Pusťte to z hlavy: Proč není potřeba vše dotáhnout do konce
Když už se něčeho chopíme, měli bychom to dokončit. Anebo je vše jinak?
Od dětství slýcháme, že důslednost je důležitá. Proto nedovolujeme dětem třeba přestat chodit na hodiny klavíru, protože "co když pak bude chtít nechat všeho ostatního"? Opustit vysokou, jejíž obor nás nebaví? Není to životní prohra?
Přiznejte se, kolik titulů klasické světové literatury jste přelouskali od první stránky do poslední? Skoro nikdo nechce přiznat, že dočíst tlusté bichle se podařilo málokomu. Někdy je totiž odejít od proudu informací, který nám osobně toho tolik nepřináší, naprosto v pořádku. Proč vůbec číst do konce něco, co nás nebaví? Abychom se pyšnili, že jsme to dokázali? A co investovat dobře míněnou energii někam jinam? Něco jiného je, když se prokousáváme skripty, protože potřebujeme udělat zkoušku. Ale volnočasové čtení nám má přinášet radost.
Radost je důležitá proměnná
Myslíte si, že od dětství musí být vše spojeno s potem a dřinou? Hodně z nás navštěvovalo hudební školu, ale kdo hraje na hudební nástroj i v dospělosti? Ukazuje se, že zábava a potěšení, které děti mají z pohybu, z poslechu hudby a tvoření, vezmou za své v nějaké instituci. Málokdo bude profesionální hudebník, malíř nebo sportovec, který potřebuje dril. Zbytek si má užít radost, nikoliv nudné stupnice a nekonečné tréninky na sílu.
Každá nová zkušenost nám přináší nové spoje v mozku, což je velmi prospěšná aktivita. Když začnete hrát na hudební nástroj, protože si chcete vybrnkat oblíbenou písničku, neočekávejte od sebe zapálení pro nekonečné cvičení. Až vás to přestane bavit, tak se za to nepeskujte. Zkusili jste to a je fajn jít zase dál. Váš život na hře, například na kytaru, nestojí.
Když je nestálosti příliš
Abychom ale byli objektivní: dokončit něco, co začnete, se pojí s psychickou stabilitou. Výše jsme popsali aktivity, které člověk dělá pro radost. Když ale nejsme schopni dodělat ani základní a podstatné, začne nám to narušovat život. Pokud ke všemu přistupujeme s nadšením, abychom rychle ztratili zájem, můžeme se zamyslet, zda netrpíme přílišným perfekcionismem, který brání věci dovést do finiše.
Další variantou může být přehnaně nízké sebevědomí, kvůli kterému si myslíme, že nová aktivita, práce nebo vztah už teď budou konečně klíčem ke štěstí. Někdo tak vnímá oblečení a pak si kupuje neustále nové, protože "v tom novém saku" si teprve najde zaměstnání snů. Vnímáte na sobě tenhle extrém? Pak je čas na návštěvu psychoterapeuta. Drtivá většina z nás se ale nachází někde uprostřed: něco doděláme, jiného zas zanecháváme a viníme se za to. Snažme se k sobě být ale laskaví a důsledně si stanovovat priority. Život je příliš krátký na to, abychom si stále připadali jako v krysím závodu.
