Tereza Salte: Jsou věci, které jsem prokoukla a už mi nedávají smysl
Tereza Salte patří mezi nejznámější české influencerky, je spolumajitelkou agentury Elite Bloggers a také spisovatelkou. V polovině října jí vyšla druhá kniha s názvem Karamelová džungle. V ní upřímně popisuje své podnikatelské začátky s manželem i zákulisí naleštěného světa influencerů. Co ji naučila gymnastika a jak zvládá skloubit podnikání a rodinný život, popsala v rozhovoru.
Jste podnikatelkou, influencerkou, byla jste závodní gymnastkou a kromě toho jste napsala dvě knihy. Čím jste chtěla být jako dítě?
Chtěla jsem být květinářkou, květiny mě vždycky fascinovaly. Pak se moje další přání samozřejmě vyvíjela s věkem, ale třeba ještě někdy změním byznysové zaměření.
Druhá kniha Karamelová džungle je o něco osobnější než vaše prvotina. V ní přitom přiznáváte, že jste se v blogových začátcích často bála hodnocení a ztráty identity. Čím to je, že jste se rozhodla poodhalit fanouškům a čtenářům více osobních prožitků?
Myslím, že je to přirozený vývoj. Mám pocit, že osobní příběhy dávají lidem mnohem víc. Je pravda, že psaní bylo náročnější, protože jsem do knihy dávala nejen sebe, ale i druhé. Přijde mi fér ukázat lidem, jaká je realita, a myslím, že jim to i pomáhá. Na sociálních sítích si každý svůj život idealizuje, a přestože se na nich snažím být upřímná, lidé stejně mají pocit, že je to iluze. V knize to přijmou snáz. Pokud z příběhu vytrhnete negativní věci, lidé mají pocit, že je neuvěřitelný. I proto jsem ukázala, co za mým příběhem je. Když jsem začínala psát blog, byla jsem velmi odměřená, nechtěla jsem říkat, jak se přesně jmenuju, nechtěla jsem na něj dávat naše fotky. Ale jakmile jsem se otrkala, měla jsem pocit, že lidem, co mě čtou, můžu předat víc.
Píšete o sobě, že vaše první já je "odvážné, naivní a má chuť se prát", zatímco to druhé je stydlivé a ozve se, až když není čas zařadit zpátečku. Které u vás nejčastěji převažuje?
Záleží na situaci, ale velmi často převažuje to první, které jedná rychleji. A to je důvod, proč potřebuji mít v podnikání Johniho (manžela, pozn. red.), který je mnohem racionálnější a zabrzdí mě, abych neskočila do něčeho, v čem se budu plácat. Díky tomu držíme balanc. Kdyby byl stejný jako já, podnikání nedokážeme postavit. Na druhou stranu, kdybychom byli oba dva jako Johni, spoustu věcí bychom nerozhýbali. Doplňujeme se.
Jak podnikání s manželem ovlivnilo vaše manželství? V knize přiznáváte, že začátky nebyly zrovna jednoduché a několikrát jste kvůli firmě měli spory.
Přišla jsem na to, že podnikat v manželství rozhodně není pro každého. Do té doby jsem si naivně myslela, že podnikat může naprosto každý, to už si teď rozhodně nemyslím. Když mi někdo řekne, že bude podnikat se svou nejlepší kamarádkou, říkám, ať si dávají velký pozor. Mám pocit, že je málo příběhů, které dopadnou dobře. Musíte na to být oba dva stavění, myslím si, že spousta manželství by to nepřežila. Najednou řešíte úplně jiné věci a kompromis neděláte vůči rodině, ale snažíte se dělat to nejlepší pro firmu, přitom na to má každý jiný pohled.
O situaci v influencer marketingu:
"Před pěti lety to byly spíše firmy, které obcházely influencery a požadovaly výstupy za skoro nic, podmínky nebyly férové. Teď mi přijde, že se spíš influenceři snaží obcházet firmy. Ví, že je firmy potřebují a mnozí si diktují naprosto neodpovídající podmínky. Na povrch ale vyvstávají jiné věci, jako třeba nakupování falešných sledujících, nakupování komentářů a liků. Označování reklamy začíná být poměrně běžné, široká veřejnost to víc vnímá a požaduje to, ačkoliv se to pořád někteří influenceři snaží maskovat. Spolupráce by ale měla být znatelná v prvních pár vteřinách, kdy se na příspěvek díváte."
Začátky byly náročné, museli jsme se v tom naučit pohybovat a prožít si různé situace. Spory jsme předtím řešili minimálně, téměř vůbec, protože jsme se vždycky domluvili. Takže to pro nás bylo něco úplně nového. Velkou roli hrálo také nedostatečné finanční zajištění na začátku. Na druhou stranu si myslím, že když vztah ustojí takový nápor, už nás nedokáže jen tak něco rozházet.
Šla byste do podnikání s manželem znovu?
Určitě. Pro spoustu lidí možná bylo překvapením, že jsme s Johnim měli spory, protože nás mají zaškatulkované jako ideální, synchronní pár. Ale myslím, že je fér lidem ukázat, jak to ve skutečnosti bylo. Jinak bych se bála, že bych byla zodpovědná za spoustu nevydařených manželských podnikání.
Přiznala jste taky, že jste na sobě musela dřít více než vaši vrstevníci, abyste vystudovala, dostala se na zahraniční školu a podobně. Dnes patříte k nejsledovanějším českým influencerkám, jednáte s velkými společnostmi a máte svou vlastní úspěšnou společnost. Je zarputilost a dřina tajemstvím vašeho úspěchu?
Asi ano. Myslím si, že ve spoustě věcí se tvrdá dřina vyplácí. Díky tomu, že jsem se dokázala dostat do velmi silných kolektivů a byla jsem v nich nejslabší, jsem byla zvyklá pracovat na sobě víc než ostatní. Ale být nejslabší ve velmi silném kolektivu bylo vlastně skvělé, vždycky je lepší, když se snažíte dohnat ty nejlepší, než kdybyste měla zakrnět. Uznávám ale, že je to psychicky náročné, některé to může zlomit, jiné to posílí.
Taky gymnastika mě naučila, že nic není zadarmo a musíte dřít. Díky tomu si nepředstavuju, že štěstí přijde jen tak. Podle mě je důležité naučit se, že pokud něco chcete, nespadne vám to do klína. Vložená energie se vám většinou vrátí. Někdy to trvá déle, ale ta námaha se nakonec vyplatí.
Na svém blogu, v podcastech a i v knížce jste přiznala, že máte sklony k perfekcionismu. Pořád k němu inklinujete, nebo jste se už naučila být víc nad věcí?
Naučila jsem se být víc nad věcí a je to osvobozující. Myslím, že jsem to částečně přebrala z gymnastiky, ve které musíte být perfektní, protože jinak byste nevyhrála. V houslích, na které jsem hrála jako dítě, je to stejné. Jsou věci, ve kterých ale chci být stále perfektní. Neodevzdala bych nedodělaný projekt, raději na něm dělám do tří do rána, než bych jej odevzdala odfláknutý. V některých věcech, u kterých to tak důležité není, jsem ale povolila. Mou velkou výhodou je, že umím snadno a rychle improvizovat. Taky mě v tom ovlivnilo mateřství, když se staráte o malé dítě, které vás potřebuje téměř nepřetržitě, velmi rychle se naučíte efektivně pracovat s časem a určovat priority.
V začátcích vašeho podnikání jste se stala matkou. Jak se pro vás pracovní život s příchodem Williama změnil?
Toužila jsem něco dokázat před otěhotněním, protože když něco dělám, chci to dělat na sto procent. Chtěla jsem vybudovat něco svého a mít pocit, že mám finanční zázemí a místo, kam se vrátit po mateřské, abych mohla být chvíli mámou na sto procent, ale zároveň vědět, že se mám kam vrátit, až nastane ten správný čas. Když se William narodil, snažila jsem se přirozeně kombinovat práci a starost o malého.
Tereza Salte (32 let)
- Pochází z Prahy, čtyři roky žila v Oslu.
- Vystudovala politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a rozvojová studia na Univerzitě v Oslo.
- Dříve závodila v gymnastice, stala se mistryní Česka i Norska.
- V roce 2012 si založila úspěšný blog Tereza In Oslo, za který získala několik ocenění, včetně Czech Blog Awards v letech 2014 a 2015.
- V roce 2015 založila se svým manželem Johnem Erikem Salte agenturu Elite Bloggers, která v současnosti čítá 30 blogerek v interním týmu, spolupracují ale až se 160 influencery.
- Dosud jí vyšly dvě knihy - Šlehačková oblaka (2017) a Karamelová džungle (2020).
Nastavila jsem si to ale tak, že jsem měla jen velmi flexibilní možnosti, nikdo na mém výkonu ani času nebyl závislý, tudíž jsem měla naprostou volnost a svobodu pracovat, kdy jsem chtěla. Nevěděla jsem, jestli se budu chtít vrátit hned za pár měsíců nebo pár let. Velkou pomocí byl Johni, který mě mohl zastoupit a zároveň nemusel pracovat do desíti večer, aby uživil rodinu. Samozřejmě to neznamená, že zavřete dveře od kanceláře a máte padla. Ale když vás práce baví, je potřeba ji jenom umět vybalancovat. A ta volnost je pro nás nadmíru důležitá. Mohli jsme odjet na pět týdnů na Bali s osmiměsíčním Williamem, aniž bychom se museli dovolovat nadřízených.
Ale změnil se i můj přístup k podnikání. Snažím se věci hodně zjednodušovat a nerada plýtvám časem tlacháním o ničem. Samozřejmě je důležité udržovat vztahy s klientem, ale jít na byznysový oběd, u kterého máme něco doopravdy probrat, je trochu oříšek. Jsou věci, které jsem prokoukla a už mi nedávají smysl. Naučila jsem si dělat priority a být efektivní, když mám chvíli na práci.
Jak prožíváte své druhé těhotenství?
Je jiné, ale těžko se to popisuje. Doma už mám jedno malé dítě, takže těhotenství najednou není celý váš vesmír, kolem kterého se všechno točí. Což je dobré, protože když vám zrovna není do skoku, soustředíte se na toho malého človíčka, který vás potřebuje, a nemáte tolik času se litovat. Zároveň to ale neovlivňuje to, jak moc se na miminko těšíme. Jiné je to třeba v tom, že se nesnažím hrát si na hrdinku. Nemám v plánu pracovat do dne data porodu, což jsem s Williamem měla. Nesnažím se nikomu nic dokazovat, je osvobozující naordinovat si čas pro sebe a klid. Možná je to i tím, že jsem už dokázala určité věci a nepotřebuju si pro lepší pocit ze sama sebe dokazovat další.
V posledních měsících hýbe českou společností téma bezpečnosti dětí na internetu i sharenting, neboli sdílení obsahu o dětech na sociálních sítích. Vy svého syna Williama dáváte na Instagram pravidelně. Měli jste před zveřejňováním jeho snímků s Johnim diskusi o tom, zda jej na sociální sítě dávat a jak často?
Docela dlouho jsme o tom diskutovali a dospěli jsme k faktu, že když si stanovíme zásadní pravidla, která nebudeme překračovat, přijde nám sdílení jeho fotek v pořádku. Nesdíleli bychom nic, co by bylo v budoucnu ponižující nebo by na něj někdo mohl v budoucnu vytáhnout v negativním slova smyslu. Samozřejmě že až bude William rozumnější a řekl by nám, že si to nepřeje, nebudeme to prosazovat. Myslím si, že je spíš potřeba naučit děti s technologiemi a sociálními sítěmi žít, než je od nich odříznout.
Nová generace je součástí technologického vývoje odmalička, s technologiemi vyrůstají. Je lepší dítě technologiemi provést, naučit jej limity, co je nebezpečné, co nedělat, a provést je tím komplikovaným světem. Ale bude to velká výzva. Možná, že Williamovi můj Instagram v budoucnu i pomůže. Nedávno jsem sdílela video, ve kterém skládal puzzle a počítal, a přišlo mi několik zpráv z Montessori kruhů pro nadané děti s tím, že by jej chtěli mít v jejich skupině. Myslím si, že to pro něj může být jednou třeba i výhoda.
Skandinávský a český přístup k výchově dětí je většinově velmi odlišný. Shodujete se se svým norským manželem na výchově, nebo kvůli tomu míváte spory?
Přestože jsem vyrůstala v klasické české rodině s klasickou českou výchovou a Johni byl vychováván v benevolentním norském prostředí, jsme v otázkách výchovy na stejné vlně a shodujeme se. Máme i velkou výhodu v tom, že Willie je velmi klidné a vnímavé dítě, takže spoustu situací dokáže pochopit poté, co mu je vysvětlíme. Myslím, že kdybychom měli energičtější dítě, co pokouší hranice víc než William, bylo by to jiné. Občas ale narážíme na zažité archetypy z dětství a odlišné představy, co se ve kterých situacích dělá.
Třeba nedávno měl William žaludeční problémy, na které se u Johniho vždycky podávaly sušenky a perlivý jablečný mošt, zatímco u nás to byl vývar a piškoty. Ale myslím, že největší rozdíly a kulturní šok pocítíme, až Willie nastoupí do školy. Ještě ani nevíme, jestli se rozhodneme pro klasické české školství nebo půjdeme spíš mezinárodní cestou, ale to je ještě zatím daleko.
Když jsme spolu před dvěma lety mluvily, říkala jste, že uvažujete i o tom, že jakmile William nastoupí do školy, vrátíte se do Norska. Změnilo se to?
Myslím si, že Johni se zatím nechce vracet do Norska, je tady spokojený. Mě by to lákalo, ale jsme realističtí v tom, co bychom tam měli. V Česku jsme si vybudovali zázemí a skvělou fungující firmu. Je jasné, že za dva roky to třeba může být jinak. Ale protože jsme koupili dům k renovaci, stěhování do Norska není teď na pořadu dne. Navíc nevíme, co se bude v budoucnu dít, těžko se teď něco plánuje. Je ale osvěžující mít pocit, že můžete jet i někam jinam, kde nebudete muset začínat úplně od nuly. Náš sen je mít lepší zázemí v Česku i v Norsku a mít volnost užívat si obě dvě země rovnoměrně.