S lektorkou sexuality a vztahů Denisou Říha Palečkovou jsme se tentokrát pustily do tématu, které se týká každého jedince v produktivním věku. Jak si vybudovat pocit štěstí v pracovním režimu?

Co nás dělá v práci nešťastnými?

Důvodů může být celá řada. Od vnějších podmínek po vnitřní. Na vnější úrovni se může jednat o nevyhovující prostředí, kolegy, nadřízené nebo nevhodně zvolený obor, oblast práce a charakter činnosti s tím spojený. Na vnitřní rovině jsou to pak vlastní postoje, které nás mohou podpořit k naší pohodě, i naopak nepohodě v práci. To v kostce řečeno souvisí s tím, zda jsme naučeni dívat se na sklenici jako na napůl plnou, nebo napůl prázdnou.

Důležitou část naší ne/spokojenosti představuje i to, zda ve své práci můžeme realizovat svůj přirozený talent. Ideálně děláme něco, co nám jde od ruky tak dobře, že ani nemáme pocit, že pracujeme. Můžeme se trápit například tím, že máme v práci komunikovat s lidmi, a přitom naším darem je pečlivá analytická práce o samotě či naopak. Je dobré poznat sebe sama, své silné stránky, a podle toho si hledat i práci. Obor a vzdělání je jedna věc, ale neméně důležitá je také osobnost.

Mají muži a ženy jiné priority a představy o tom, co pro ně znamená profesní spokojenost?

Obecně by se dalo říct, že ženy jsou v životě - a tedy i v práci - více orientované na vztahy. Bývají citlivější vůči prostředí a atmosféře, ve které se nacházejí. Mužská pozornost bývá více selektivní a zacílená. Dokáže se snáze oddělit od zbytku toho, co se děje.

Tak například muž je plně vnořen do obrazovky počítače, a když to přeženu, neslyšel by ani ránu z děla. Zatímco žena ve stejné situaci dokáže monitorovat dítě, které si hraje v rohu, a polívku, která se vaří v kuchyni, i partnera na druhém konci bytu. Pozornost ženy bývá v poměru k mužské pozornosti rozprostřená a citlivější.

Dalo by se říct, že průměrný muž se dokáže lépe oprostit od prostředí a vztahů, ve kterých pracuje, a jeho prioritou jsou vlastní záměry a cíle. Muži mívají zálibu v soutěži, překonávání se, dosahování cílů. Ženy jsou "doma" spíše ve spolupráci a cítí se dobře v harmonickém prostředí vzájemné podpory. Muž je rád oceněn za to, co dokázal a vykonal. Žena za to, jaká je.

Co všechno nám zajišťuje uspokojení v práci?

Těch faktorů může být celá řada. Příjemné pracovní prostředí, prima kolegové, fajn nadřízení či skvělý tým. Pro někoho to mohou být i dobré obědy ve firemní kantýně. Ještě významnější bývá pocit ocenění, nejen finančního, ale i na lidské úrovni. Hrdost na vlastní výkon a vědomí, že se mohu podílet na něčem významném. Že jsem jako člověk v něčem důležitý a nenahraditelný. Tedy pocit vlastní jedinečnosti.

Jakým způsobem dát vedení najevo, když máme s něčím problém?

Určitě je dobré ozvat se dříve než později. Nenosit v sobě pocit újmy a tlaku dlouho, a ozvat se, až když je něco absolutně neúnosné. O tom, co mi vadí, je dobré komunikovat v klidu, věcně, a ideálně se i zamyslet nad tím, jak by danou situaci bylo možné řešit. Nejen si stěžovat, ale i navrhovat možné alternativy.

Pokud kolem záležitosti máme silné emoce, je užitečné pokusit se na situaci podívat s klidnou hlavou a odstupem. K tomu často pomůže i to, že se podíváme na věc z druhé strany, nebo i z více zainteresovaných stran. Z pozice dalších lidí. To nám dopomůže k nadhledu, protože vnímáme širší souvislosti.

Souvisí to, jestli jsme spokojení v práci, i s produktivitou? Nebo se i nespokojený člověk může takzvaně kousnout a napnout síly a vůli a pracovat stejně tak dobře jako člověk upřímně zapálený do své práce?

Řada lidí se dokáže kousnout a zabrat. Ale pokud dlouhodobě chybí pocit spokojenosti, dochází k úbytku sil i motivace. Ideální je to, aby každou pracovní pozici zastával člověk, který danou práci dělá rád. A to nemusí být tak nereálné, jak by se někomu mohlo zdát. Každý z nás má celou řadu talentů a dovedností. Nejen znalostí v oboru například. Někomu vyhovuje pracovat s lidmi, jiný naopak potřebuje být o samotě. Někdo vyniká v tvoření a vymýšlení nových věcí, jiný nemá žádné vlastní nápady, ale perfektně udržuje již vytvořený systém.

Spokojenost v práci může jednak souviset s tím, že se podílím na něčem, co mi dává smysl a baví mě. Neméně důležité je i to, že v práci využívám své přirozené talenty. Což pro někoho může být komunikace s lidmi, a pro jiného naopak hodiny nerušené práce za stolem. A pak je to i charakter vykonávané činnosti. Zatímco někdo miluje pohyb a změnu, pro jiného je nej jistota stabilního místa a pravidelné rutiny. V ideálním případě se spojují všechny faktory:

1) pracuji pro věc, která mi dává smysl

2) využívám k tomu své přirozené talenty

3) mám takový pracovní rytmus, který odpovídá mé povaze

K dlouhodobé spokojenosti stačí však někdy už to, že funguje jedna z těchto rovin. Když jste šťastní ve všech třech, máte práci snů. A když pro vás nefunguje ani jedna, je to často signál na změnu.

Je dobré si kolegy pouštět k tělu?

Je dobré si vybírat, jaké lidi si pustím do svého bližšího okruhu. Mám-li fajn kolegy, tak proč ne? Mezilidské vztahy jsou pro nás velmi důležité, a mít opravdové přátele v práci i mimo ni je moc fajn. Na druhou stranu se nemusíte za každou cenu snažit být zadobře se všemi. Chovat se přátelsky neznamená, že si každého pustíte do svého soukromí.

Jak pracovat s kritikou v práci?

Kritika může být užitečným ukazatelem, kde něco změnit. Každopádně stojí za to se nad ní zamyslet. Obzvlášť pro ženy je ovšem velmi důležité naučit se nebrat si kritiku osobně. Ženský způsob reakce na kritiku je na vnitřní úrovni "nemají mě rádi" a "já jsem špatně". Ovšem pracovní kritika se zřídkakdy týká osobnosti člověka. Bývá mířena na konkrétní pracovní chování. Na to je důležité se podívat, a případně pak změnit.

Kritika může být i neoprávněná. V takovém případě může být důležité se i ozvat. Například s tvrzením, že tu a tu práci dělám vždy velmi dobře, a k poukazovaným chybám nedošlo (pokud to tak skutečně je). Někdy může být kritika nejen z nedostatku informací, ale i jako záměrná strategie konkurenčního boje. Pak je třeba, nenechat si šlapat po hlavě. Ovšem ne tak, že začneme házet špínu na druhou stranu. Spíš stát za tím, že dělám dobrou práci, a nařčení není oprávněné.

Kdy poznáme, že je čas odejít a hledat štěstí v práci jinde?

Pokud dlouhodobě nenacházíme naplnění ani v jedné z oblastí, kterou jsem zmínila výše.

To znamená, že:

1) Nepodílíme se na něčem, co nám dává smysl dělat. Necítíme žádný hlubší význam své práce.

2) V práci nevyužíváme své přirozené talenty. Například jako komunikativní člověk máme sedět celý den sami za počítačem a dělat tabulky…

3) Nevyhovující je i pracovní rytmus a prostředí. Například pokud jsem

Pro člověka, který potřebuje klid a řád, a jeho práce by byla proložena mnoha náhlými cestami, o kterých se dozví vždy na poslední chvíli, nebude pro něj trvale ta pravá ořechová…

Důvodem mohou být i dlouhodobě neuspokojivé vztahy na pracovišti. Vztahy s kolegy, nadřízenými. To může život velmi znepříjemnit. V první fázi se můžeme snažit o změnu, ale pokud v horizontu několika měsíců ke změně nedochází, možná i to je signál k odchodu.