Češky na sobě vidí nejprve to, co nemají rády, tvrdí stylistka

Narodila se na Moravě, v Praze našla samu sebe a na Tahiti lásku svého života. Její seversky vílí zjev ji na první pohled předurčuje k tomu, aby ji ochraňovali všichni muži světa. Její dobrodružná, nespoutaná a přímočará nátura ji naopak vede k nečekaným, až filmovým pointám života.

Jste z Frýdku-Místku. Co vás před čtrnácti lety přiválo ze severní Moravy do Prahy?

Chtěla jsem začít znovu a jinak a také jsem doufala, že bude v Praze víc pracovních příležitostí než u nás. Neměla jsem tady nic jistého, jen jsme si s kamarádkou sbalily svých pět švestek, našly jsme si byt a pak jsme začaly hledat práci.

Co jste nejdřív dělala?

Asi po měsíci a půl mě vzali jako asistentku do reklamní agentury. Pak jsem povýšila na obchodní manažerku a po třech letech jsem šla dělat brand manažerku kosmetické společnosti. Potom mi nabídli dělat marketing Brumlovky a BB Centra. Neměla jsem s tím oborem tak velké zkušenosti, nicméně jsem ten konkurz vyhrála. Tam jsem zůstala šest let a naučila jsem se spoustu skvělých věcí.

Kdy jste se začala věnovat stylingu a módě?

Oblečení zajímalo vždycky celou naši rodinu. Babička byla malířkou, ale šila i oblečení. Mamince třeba ušila svatební šaty ze záclony. Bratr je grafik, maluje, všichni zpíváme. Odmalička jsem malovala siluety žen v různých oblečeních a po základní škole jsem se chtěla hlásit na návrhářství, ale nevzali mě, protože jsem neměla kurzy kreslení a neuměla jsem techniku. Byla jsem z toho docela přešlá. Tak jsem začala studovat marketing a mamka mě přihlásila na klavír. K tomu jsem pořád zpívala. Tím mi aspoň trochu zůstal kousek kumštu, ke kterému mě to vždycky táhlo. Jednou v Praze nastal zlom: přišla za mnou kamarádka, stylistka, že bude rodit, a potřebovala, aby jí někdo pomohl v agentuře s klientkami, když bude na mateřské. Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu, ale hned jsem na to kývla, protože jsem módu milovala. Tak jsem jí začala pomáhat a po nějaké době mi došlo, že si tím do určité míry kompenzuju svůj sen návrhářky. Zamilovala jsem se do toho.

Ve stylingu sice nevytvoříte jeden originální model, ale musíte vybrat k dané ženě takové oblečení, které se k ní nejvíc hodí a které dokreslí její osobnost. Co vás na vaší práci baví nejvíc?

Určitým způsobem jste také návrhářkou: Musíte vnímat ženu v celku i v jednotlivostech, vědět, co vyzdvihnout, co potlačit. Po třech měsících, kdy jsem kamarádce pomáhala, jsem zjistila, že se klientky ke mně vrací a jsou nadšené a že mi to vážně jde. V jednom momentě jsem objevila svůj talent.

Co nabízíte ženám jiného než konkurence?

Rychle vidím, co daná žena potřebuje, a rychle jí to také vyberu. Žena si zaplatí tři čtyři hodiny poradenství a vy jí musíte vybrat oblečení efektivně, aby byla spokojená, šťastná a hlavně aby to oblečení pak nosila. Jedna z nejdůležitějších věcí na začátku bylo získat si u žen respekt. Neměla jsem žádné reference, nikdo o mně nic nevěděl a začínala jsem opravdu od píky. Musíte si všechno budovat od začátku. Dnes už jen sklízím, co jsem zasela.

Single ženy: Záměrná volba, nebo jediné východisko? číst článek

Vztahy

Oblékáte i fashion story do módních magazínů?

Ne. To jsem si uvědomila už v úvodu, že vlastně dělat nechci. Je to jiný druh práce. V časopise musíte ženu obléknout tak, aby v prvé řadě vypadala dobře na fotce. Fotka prodává. Všechno je zveličené: Líčení, vlasy, úpravy fotek do požadovaného výsledku. A není to ta realita, kterou preferuju. Ráda oblékám ženy do normálního života, takže fashion story mě nezajímaly.

Tak to jste jedna z mála výjimek, většinou je práce pro časopisy, reklamy, filmy, tedy práce s iluzemi, pro lidi právě tím cílem, do kterého se chtějí dostat.

Pro mě osobně je tohle vlastně "fake". Myslím, že takhle žádná žena běžně nevyjde ven. Spousta mých klientek se nechce oblékat jako modelky ve fashion story. Je to pro ně inspirace, ale tím to končí. Češky zvlášť jsou známé tím, že jsou konzervativnější, bojí se změn, jedou v zajetých kolejích, vybírají si oblečení podle povahy, ne podle toho, co jim sluší.

Jaké jsou podle vás ještě Češky?

Nemáme sebevědomí a radost z toho, jaké jsme. Často nás spojuje jeden rys: negativní mysl. Když žena zkouší oblečení a vidí se v zrcadle, je jedno, jestli jí je dvacet nebo padesát, slyším od ní jako první jen to, co jí na sobě vadí.

Co vám osobně přispívá k vlastní spokojenosti?

Je to pár věcí: jednou týdně musím jít běhat, denně meditovat, číst Bibli, zpívat, taky si dát třeba jednou týdně na vlasy masku… a usínat v manželově náručí.

Kromě práce stylistky v Mojestylistka.cz jste manažerkou obchodu s luxusními zahraničními značkami Secret Outlet, který bude v květnu otevírat další obchod v centru Prahy, a zároveň jste majitelkou firmy Teaotea Pearls, která začala vyrábět šperky z tahitských perel. Jak jste se dostala od stylingu k tahitským perlám?

Manžel je Tahiťan.

Jak se holka z Frýdku-Místku žijící v Praze zamiluje do Tahiťana?

Byla jsem před dvěma lety pracovně v Kalifornii a v té době jsme se s manželem poznali na Facebooku.

Češka na pracovní cestě v Kalifornii se zrovna tam "potká" na Facebooku s Tahiťanem. To už nemůže být zamotanější. Jak k tomu setkání došlo?

Jsme oba křesťané. A Bůh nás jednoduše spojil dohromady. Kris se v jednom momentě od Boha odklonil, ale chtěl se k němu vrátit a napsal mu dopis: Bože, jestli chceš, abych se k tobě vrátil, tak já bych chtěl ženu… A chtěl mu to znesnadnit, protože věděl, že Bůh je všemocný, takže mu napsal: Chtěl bych, aby byla blond, chci, aby měla modré oči… Pak ve svém bytě uviděl piano v rohu místnosti, tak si řekl, že by ještě mohla hrát na piano, zpívat, věřit v Boha a přál si, aby ho milovala… A pár týdnů na to mě uviděl na Facebooku a oslovil. On vůbec nemá ve zvyku posílat lidem žádosti o přátelství a já je od cizích lidí lidí nepřijímám, ale tentokrát jsme oba udělali výjimku. Začali jsme si psát a on postupně zjišťoval, že kromě toho, že jsem blond a mám modré oči, hraju na klavír, zpívám a věřím ve stejného Boha… a tak to všechno začalo.

Po jak dlouhé době jste se viděli fyzicky?

Nejdřív jsme se viděli na Skypu. Pak jsme se potkali na Tahiti. Strávila jsem tam měsíc a půl, seznámila jsem se s jeho rodinou, přáteli, pochopili jsme, že je naše setkání ještě o něčem jiném než jen o tom, že máme být spolu.

Nezalekla jste se ani jeho původního oslovení přes Facebook?

Ne. Nijak negativně jsem dopředu nepřemýšlela. Myslím, že je důležité dát na svůj instinkt a zároveň se nebát. Vnímala jsem, že se něco zajímavého děje…

Foto: Žena.cz

Letěla jste na Tahiti zamilovaná?

Měla jsem chvění v srdci.

Kdy jste věděla, že to bude napořád?

Po tom měsíci a půl. Je vám pětatřicet, už máte nějaké zkušenosti a dramata za sebou a víte, že s tímhle mužem prostě chcete opravdu být a budovat manželství.

Manžel přišel do Česka s vámi, což pro něj musel být velký kulturní i geografický šok. Jak se tady cítí?

Procestoval celý svět a říkal mi, že se nikdy nesetkal s takovými lidmi, jako jsou tady, bohužel v tom negativním slova smyslu: konkrétně nejvíc nerozumí takové té běžné nezdvořilosti v obyčejném životě, tomu, jak se k sobě lidé chovají, jak jsou mezi sebou neurvalí. Ale je to i tím, že žijeme v Praze a ta je hodně specifická. Jinak samozřejmě země jako taková se mu líbí hodně, hlavně u nás miluje hory, přírodu a starou Prahu.

Jak moc je pro vás oba důležitá víra, měla jste někdy nevěřící partnery?

Víra je pro mě pravda o tom, jak jsme vznikli, kde směřujeme a smysl mého života. A ano. Měla jsem i nevěřící partnery, když jsem byla mladší a ne tak ukotvená. A pokud jeden věří a druhý ne, je to problém. Druhý člověk pak s vámi nesdílí velkou část vašeho světa. A mohou pak nastat problémy, třeba ve výchově dětí.

A teď pojďme k perlám, které jsme nečekaně trochu zamluvily…

Přestěhovali jsme se s Krisem do Česka a já jsem řešila, co bychom mohli dělat spolu, jak podnikat, a napadly nás právě perly. S kamarádem, který do firmy také investoval, jsme odletěli do perlových farem na Tahiti, přivezli jsme je sem a moje kamarádka mě v Praze přivedla zase ke své kamarádce, majitelce Secret Outletu, a domluvili jsme se na spolupráci i kolem Teaotea Pearls. Časem bychom část výdělků chtěli dávat na opuštěné děti.

Jaká bude ta kolekce?

Budou zatím dvě: jedna luxusní, druhá jednodušší, minimalistická, prostá. Obě bez diamantů, jen bílé zlato a perly.

Napadlo by vás někdy tohle všechno?

Ne. Když se ale podívám zpět, najednou to všechno dává smysl a skládá se to dohromady jako krásný obraz. Ale byly i chvíle, kdy vidíte jen tmu a nevíte, co bude zítra. Člověk si opravdu musí na některé věci umět počkat, protože pro všechno existuje pravý čas.