou ženy, které bezmezně milují, když svým manželům mohou dělat radost. Někdy je to za hranicí a za svou praxi jsem se s tímto typem žen setkal nesčetněkrát. Jen bychom neměli zapomínat, že to, co muž vidí jako sexy, je pro ženu nebo pro mě už za čárou. Já v tom například vidím lascivní společnici! Ale proč mu neudělat radost doma a na otázku, proč tak nechodíte do práce, prostě nereagovat?

Předveďte mu pravý význam slova samice. Nikdy si vás nebude vážit, pokud si své vlasy neustojíte. Opravdu. Vlasy těsně nad zadek ve čtyřiceti je něco odpudivého a je jedno, jak moc jsou zdravé. Muži jsou většinou k sobě velice konzervativní a v nemálo případech očekávají jistou míru i od své partnerky. Doporučil bych partnery vlasovou změnou moc nešokovat, kýžený potlesk se ve většině případů konat nebude. Ale pokud si bude váš muž stále myslet, že jeho největším sexuálním idolem je Dáda Patrasová v Návštěvnících, tak si tu ofinu nechte ustřihnout… Samozřejmě až po diskusi se svým kadeřníkem.

Jaký je rozdíl ve stylovosti mezi Prahou a zbytkem republiky? Nežijeme tady pořád v obrovské pragocentrické bublině?

Bohužel, do velké míry ano. Ale je to úplně všude ve světě. Když mluvíme o Italkách, představíme si pětapadesátiletou krásnou Italku s mikádem, kašmírovým svetrem a perličkami, ale když přijedete do Padovy, takovou tam nepotkáte. I Paříž je jinde než Lyon. Ale je třeba si uvědomovat, že ta masa hlavního města ovlivňuje módu a styl celé země. A ještě bych vám trochu zaoponoval. My máme salon kromě Prahy i v Plzni. Podle mě jsou tam nejstylovější lidé.

Na základě čeho jste to vypozoroval?

Dělal jsem si malý osobní průzkum. Všiml jsem si, že tam se lidé, když jdou v pátek na kafe, hezky obléknou a nalíčí. V Praze už nemusíte. Tady vám stačí odrbané triko, šedá mikina s kapucí, velká černá taška Bohemia Models, Vittelka do ruky a jste stylová. S tímhle nemáte v Plzni šanci u žádného chlapa uspět. V Plzni se holky snaží. Je jedno, jestli mají Pradu nebo Promod, ale mají prostě vkus. Vidím, s jakým respektem tam k nám klientky přistupují. Umí se zastavit.

Nosí se v Česku pořád široké žluté melíry a fialové, nebo měděné hlavy?

Když vidím patnáctiletou holku na Moravě nebo v Praze, už nevidím rozdíl. Umí se obléknout i nalíčit. Mají přístup k informacím. Ale naše ročníky, to je pořád průšvih. Pořád potkávám své spolužačky se žlutými nebo černými ofinami a červenými konci. Můj italský kamarád si myslel, že jsme to vymysleli v Česku.

Máte tendenci lidi na ulici zastavovat a radit jim? Nebo dáváte doporučení svým kamarádům?

Všimnu si, když je to opravdu hrozné. A pak to taky řeknu. Mám kamarádku, která má hodně dlouhý nos. Jednou přijela na vodu a měla vysoký stažený culík. Všichni ji chválili, že jí to sluší, ale já jí řekl, že vypadá jak blázen. Ať to okamžitě sundá. Ona na to, že viděla, že se to teď tak nosí. Ale vlasy rozpustila a jsme pořád kamarádi. Vnímám člověka jako celek. Nejvíc sexy je na člověku stejně charisma. Nálada, kterou vyzařuje. Pokud se vám vybaví jen jeho žlutá ofina, je něco špatně.

Řekněte mi ještě něco k vašemu chovatelství mainských mývalích koček. Kdy si vás získaly?

Kočky jsem miloval odmalička. Ty mainské mývalí jsou úžasné. Je to jediný druh s felinoterapeutickými schopnostmi. Jsou vyklidněné, nemají strach. Miluju "mainy", protože jsou mi strašně podobné. Nic neřeší, pořád jsou v klidu. Nikdy jsem je nezažil se špatnou náladou.

Jsou vaším zrcadlem?

Ano. To kočka většinou bývá. Když přijedou zákazníci, kteří by si ji chtěli koupit, hned poznám, kdy se k nim bude hodit, a kdy by si raději měli pořídit jiné plemeno.

Kolik jich máte?

Asi dvacet.

Jakou speciální péči vyžaduje dvacet mainských koček, když jde o plemeno, které je velké jako malý tygr?

Maina je to nejúžasnější plemeno kočky na světě. A ano, jsou to obři s duší bernardýna. Češu jednou za měsíc, jinak je kočka v zásadě to nejčistší zvíře a vždycky si pomůže. Krmí se kombinovanou stravou - maso a granule. Nicméně s tou velikostí je to jedna velká bublina. Kočky váží pět až sedm kilo, kocouři jsou větší, mívají deset a víc.

Co vás čeká v nejbližší době?

Jsem spokojený s tím, co je. Chci mít kolem sebe lidi, kteří nebudou "jen" kadeřníci, ale především kvalitní lidé. Plánujeme otevírání dalšího salonu v Praze, otevírá se další pobočka v Plzni. Chci si taky užívat svůj život, protože ve čtyřiceti zjišťuju, že fakt letí.