Balet je droga i bolest, říká jedna z nejlepších českých tanečnic Miřenka Čechová
Za své taneční umění sbírá ceny po celém světě a rozplývá se nad ní americký tisk. Původně vystudovala klasický balet na Pražské konzervatoři a ve své druhé knize Baletky odhaluje něco, co běžný divák nemá nikdy šanci spatřit. Krev, slzy, euforii i sex.
Miřenka Čechová je ženou mnoha dovedností. Kromě tance, ve kterém si vydobyla světové úspěchy, je také talentovanou spisovatelkou.
Po prvotině Miss America jí právě teď vychází kniha Baletky. Bez příkras zde popisuje svůj příběh - dospívající dívky, která v deseti letech přijela z Aše do Prahy studovat baletní konzervatoř. A potkává se nejen s nástrahami velkoměsta, tvrdým drilem ve škole, ale také se svými vlastními démony.
Četli rodiče Baletky? Jak na ně reagovali? Máte také zpětnou vazbu od svých bývalých pedagogů?
Máma brečela, prokousávala se tím pomalu, ale nakonec to zvládla. Tátu to bavilo, ocenil humor a rytmus. Vrstevníci mi píší, že jsou zpátky v devadesátkách, v jejich osobních vytěsněných vzpomínkách. Některé bývalé baletky reagují: to je můj příběh taky. Co se týká mých bývalých pedagogů, tak nevím, s žádným jsem osobně nemluvila, ale věřím, že ti, co mají nadhled, to vezmou. Pak jsou tu ale lidé kolem baletních institucí, kteří reagují vyloženě negativně. To, že o mně veřejně píší, že jsem zamindrákovaná, že to dělám pro peníze nebo se chci zviditelnit, to hážu za hlavu. Podobnou reakci jsem očekávala. Na druhou stranu se ale objevují hlasy, které přehodnocují to, zda by nebylo ku prospěchu všech, kdyby třeba studenti baletu nebo profesionální baleťáci byli více šťastní a spokojení. A z toho mám ohromnou radost. Jsem totiž notorický optimista.
Dovolila byste dceři studovat balet?
Mám syna. A muži mají v baletu ještě úplně jiné postavení než ženy. Ale asi bych se to svému dítěti snažila rozmluvit. I když moji rodiče mi to taky rozmlouvali a já si to nakonec navzdory všemu prosadila.
Jak jste překonala neustálý hlad, ponižování, fyzickou bolest, dril, nepřátelské prostředí na internátu? Byla jste přece jen desetileté dítě, které se samo ocitlo ve velkoměstě v 90. letech.
Když je vám deset dvanáct, tak ještě nemáte ten odstup, abyste byli schopní říct, že je něco špatně. Prostě si jdete za svým snem, jste posedlí a děláte to, co všichni ostatní. Snažíte se to zvládnout, vytrvat, a říkáte si, že to k tomu prostě patří, že to je daň za tu možnost tančit. Ti nad vámi, kteří o vás rozhodují, jsou pro vás bozi. Berete je naprosto nekriticky, snažíte se, aby vás pochválili. Když křičí, myslíte si, že je to vaše chyba. Že jste se málo snažila. Já jsem byla extrémně poslušná a maximálně snaživá, ale jen do určité doby. V momentě, kdy jsem se začala zajímat o literaturu, divadlo, potkala lidi z jiných oblastní, jsem najednou viděla, že existuje ještě jiný přístup ke vzdělání a studentům, a to mě hodně ovlivnilo. Začala jsem psát školní časopis, který byl asi po čtyřech výtiscích zakázán a já dostala dvojku z chování. Jsem na ni docela hrdá.
Miřenka Čechová
*16. března 1983, Aš
Absolvovala Taneční Konzervatoři v Praze v oboru klasický balet, později paralelně Alternativní divadlo na DAMU a Nonverbální divadlo na HAMU, kde obhájila doktorát. Díky Fulbrightovu stipendiu působila na American University ve Washingtonu, kde vůbec jako první vyučovala fyzické divadlo. Coby performerka vytvořila více než 18 celovečerních inscenací, jež mnohá, většinou autorská. Získala za ně zahraniční ocenění nejen v Americe, ale také v Edinburghu, Jižní Africe či v Amsterdamu. Věnuje se také režii a choreografii, výuce na amerických univezitách či na HAMU, a je spoluzakladatelkou dvou divadelních skupin- Spitfire Company a Tantehorse. Kromě toho je autorkou knihy Miss America a Baletky, které vydává nakladatelství Paseka.
Myslíte, že se dnes učí balet jinak, než jak popisujete v knize? Přece jen, je těžké si představit, že při tom všem, co dnes víme o poruchách potravy a přístupu, který má děti a mladistvé respektovat, panují někde takové až sadistické poměry.
Nikde neříkám, že se to děje všude, plošně, že neexistuje jiný přístup. Já vše, co říkám, vztahuji výhradně na moji osobní zkušenost na konzervatoři hlavního města Prahy v devadesátých letech. Jak je to teď, nevím. Třeba je to tam už úplně jiné, děti jsou šťastné, pozitivně motivované, mají vnitřní svobodu a učitelé jim naslouchají, jsou laskaví. To by bylo skvělé a já bych měla pocit, že se to nakonec podařilo. Věřím, že existuje spousta pedagogů, co uvažují stejně jako já. Ale podle signálů a reakcí, nebo podle článku, který napsala mladá studentka na základě anonymního výzkumu mezi současnými baletními studenty, má člověk pocit, že to tak asi úplně není. Zvlášť v momentě, kdy je její článek určitými lidmi z branže veřejně marginalizován a zesměšňován, jako hodný ceny Ferdinanda Peroutky. Může být neobjektivní. Ale stále je to důležitá zpráva.
Jste v kontaktu se svými bývalými spolužačkami z konzervatoře? Znáte jejich další osudy? V knize nastiňujete jejich drogové peripetie, osobnostní pády po vyhazovu z konzervatoře za plnější křivky…
Před asi sedmi lety jsem natočila dokument "I Was a Ballet Dancer", kde mi pět žen vyprávělo své osobní zkušenosti ze studia baletu, stejně jako to, co pak následovalo. Myslím, že už jsou všechny za tím, že jsou šťastně ukotvené v nových životech, úspěšné v jiných oblastech, ale trvalo to dlouho. Ta jizva, která se do nich vepsala v dětství, je neodstranitelná. Pro všechny z nás.
Pokora a píle jsou při studiu baletu bezpodmínečně vyžadovány. Nejsou to ale z dnešního pohledu zastaralé způsoby, jak někoho naučit tančit, aniž by se zničila jeho osobnost?
Nemyslím si. Určitý dril a píle jsou potřeba k tomu, aby měl tanečník techniku. Stejně jako ve sportu, kdy taky budete trénovat určitý pohyb tisíckrát. Jde ale o to, jak se to dělá, jak s vámi u toho mluví, jestli vás motivují tím, že křičí: "Nic z tebe nebude" nebo zda říkají: "Tak, pojď ještě jednou, to zvládneš."
Jak vnímáte ambiciózní rodiče, kteří chtějí, aby se z jejich dcer staly baletky? Je jeviště skutečně takovou drogou? Vždyť hlad, fyzická bolest a v případě úspěchu minimální finanční ohodnocení nejsou žádnou motivací.
Jeviště a potlesk jsou určitě trochu drogou, neumím si představit, že by někdo stál na jevišti a říkal si, že to je děsná nuda tady být. Myslím si, že tanec je určitý druh vášně. A představení je, alespoň pro mě, euforický fyzický zážitek. Jako když běžíte maraton, a lidi stojící kolem koridoru vám fandí. To vše převažuje nad uvažováním o krátkodobosti kariéry či finanční motivaci.
Jak po letech odříkání, projímadel a hladovění můžete začít žít normálně, bez masochistického přístupu k sobě?
Já to tak nedramatizuju. Každý má v životě nějaké náročnější období. A já už si ho dávno vnitřně i umělecky zpracovala. Co mi ale zůstalo, a s čím se potýkám, je workoholismus a permanentní pocit, že nedělám dost, že bych měla víc, nedokážu moc odpočívat a jsem na sebe docela tvrdá. I když teď už je to o dost lepší. Teď už se můžu dokonce večer dívat na Netflix a nemít pocit, že bych měla raději pracovat.
Zásadním způsobem jste uspěla v Americe. Můžete porovnat přístup k tanečníkovi u nás a za oceánem?
V Americe jsem byla v pozici pedagoga, ne studenta. A snažila jsem se to dělat tak jako ostatní kolem mě: s důvěrou, zodpovědností, pozitivní motivací a být příkladem. Mnohé jsem se od kolegů naučila. A říkala jsem si, kdyby mě takhle někdo učil, to by bylo bývalo skvělé. A vlastně věřím, že nová generace tanečních pedagogů to bude mít stejné.
Kým byste byla, pokud byste netančila?
Kdybych nestudovala konzervatoř, tak bych byla asi doktorka nebo pianistka a nebo bych měla farmu a pěstovala zeleninu anebo bych se stala farářkou anebo bych měla firmu a prodávala solární panely. Nevím. Fakt nevím, kým bych byla. Já teď víc režíruju, choreografuju a píšu. Myslím si, že kdybych byla baletkou, tak bych asi už netančila. Takhle ale tančím pořád a myslím, že ještě budu.