I v Česku se dá živit psaním knih. Spisovatelka prozrazuje, jak se to dělá
Slovenská spisovatelka knih pro mládež Miroslava Varáčková patří k několika málo šťastlivcům, kteří si mohou dovolit mít psaní literatury jako hlavní zaměstnání, nikoli jen jako koníčka či přivýdělek.
Povídali jsme si s ní o tom, jak se jí to podařilo, kde bere inspiraci a o záludnostech a výhodách života na volné noze vůbec.
Psát jste prý začala z nudy, na mateřské dovolené.
Ano, to je pravda. Uložila jsem své dva malé syny večer ke spánku a nevěděla, co s načatým večerem... Potřebovala jsem dělat něco tvůrčího a přirozeně mě to táhlo právě ke psaní.
Kde berete inspiraci?
Inspiraci čerpám ze života, náměty na knihy mi však většinou proletí hlavou nečekaně. Až při jejich zpracovávání vplétám do řádků odžité a odpozorované. A co je na tom zábavné – nikdy nevím, co mě příště napadne a do jakého příběhu se ponořím.
Běžně máte rozepsaných několik knížek a na kontě jich máte celkem jedenáct vydaných. Může se spisovatel knih, píšící slovensky, uživit pouhým psaním?
Může. Podstatné je najít si početnou cílovou skupinu a napsat (a vydat) dostatečný počet knih.
A když už máte knihu napsanou, jak sehnat vydavatele? Jak to bylo s vámi?
U mě sehrálo velkou roli štěstí, protože se mi podařilo prorazit hned s prvním rukopisem. Od té doby jsem vystřídala už tři vydavatelství. V každém to funguje jinak, takže pokud chce člověk s rukopisem uspět, měl by si kromě jiného zjistit, jakým knihám se dané vydavatelství věnuje a na co klade důraz.
A co byste doporučila začínajícím spisovatelům?
Hodně psát, ještě víc číst a být sebekritický.
Jak snášíte zásahy redaktorů nakladatelství?
Nemám s nimi problém. Zatím jsem se střetla jen se zásahy, které mi vůbec nevadily, protože byly opodstatněné. Zejména s prací redaktorů z nakladatelství Slovart jsem velmi spokojená. Je znát, že svou práci dělají s láskou a vášní.
Píšete hlavně knihy pro mládež a klasické dívčí romány, sem tam zabrousíte do žánru fantasy - tedy všechno 'lehčí' žánry. Co by vzkázala literárním kritikům, pokud mají někdy výhrady?
Literární kritici mě nezajímají, zajímají mě čtenáři. Jestli jsou spokojené děti a mládež z mé cílovky, je všechno v pořádku.
Ženy z rodiny vaše knihy čtou, ale muži ne – jste tedy spisovatelka románů pro ženy? Čím se podle vás liší romány určené ženám a 'velké' romány? Existuje 'mužská' a 'ženská' literatura?
Nerada dělím literaturu na ženskou a mužskou, i když je pravda, že ženy sahají převážně po jiné typu knih než muži, což je v podstatě přirozené. Jsou jim bližší příběhy nabité emocemi, které se věnují problémům, jenž samy často řeší. Osobně se ale mezi ženské autorky nepočítám, píšu pro mládež.
Domácí násilí, šikana, sexuální zneužívání otcem, pracovní tábor jako z nacistického pekla: vaše hrdinky a hrdinové to nemají příliš snadné. Moc je nešetříte...
Ani život nás nešetří, proč bych měla své hrdinky šetřit já? Jestliže chci, aby moje příběhy vyznívaly realisticky, nesmím se vyhýbat ani tabuizovaným a těžkým tématům, protože právě jejich prostřednictvím dokážu nejlépe vystihnout svět, ve kterém žijeme, a poukázat na problémy, s kterými se potýká mnoho dospívajících.
Ve vašich knihách se opakovaně objevilo téma depresivního postkatastrofického světa. Co vás na něm tak zaujalo? Myslíte si, že tam směřuje společenský vývoj?
Nechci odhadovat, kam lidstvo směřuje. Snažím se být v této věci co nejvíc optimistická, určitě optimističtější než ve svých knihách. Dystopii mám však jako žánr ráda, právě proto vznikly knížky Přežila jsem svět a Adaptace.
Když už jsme u tématu přežití – jste vy sama dobrodružný typ? Zažíváte někdy situace jako hrdinky vašich románů?
Ano, jsem dobrodružný typ, z čehož je můj manžel někdy trochu na větvi (smích). Vždy, když je možnost, tahám rodinu do lesa, na skály, na rafty, na kola, prozkoumat nějakou zříceninu nebo se jen tak toulat světem. Sedět nečinně je doma u nás… nepřípustné (smích).