Je svérázný, lehounce drsný a absolutně přímý, což bezesporu nevydýchá každý. Ale ten, kdo takový způsob komunikace ustojí, získá pak za odměnu chytrého a vtipného diskutéra, zemitého baviče a citlivého feministu s jemně machistickým šmrncem. 

Před nedávnem se vám po třech synech narodila vytoužená dcera. Byl jste u porodu?

Byl. A myslím, že by tam měl každý chlap být. Při něm si znovu uvědomíte, jak to vy ženy nemáte lehké. Dříve byla pro muže aspoň vojna, dneska ani ta ne, tak co má ten chlap v životě těžkého? Co se po nás chce? Abychom vydělali prachy a zabezpečili rodinu, udělali děti, fajn, ale to je příjemná práce. Ženská prostě musí, chlap jen může.

To je vcelku neobvyklý mužský postoj…

Nevím, jestli je to neobvyklý postoj, spíš je nevyřčený. Chlapi se ostýchají některé názory říkat, protože se stydí za to, že jsou třeba jiní nebo divní. A oni chtějí být v okolí bráni jako kingové. V tu chvíli nadsamec podle mínění ostatních není, takže takový názor raději nepřiznají. Jsme všichni dost pokrytci. To máte jako s porodem. Ženy okolo vás vám řeknou: Nejkrásnější zážitek mého života, to byla pecka! Prosím vás, co je na porodu pecka? Prostě se to říká, protože se o tom tak mluví a hodí se to tak vnímat. Takže lidi začnou říkat věci, které si myslí, že mají říkat, ne věci tak, jak skutečně jsou. Konvence nás svazují.

Přetvářka a sebeklam je obecně velké téma dneška…

Protože celou dobu se snaží lidé fungovat tak, jak se má, ne tak, jak se cítí. Takže sebeklam je pak strašně jednoduchý. A k tomu všemu, každý člověk se vidí hezčí, než je. Ale tím jsem si taky prošel. Když se mi v devadesátých letech začalo dařit, tak jsem se choval jako arogantní debil. Jenže v takové chvíli nemáte kolem sebe člověka, který by vám to řekl.

Jak jste se dostal k tak ženskému oboru, který tolik let řídíte?

Vyučil jsem se automechanikem. To mi nestačilo, tak jsem začal dělat dopravní nástavbu s tím, že jsem pondělí, středa, čtvrtek chodil po práci do školy, pak jsem odmaturoval a po maturitě mě rádi pustili, protože kdekoliv jsem byl, tak jsem měl problém.

Takový sígr?

Ne. Všude jsem trhal normy. Když jsem v práci, tak chci pracovat, a ne se flákat. A do toho mi vadilo, že když mám větší výkony než druzí, proč dostávám stejnou výplatu co ostatní.

Tu uvědomělost a píli máte po kom?

Odjakživa jsem chtěl něco dokázat. Jsem soutěživý typ. Třeba ve čtvrté třídě byla v rámci škol vyhlášena soutěž o sběr pomerančové kůry, první cenou byl let do Berlína. V té době jsem v životě neletěl letadlem a chtěl jsem. Takže jsem všechny zblbnul, lítal po Podolí a sháněl kůru. A nakonec celá naše třída letěla do Berlína. Sice jsem sehnal devadesát procent kůry já a zbytek třída, ale letěl jsem a ostatní se se mnou svezli. A od té doby vím, že když máte super tým, že se vám může všem dařit.

Jak jste se tedy od aut dostal ke kosmetice?

V původním oboru mě nikdo nechtěl. Ve středu jsem odmaturoval a v pátek jsem nastoupil na rekvalifikační masérský kurz. Bylo to fajn, jenže jsem potřeboval víc, tak jsem si přidal akupresuru. Hodně jsem masíroval ženy a ty chtěly namasírovat i ruce, k tomu jsem si přidal manikérský kurz, potom jsem se chtěl věnovat i masážím obličeje, takže jsem si udělal k tomu i kosmetiku. A protože se mě ženy čím dál víc ptaly, co by si měly dát na obličej, začal jsem k tomu ještě prodávat kosmetiku jedné americké značky. Ta se začala velmi dobře prodávat. Pak jsem dostal nabídku udělat si kurz na gelové nehty, tak jsem si ho udělal.

A všechno vás to bavilo?

Jo. Bavilo. A hlavně mě bavilo povídat si s lidmi. Jenže jsem to přeháněl, když měl někdo problém s nohou, tak jsem byl schopný ho masírovat i tři hodiny a odnášel jsem to pak já sám zdravotně. No a tím,že jsem měl velké prodeje kosmetických produktů, mi nabídli dělat obchodního zástupce, tak jsem pro ně začal dělat. Po půl roce jsem se stal obchodním ředitelem a pak jsem přešel k jiné firmě. Potom jsem řídil restauraci a kadeřnictví, ze ztráty jsem je převedl do zisku a pak mě vyhodili. Nakonec jsem si prvního února devadesát pět otevřel na Václavském náměstí v pasáži Jalta první studio Bomton.

Jaký jste šéf?

Snažím se s lidmi diskutovat. Když mám nějaký nápad, přijdu s ním a chci ho probrat. Nepřeju si, aby mi kolegové věci automaticky odkývali, když se jim to nezdá jako dobrý nápad. Ale chci, aby pak přišli s jiným návrhem. Nestačí mi, když mi někdo řekne, je to špatně a čau.

Jak si vybíráte zaměstnance?

Složitě. Lidé nechtějí dělat a nejsou vychovaní.

A mají aspoň ty schopností? Nemizí už i ty?

Mizí hlavně slušnost. A od ní se všechno odvíjí. Nejprve učíme lidi slušnému chování. Máme vlastní akademii, tam ty lidi učíme. Tři měsíce až rok nám trvá, než asistenta po zkouškách pustíme ke klientovi. Vychovat jednoho člověka nás stojí sto dvacet tisíc až půl milionu. Platíme mzdu, někoho, kdo ho učí, platíme mu každý týden stáž, školení....

To je běžný přístup ve vašem oboru?

Není. Má to Toni & Guy a my.

Vraťme se k tomu, že se lidem nechce dělat…

Nechce. Anebo si předávají špatné návyky. Teď jsem s hrůzou zjistil, že kosmetičky učí své nové kolegyně zavírat kliku.

Zavírat kliku?

Jdete na kosmetiku, relaxujete a kosmetička zjistí, že něco potřebuje někde jinde. Musí ale odejít tak, aby vás nevyrušila z relaxace. Jenže pokud třískne dveřmi nebo blbě zmáčkne kliku, tak vás vyruší.

Mě nedávno na kosmetice šokovalo nejen to, že si kosmetička šla během doby, kdy jsem na obličeji měla masku, dát cigaretu, ale že si ani neumyla ruce…

Představa, že by kosmetička kouřila a pak šla na obličej klienta, je pro mě absolutně nepřípustná. U nás se to nestane. U kadeřníků to netvrdím, ale ti jsou naučeni vzít si žvýkačku, navonět se a samozřejmě si umýt ruce.

Vidím před sebou na plakátě současnou tvář vašich studií Taťánu Kuchařovou. Nakolik jsou pro vás "celebritní" klienti důležití a nakolik si na jejich tvářích stavíte svůj byznys?

Vybrat tvář, která vás bude prezentovat, která je známá, sympatická, má charisma a pokoru - tohle všechno dohromady jsou dneska nereálné věci. Takže máme tvář, protože si myslím, že je to fajn. Jestli je to nutné, to nedokážu úplně odlišit. Známých tváří si vážíme, ale rozhodně ne tak, že se z toho zblázníme a budou mít všechno zadarmo. Také je otázkou, kdo je u nás celebrita. Možná pan Gott? Když k nám nedávno přišel, bavili jsme se o nějakých variantách, kdy by se svou ženou mohli přijít, protože vím, že toho času nemá moc. Ale zrovna on je velmi pokorný a samozřejmě platící klient.

Na co kladete ve službách největší důraz?

Nejdůležitější je pro nás dokonalý servis a to, aby klient měl důvod se k nám vracet. Což mimo jiné znamená i to, aby recepční oslovovala klienta jménem, podala mu ruku, nabídla občerstvení, popřála mu hezký den. Před pár lety jsem tady měl kadeřnici a všiml jsem si, že klientovi nepoděkovala za návštěvu a nepopřála mu hezký den, tak jsem si ji vzal stranou a ptám se jí, proč to neudělala. Řekla mi, že mu nepoleze do zadku. Tak říkám: "A čím bys mu lezla do zadku? On ti dává peníze a ty máš být ráda." Ta samá kadeřnice měla klienta cizince a slyším: "Have a nice day!" Tak jí říkám: "To nechápu, Čechovi popřáním hezkého dne lezeš do zadku, a cizinci ne?" A ona mi řekne: "To je něco jiného, u nich je to fráze." A já se jí ptám:" A v čem je jiná? V principu říkáš to samé." Tak nakonec uznala, že mám asi pravdu.

Máte pobočku i v Sarasotě. Jaké jsou rozdíly v americké a české klientele?

Je to dost podobné, ale u Američanů si k tomu připočtěte ještě šílenou aroganci a neznalost, která je ukrutná.

Jste ke svému okolí dost kritický, umíte taky chválit?

Snažím se, ale musí být za co. Lidi chtějí chválit, ale málokdy si připustí, že není za co. A zároveň si mezi sebou málokdy řeknou o tom, že byli pochváleni, spíš si stěžují.

Co máte rád z těch typicky ženských záležitostí? Myslím tím návštěvu kosmetiky, kadeřníka, nakupování a podobně?

Rád nakupuju. Pro sebe ne, protože to se podívám vždycky do zrcadla a vidím, jak jsem tlustý, takže se akorát naštvu. Ale pro děti a partnerku nakupuju rád sám. A mám vcelku úspěch. Co se služeb týče, chodím na depilaci zad, protože když někdy zajdu na masáž, nechci, aby se někdo hrabal v srsti. Na manikúru chodím pravidelně, nesnáším dlouhé a špinavé nehty a na pedikúru musím. Když mi při manikúře a pedikúře udělají masáž, chrochtám blahem. Proto říkám svým kolegům, to je přesně ten okamžik, kdy se rozhoduje o vašem dýšku a o tom, jestli se ten klient vrátí.

Vy jste sám sobě platícím klientem?

Tak samozřejmě přes pokladnu služby neplatím, ale když jsem spokojený, rád dýško dávám. Neberu to tak, že kolegové padnou na zadek kvůli tomu, že jsem majitel.

Jste třikrát rozvedený, žijící ve šťastném vztahu. Proč to třikrát nevyšlo?

Vždycky ta chyba je na obou stranách. Možná jsem byl i ze začátku nevyzrálý. Taky je to o tom, jak moc si jeden druhého váží. A pokud tvrdě pracujete, vyděláváte dost, partnerka nemusí chodit do práce, tak zase očekáváte doma nějaký servis. A pokud to není vyvážené, cítíte se doma za blbce, tak vás to přestane bavit. Nicméně ničeho nelituju. Každý vztah mě nějak obohatil, minimálně dětmi. Teď jsem ale maximálně spokojený.

Jak se vídáte s kluky?

Vždycky je nejdůležitější se dohodnout, protože jakmile to řešíte jinak než dohodou, pokaždé to nejvíc odnesou děti. Dneska si myslím, že mám nadstandardně perfektní vztahy se svými bývalými manželkami, a děti si můžu brát, kdy chci. Když jsou se mnou, mám vypnutý mobil.

Vaše nynější přítelkyně je z oboru?

Není. Je inženýrkou ekonomie.

A jak dlouho jste spolu?

Dva roky.

Tak to šlo s holčičkou hopem?

Je mi pětačtyřicet, tak bych si tu holčičku chtěl užít.

Cítíte se jako otec holčičky jinak, než tomu bylo u kluků?

Zatím ji neumím úplně celou umýt, určité partie nechávám na přítelkyni, přijde mi to takové divné, musím se to učit. Ale jinak ji můžu víc mazlit, ňufat a dávat jí pusinky. Vadí jí ale teď moje vousy, takže se dost ksichtí, což mě o to víc baví.