Rozhovor - Poslední letošní česká premiéra, Poupata, se hned zařadila mezi nejlepší domácí snímky roku - alespoň podle hodnocení českých filmových kritiků, kteří drama jedné rodiny z neutěšeného zapadákova v severních Čechách nominovali na osm výročních cen. Jejich autor, Zdeněk Jiráský, byl hned za svůj hraný debut pasován na naději, která v českém filmu obohatí žánr sociálně-realistických dramat. On sám ale věci vidí trochu jinak.

A.cz: Jsou Poupata sociálně-realistickým dramatem?

Ne takové jako od Kena Loache. Není to úplně strohá realita, je tam prostor pro stylizaci či lehkou poetizaci, nadsázku, symbol. Což naštěstí dost lidí chápe. Ale jakmile něco není přečtené jako nadsázka nebo symbol, je to kritizováno - právě proto, že to neodpovídá britskému vzoru.

A.cz: Možná proto, že Poupata byla trochu prezentována právě jako film inspirovaný britským sociálním realismem.

Mám britské sociální filmy hodně rád. Vyrostl jsem na nich. Mám rád Kieslowského, který ve svých filmech poetizaci a stylizaci zhusta využíval. Ale to dělá vlastně i Ken Loach. I ve Fish Tanku Andrey Arnoldové, s kterým mě má někdo potřebu srovnávat, je přece scéna s bílým koněm, kterého jde hrdinka osvobodit.

Chápete tedy Poupata jako politický film, který "má proti něčemu stát"?

Jestli proti něčemu někdo stojí, tak možná postava striptérky. Jako postava zvenku stojí proti neměnnosti místa, kde na chvíli nechtěně zakotví. Ona na rozdíl od ostatních neplánuje, že to jednou někde bude lepší. Bere to pragmaticky, tady a teď. Ostatní žijí v takové apatii a deziluzi, že už fakt, že mají nesplnitelné sny a ideály, je projevem toho, že změna je nemožná. Není to politický film, je to film o lidech. Je to mozaika; kdybych se měl věnovat do hloubky původu a genezi všech hrdinů a stavět je do hlubšího vztahu se společností, film by trval šest hodin.

Takže postavy nedefinuje sociální situace a chudoba, jako spíš jejich vlastní slabost a naivní představy o snadném úniku ze situace, která se jim nelíbí?

Ano, to je přesné. Chtějí vypadnout, ale pořád pokračují v tom, co dělají. A to je limituje. Já mám sociální filmy rád, ale nechtěl jsem napodobovat úspěšné vzory. To mi připomíná, jak mě někteří upozorňovali na paralelu mezi scénou, kde se Vietnamec učí nadávat, a Knoflíkáři, kde se učí nadávat Japonci. Když něco takového vymyslíte a někdo vám řekne Bacha, budou tě srovnávat se Zelenkou, máte chuť to vyhodit. Ale pak jsem si řekl, že pro mě je ta scéna realitou. Stejně tak secvičování spartakiády. Tyhle věci se opravdu dějí. Když jsem si zadal na YouTube slovo "Poupata", objevily se desítky amatérských vystoupení na spartakiádní skladbu Poupata, kterou cvičili a cvičí důchodci, rodiče s dětmi, chlapi v hospodě. Jistě je v tom kus recese, ale stejně tak určité dávky nostalgie po časech, které se nevrátí.

Váš film záměrně vypadá, že se odehrává v určitém bezčasí?

Byl bych rád, kdyby byl chápán jako současnost, se kterou většina společnosti sice nechce mít nic společného, ale zná ji z doslechu. Žijeme v bohatém světě, ale i ten má odvrácenou tvář. Lidé, o kterých film vypráví, mohou chodit k volbám, je ale vysoce pravděpodobné, že tam nikdy nepůjdou. Takže se nesnaží nejen o změnu osobní, ale ani o tu společenskou, dobrovolně se jí vzdávají. Kdyby to někdo chtěl číst jako mé politikum, budiž. V okamžiku, kdy se na plátně objeví kalendář Poupat, je doba zcela konkretizovaná rokem 2010. Kdo to do té doby chápal jako bezčasý příběh, může být asi zklamán.

Scénář Poupat vyhrál v roce 2008 cenu RWE a Barrandova. Ty tři roky jsou krátká doba pro realizaci českého filmu...

Ano. V tom samém roce jsem se domluvil s producentem, ten v roce 2009 zažádal o grant, na konci léta ho dostal, pak se řešily další finance a koprodukce a od konce roku 2009 jsme Poupata začali připravovat. Na začátku roku 2011 jsme začali točit a celý rok jsme film dokončovali. Jen jsem nějaký čas producenta Viktora Schwarcze ukecával, aby do toho šel. K tomu mi ta cena určitě pomohla, i když Viktor si vybírá spíš intuitivně, co je pro něj zajímavé a taky zafinancovatelné.

Dva roky předtím jste psal scénář, takže jste s Poupaty strávil pět let.

Pět let jsem strávil i se scénářem, který jsem nikdy nenatočil. Na FAMU jsem napsal něco na pomezí tragikomedie a černé komedie. Byl to příběh o funebrácích, kteří se živí posmrtným make-upem a dostane se jim pod ruce nešťastnou náhodou zabitý syn ředitele komerční televize.

Opravdu hodně jsem se s tím piplal a spoustě lidí se to líbilo. Ale nemohl jsem sehnat producenta. Tak jsem pořád psal další verze a oslovoval další producenty a ti zase říkali, že se jim to líbí, ale nepřišli by diváci. Ten scénář se mimochodem jmenoval Úplně zbytečná práce. Když jsem psal devátou verzi, přejmenoval jsem ho v obavě z prokletí. Ale ani to nepomohlo.

Teď po Poupatech se k němu nevrátíte?

Už to není aktuální. Řešila se tam problematika prorůstání politické a mediální scény. Tehdy mi pila krev Nova s Železným, to byla i motivace. Ale Železný už je naštěstí mrtvola, do které nemá smysl kopat, a Nova už slušné lidi tak nerozčiluje. A kdybych scénář přepsal, nejsem si jistý, co by z něj bylo. Navíc píšu jiný scénář, poněkud truchlivější.

Co to bude?

Chtěl bych udělat film o 50. letech, o generaci prvních mistrů světa v hokeji, kteří pak šli do kriminálu, údajně proto, že KGB rozhodla, že další titul vyhraje sovětská sborná. Ale necítím z jiných filmových pokusů o 50. léta, že tu je po takovém tématu společenská poptávka. I když, bylo by to o hokejistech, kteří pravidelně zaplňují Staromák, zatímco světové ceny pro vědce nebo filharmoniky si nevšimnou ani titulní stránky novin. Teď připravuju film z prostředí mediků, milostný trojúhelník, kde se řeší další ze současných fenoménů, prostituce vysokoškolaček. I tady je víc linek, mimo jiné bezdomovectví nebo transplantace orgánů.