Petra Nesvačilová: Film o gangsterech mě naučil pokoře

Jako absolutní profesionál v obou svých oborech se Petra Nesvačilová předvedla během našeho rozhovoru.

Když jsem v půlce našeho povídání přišla na to, že mi přestal fungovat diktafon, který coby "stará škola" pořád ještě používám, s přehledem, klidem a úsměvem si vzala můj mobil, našla záznamník a řekla: "Dívám se na hodiny, začali jsme v půl jedné, máte tam nahraných 30 minut, mluvíme spolu 45 minut, takže já vám teď zopakuju to, na co jste se ptala těch zbylých 15 minut."

Proč jste šla po gymnáziu na FAMU?

Chtěla jsem studovat herectví a pak jít na FAMU.

Takže jste herectví měla vysněné už pěkně dlouho?

Jo jo. Už od dětství. To byla jasná volba. Už tehdy jsem věděla, že budu herečkou, a pak mě zajímali lidé a jejich příběhy. Vždycky jsem někde seděla a někdo mi něco musel vyprávět, ideálně příběh a zkušenosti. Když po mně děda s babičkou na chalupě chtěli vyvíjet nějakou činnost, třeba oškrábat brambory, tak jsem jim řekla: "Budu, ale musíte mi něco vyprávět!" Zajímalo mě dávat si ty příběhy do souvislostí. Takže v dětství jsem chtěla být herečkou, vyprávět příběhy a zachraňovat děti v Africe.

Jaké jste byla dítě?

Velmi živé a zároveň uzavřené. Vystačila jsem si sama v lese a jen koukala kolem sebe.

Lítala jste po lese a vystačila jste si sama. Jak jste pak pracovala se studem v herectví, přece jen se člověk dává všanc a je na očích druhým? To muselo být těžké.

Ano, bylo, ale silnější než ten ostych byla posedlost hraním. Dnes už mívám spíš nervozitu.

Jak se ve vás doplňují herectví a režie?

Herectví je o partnerství. Když máte dobrého hereckého partnera a můžete se na něj spolehnout, víte, že můžete udělat pauzu, tuhle větu zase nasadíte rychleji, je to skvělé. A to je pro mě i režisér parťák. Stále řešíte nejen rytmus: Herectví je pro mě matematika. A líbí se mi na něm, že je v něm otisk vašeho fyzična, citů a emocí.

Čím je režie, když herectví je matematika?

Režie je pro mě absolutní soustředění. Při režírování je člověk jakoby pod čepicí. A zase v úplně jiné sféře sebe sama. Jdete za tím cílem, za postavami. Také je v ní větší zodpovědnost za hrdiny, když vám dovolí někam dojít. Myslíte pořád na celek, ale přitom řešíte konkrétní detaily věci. Ale aby ta obecnost fungovala, musíte sledovat každý krok v detailech.

Dokázala byste se jednoho pro druhé vzdát?

Ne. Tím, jak jsem od dětství počítala s tím, že půjdu těmi dvěma směry, mám ten systém hodně propracovaný. Až to možná působí překvapivě, že se člověk věnuje oběma takto silným disciplínám.

V herectví jste samouk, DAMU jste nakonec nestudovala. Jak jste se k hraní dostala?

Jako malá jsem si hrála své hry, nahrávala různé věci, od deseti jsem chodila na dramaťák, což mě taky posunulo. Hodně jsem o herectví a divadle četla. Milovala jsem Borise Rösnera a Petra Lébla. Oba pro mě ztělesňovali to, co všechno jsem milovala na dramatu. A zbožňovala jsem Divadlo Na Zábradlí. Šla jsem v Budějovicích za školu a jela do Prahy na představení. Doma jsem v tomto směru trochu aplikovala lhaní. Když jsem měla osmnáct, Na Zábradlí vyhlásili konkurz na Gazdinu robu. Vzala jsem si batůžek, svačinu a jela jsem do Prahy. Tam bylo šíleně holek: DAMU, JAMU, konzervatoř. Všechny strašně šikovné, přesné, dokonalé.

Co vy?

Měla jsem pruhované triko, bílé manšestráky, svou ofinku a tancovala jsem tam, přednášela nějakou báseň a byla jsem podle mě úplně mimo. A oni mi za tři dny z divadla volali, že mě berou.

Narodila jste se a vyrůstala v jižních Čechách. Jak jste sladila školu v Budějovicích s představením v Praze?

Na zkoušky jsem dostala omluvenky do školy. To bylo dobré období. Když byla představení, tak jsem skončila v půl druhé školu, běžela jsem ve 14.10 na vlak do Prahy, odehrála jsem představení a nočním vlakem jsem jela na jih. Tam jsem přijela ve čtyři ráno, na nádraží čekala moje máma a byla úplně zničená z toho, co to mám za život. Musela jsem být v té době hodně silná, protože to bylo náročné, byla jsem nevyspalá, škola byla těžká a já jsem nemohla nic dát znát, abych nepodpořila její strach.

Co bylo dál?

V 19 jsem šla na konkurz na Pusinky. Přišla jsem o pět minut později, kdy už všichni odcházeli, ale Karin Babinská se na mě ještě podívala. Pak mi podala scénář, řekla: "Máš tu roli a potřebuju, abys ztloustla deset kilo". Řekla jsem: "Tak jo."

Bridget Jones po česku. Jak to šlo?

Rychle. A na psychiku to bylo náročné. Líbí se vám kluci a vy ráda jezdíte k rybníku… Bylo to frustrující, ale ta role za to stála. Bylo mi příjemné, že nejsem ve škatulce princezen, a byla jsem ráda za to, že jsem si hned dala takhle těžkou roli. Pak to shazování kil bylo těžké, to nepopírám.

Dokument na FAMU byl jasný hned? Neuvažovala jste o třeba o hrané režii?

Ne. Vždycky jsem věděla, že se nejvíc o filmu, herectví i o životě můžu naučit skrze dokument. Je to náročný obor, učíte se řemeslu od píky, stříhat na stole, pracovat s bolexou a 16mm i 35mm filmem, pracovat se zvukem, s kamerou a pak z toho materiálu musíte udělat film, ne reportáž. Když tohle zvládnete, tak umíte něco navíc.

FAMU jste absolvovala před rokem. Už v té době ale vznikal váš poslední celovečerní dokument Zákon Helena (dokumentární gangsterka o rozkrytí Berdychova gangu, pozn. red.), na kterém jste pracovala čtyři roky. Jak jste přišla na námět?

Původně jsem chtěla natočit portrét o kriminalistce Heleně Kahnové, která mě svým osobním příběhem fascinovala. Ale pak jsem potkala Janka Kroupu, který se kauzou Berdychova gangu hodně zabýval. Ponoukl mě k setkání s klíčovými postavami z podsvětí a zkontaktoval mě se Samopalníkem.

Co jste se při práci na tomto dokumentu naučila?

Pokoře. Protože víte, že jdete někam, kam se nechodí. Mluvíte s lidmi, kteří udělali věci, které jsou za hranou nepřijatelnosti. Otázky jsem měla vždycky hodně promyšlené.

Když lidem při rozhovoru kladu otázky, někdy váhám, jestli je položit, zdali už nejsou příliš intimní a osobní. Rozhodně ale nezažívám strach, spíše určitý pocit nepatřičnosti nebo trapna. Když se kladou zcela konkrétní otázky zločincům, co s vámi v té chvíli dělá strach?

Ten jsem měla obrovský. Nikdy nevíte, jak na vás takoví lidé zareagují, protože jdete do hodně temných témat.

Jakým způsobem se dávají schůzky s gangstery?

Většinou s nimi komunikovala moje produkční. Pokud to bylo problematičtější, volala jsem já. Přes telefon.

Jak jste se chránila? Kde se setkání odehrávala?

Chodili jsme vždycky celý štáb na známá místa.

Co jste měli v podmínkách? Museli všichni aktéři souhlasit s finální verzí střihu, když se ke svým výpovědím "upsali"?

Ano. To byly šílené nervy. Víte, že máte hotový film, už do něj nebudete stříhat a čekáte na jejich verdikt.

Kolik jste natočili materiálu?

Cca 400 hodin. Výsledná stopáž je 80 minut.

Jak hlavní postavy filmu vlastně vnímají Helenu Kahnovou, která je všechny odkryla?

Upřímně si jí váží, protože je jedna z opravdu mála nezkorumpovatelných lidí.

Kromě hraní v divadle, ve filmu a kromě režie, stíháte ještě svůj volný čas?

Ano. Mám i volný čas. Ráda čtu, chodím na běžky, běhám, navštěvuju výstavy, tancuju, vařím, mám ráda hudbu nebo jen tak dumám. A mám soukromý život.

Jste herečka. Co vy a zkrášlování a móda? Spolupracujete s módní navrhářkou Josefínou Bakošovou.

Ano, jsem osm let tváří Josefíny Bakošové. Přes Josefínu jsem se dostala na mola a Prague Fashion Weeky a podobné akce. Baví mě módní focení.

Koho ještě obdivujete?

Mám ráda Chatty, Odivi, Jakuba Polanku, Kláru Nademlýnskou, Lazy Eye, Janju Prokic.

Co vás na módě baví nejvíc?

To, jak určité kousky oblečení vznikaly, jak se šily. Sbírám látky, mám staré damašky, látky, které už nikdy nikdo neudělá. Baví mě se detailně dívat na strukturu každého materiálu. Dost se tím nadlouho zabavím.

Jste "botová", "šatová", nebo "kabelková"?

Kabátová, kabelková a batohová.