Když si říkám, že toho mám moc, při pohledu na harmonicky vyhlížející pár Petry a Jiřího, musím přehodnotit, zda by se mi do kalendáře ještě něco nevešlo. Petra je máma, majitelka eventové agentury a spolumajitelka knihkupectví. Jiří je táta, marketingový šéf Zoot.cz, spolumajitel knihkupectví i designového obchodu.

Máte každý svou kariéru, pak dva společné projekty a malé dítě. Napadá mě otázka, zda vůbec někdy lenošíte?

Jiří: Vždycky, když to jen trochu jde.

Petra: Nikdy, výraz lenošení mi nic neříká. Máme ale pravidelné středy, kdy chodí syna hlídat chůva a my si alespoň na jeden večer můžeme u dobrého jídla v klidu popovídat.

Často se říká, že si musíte vybrat, zda budete mít kariéru, nebo spokojenou rodinu. Většina z nás ale chce mít oboje, máte na to nějaký recept?

Petra: Když máte malou vlastní firmu, respektive tři, tak je výraz work-life balance vlastně sci-fi. Teoreticky to všechno funguje, ale vlastně denně, včetně víkendů, dochází k situacím, kdy musíte řešit práci mimo "otvírací hodiny". Na druhou stranu pokud bych měla klasické zaměstnání, tak bych si nikdy nemohla dovolit odejít z kanceláře před třetí hodinou pro syna do školky a strávit s ním celé odpoledne.

Jak si rozdělujete své povinnosti? Co považujete za nejdůležitější? Plánovat, delegovat, najít si dobré zaměstnance a pomoc k dítěti?

Jiří: Přirozeně se to vyvrbilo tak, že já se starám o syna během rána, Petra odpoledne. Tak získáváme aspoň trochu flexibility. V práci je pro mě nejdůležitější neustále mít na očích úkoly jak moje, tak týmové, které posunou firmu o deset kroků dopředu a ne ty, které vyřeší jen aktuální potřebu, ale za měsíc na tom budeme stejně. A to bez plánování ani dobrého týmu splnit nejde.

Prozraďte tip na plánování času a komunikaci, ať už partnerskou nebo s těmi, se kterými spolupracujete?

Petra: Na své vlastní plánování a task management používám primitivní metodu s názvem blok se seznamem úkolů. Právě díky tomu, že je tak jednoduchá, je zároveň velmi účinná. Zatím jsem neobjevila lepší. V komunikaci jsem extrémně otevřená a zároveň chci tu nejlepší kvalitu, což je někdy pro některé dodavatele problém. Jejich ego neunese kritiku a místo zpětné vazby, která jejich práci může posunout o kus dál, ji berou osobně.

Přemýšleli jste o tom, že byste měli na starost jen jeden projekt? 

Jiří: Asi by znělo divně, kdybychom řekli, že ne, protože jsou chvíle, kdy je to množství práce opravdu šílené. Teď jsme ale se všemi projekty ve fázi, kdy jsme jim dali tolik energie, lásky i kusu života, že by byla škoda je opouštět teď, tedy ve chvíli, kdy ještě nejsou v takovém tvaru a velikosti, jak si je představujeme. Spíš máme opačný problém a tím je krotit své vášně a plány.

Jaké jsou vaše sny? Co dalšího byste si přáli dokázat?

Petra: Pracovně asi nastavit fungování firem tak, aby nebyly v denní rutině závislé na mé práci, v soukromém životě pak jen zdraví a víc času na to vychutnat si vzájemnou lásku.

Co máte pocit, že vám právě teď chybí?

Petra: Asi tak šest hodin denně a k tomu den v týdnu navíc.

Setkali jste se s tím, že vás okolí od něčeho odrazovalo? Například, abyste si neotevírali obchod, když jste měli úplně malé dítě? Jak jste si s případnými nevyžádanými názory poradili?

Jiří: Takovou situaci jsme neřešili a ani sami jsme to tak nebrali, v tom jsme spíš trochu kamikadze. V tento okamžik máme naštěstí vnitřní brzdu sami v sobě, takže okolí ani rodina už nemusí nic říkat. Na druhou stranu jak Lípa, tak Book Therapy jsou projekty, které hodně vychází z našeho srdce a nějakého vnitřního pocitu, takže tam by asi ani odrazování nepomohlo.

Myslíte, že budete pracovat ještě víc, nebo si do budoucna přejete změnu?

Petra: Život bez práce si představit nedovedu, nebo aspoň ne dlouhodobě, zároveň držet takovéto tempo je někdy náročné a občas je potřeba si uvědomit, že zdraví a štěstí moje i mé rodiny jsou mnohem důležitější a nenahraditelné.

Co máte na svém životě nejradši?

Jiří: Svou rodinu, chvíle, kdy nikam nemusíme spěchat a třeba to, že můžeme cestovat po celém světě. Další věci budou znít jako bezobsažná klišé, ale v poslední době si čím dál víc uvědomuji, že není samozřejmé žít v míru a svobodě a nemuset řešit existenční problémy. Za to jsem vděčný.