A vás baví pracovat? aneb Proč je práce pro někoho zábava a pro jiného utrpení
Pociťujete v neděli večer žaludeční neurózu, protože musíte zítra do práce? Tak to je znamení, že je čas ji změnit. Ano, práce je prostředkem k výdělku, ale měla by přinášet i vnitřní uspokojení.
"Jé, mě tak baví moje práce" nebo "Vždycky jsem věděl, co chci dělat" jsou věty, které slyšíme stále méně. A přitom se zdá, že možností přibývá a také další a další obory, kde je možné se uplatnit, rostou. No, možná to tak není, možná se o tom jen píše. Kdo ví? Anebo je tu druhá eventualita, že místo práce vás svádí jiná lákadla. To ať si každý laskavě vybere sám. Jistě, jsou lidé, kteří mají to štěstí, že něco umí nadprůměrně, už odmalička mají pěvecké nadaní (myslím nadstandardní, a ne to, že si rádi prozpěvují), vynikají ve sportu nebo hrají své první loutkové představení.
A pak jsou tu ti, kteří nic z toho nemají a vlastně neustále tápou, kudy se vydat. A i když svoji cestu najdou, i tak to není vůbec jednoduché. Buď nemají štěstí potkat ty správné lidi, kteří je postrčí tam, kam chtějí dojít, nebo nevyrostli v té správné době, a co si budeme povídat, protekce byla, je a bude. Proto leckdy mnozí z nás studují obory, které jim nic neříkají, jen aby měli diplom, tedy nějaké potvrzení, že mohou nastoupit do práce. Znala jsem jednoho právníka, myslím, že dobrého, kterého jste mohli najít v práci i o víkendu. "To vás musí práce hodně bavit, co?" optala jsem se ho jednou. Podíval se na mě s nepochopením a lakonicky odvětil: "Ne, naopak. Nenávidím ji." Podivila jsem se a žádala vysvětlení. "Vystudoval jsem to kvůli mámě, protože chtěla doma právníka a já neměl odvahu se jí postavit. Chtěl jsem stavět nebo projektovat mosty, domy. Prostě aby tady po mně něco zůstalo." Tak vidíte. Jedna chyba, a táhne se celým životem!
Jenže do práce se holt chodit musí. A to z čistě pragmatických důvodů. Zadarmo se totiž žít nedá, pokud se tedy nerozhodnu pro bydlení pod mostem a jídlo taky někde neseženu. Třeba u Armády spásy. No, ale to není jaksi ono, že? Schválně opomíjím ty, kteří dostávají od rodičů tak štědré kapesné nebo rentu až do konce života. Ale těch je jak šafránu. Aspoň si to myslím. Jsou tu i tací, kteří se nenarodili v bohatých rodinách, a přesto je využívají. Jak? Třeba Maruška. Ve škole jí to nešlo, ale to není nic neobvyklého. Šla do učení, po roce odešla, šla tedy do dalšího a zase frnkla, no a nakonec se nevyučila. Taky žádný problém. Nastoupila do práce, po pár měsících ji opustila, tak zase do druhé a do třetí. A skončila sem tam u nějaké brigády s bydlením u rodičů, kde lednička nezela úplnou prázdnotou. Radu "vyhoďte ji" zrovna slyšet nechcete, zvlášť pokud je to vaše jediná dcera. A na to ona dost chytrá je, aby pochopila, že takto žít lze. Tedy nepřispívat do rodinné kasy. Ani do státní. Někdo to zaplatí.
Řekla bych, že jsou dva extrémy. Lidé, kteří pracují příliš a nedokážou vůbec vypnout, a na druhou stranu ti, kteří nepracují vůbec, ale všude hledají jen skuliny, jakých výhod a podpor a já nevím čeho ještě dosáhnout. No, chce to také kus odvahy a hlavně nestydět se za to. Jiný by se hanbou propadl, druhý to považuje za zcela normální. Jo jo, lidé jsou různí. A občas mám pocit, že právě tato druhá skupina si nejvíc stěžuje a nadává. Ale třeba se mi to jen zdá. Prostě úplně zapomeňte na známé rčení, že "bez práce nejsou koláče". Jsou. Zatímco tedy první skupina "hákuje", druhá protestuje proti všemu. Ještě k té první skupině. Háček vidím v tom, že pro spoustu lidí je dnes velmi těžké "vypnout" a nedělat vůbec nic. Tady nejde o peníze. Jde o to, že neumí odpočívat a jedou na dvě stě procent.
Na dovolenou jezdíme proto, abychom si odpočinuli a načerpali nové síly. Otřepaná fráze. Jenže chvíle volna bychom si neměli dopřávat pouze v létě nebo v zimě na horách, ale celoročně. Naučit se "vypínat" i přes den. Žijeme ve zrychlené době. Málo spíme, málo se věnujeme koníčkům, a o to více času strávíme v práci. Všimla jsem si, že zatímco dříve se jezdilo na dovolenou minimálně na 14 dní, dnes se to zkrátilo na týden. Jen se podívejte na cestovky, jaké zájezdy nabízejí. O třech týdnech ani nemluvě. Dokonce jsem zaznamenala, že pobyty se zkracují dokonce na čtyři až pět dní. No nevím. To je ten druhý extrém. Jako by nebyla zlatá střední cesta. Něco mezi těmi dvěma skupinami. A pak ještě jedna důležitá věc. Když už mám volno, tak se do ničeho nenutit. Každý z nás by měl trávit svoji dovolenou dle své chuti. Jestliže někdo potřebuje procházky po lese, jiný zase lenošení na břehu moře, další může preferovat jízdu na kole nebo na motorce, jiný obdivuje památky. Každý jsme prostě jiný a nepodléhejme módě nebo známým, kteří nám dávají doporučení, která nejsou pro nás to pravé ořechové.
Jo, a ještě jednu zajímavou věc jsem četla. A sice to, že v ordinacích se stále častěji objevují lidé, kteří trpí pocitem nepostradatelnosti v práci. Ti si berou dovolenou jen výjimečně. Jsou to takzvaní workoholici. Ty je také lepší nenásledovat. Ale abych se vrátila zase na začátek. Vyplatí se pracovat? Nebudu dělat chytrou, ať si každý na to odpoví sám. Někomu ano, jinému zase ne. To záleží na charakteru, zájmech a odpovědnosti každého z nás.
"V životě jsem nikdy nepracoval. Všechno, co jsem kdy dělal, byla pro mě zábava," řekl Thomas Alva Edison. Jenže to je utopie. Alespoň pro normálního občana. Málokomu se podaří dělat opravdu to, co by si přál. A tak přidám ještě jeden citát od Colette, francouzské spisovatelky: "Práce je jako krásná žena. Nerada čeká."
A jak to vidíte vy?