reklama

Nechte si od dětí namalovat obraz, než nastoupí do školy, radí úspěšná česká malířka

V současnosti je Lucie Jindrák Skřivánková jednou z nevýraznějších a nejlépe prodávaných českých umělkyň. Její malby někdy dostávají nálepku „ženské“, ona si však myslí, že jde o stereotyp, který vychází z její pastelové barevnosti. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluvila o tom, proč děti malují nejlépe asi do šesti let, a poradila, jak při nákupu obrazů nenaletět pseudoumělcům.

Prohlédnout grafiku
Foto: Aktuálně.cz

Lucie Jindrák Skřivánková má to štěstí, že se nikdy nemusela živit ničím jiným než malbou. Když opustila zdi pražské Akademie výtvarných umění, uvědomila si, že si bude muset nějak vydělávat. "Přemýšlela jsem, jestli mám jít někam pracovat a do toho malovat. Pak jsem si řekla, že ne, že musím zůstat u malby a věnovat se jí, začala jsem proto přemýšlet tak, aby mě to uživilo. Byla jsem k tomu donucena životem," konstatuje.

Vzpomíná, že malířské začátky nebyly až tak složité, ale občas měla obavy, jak vyjde s penězi nebo jestli si nějaké vydělá i další měsíc. "Bylo to takové na hraně. Ale vždycky, když jsem se začala trochu bát, přišla z nebe nějaká zakázka," říká. Zlom v její kariéře nastal během pandemie, kdy začal být o umění větší zájem, zřejmě kvůli tomu, že si lidé zavření ve svých domácnostech začali více všímat svých příbytků.

Umění navíc začaly nakupovat také mladší ročníky. "Mám pocit, že vyrostla generace, která se zajímá o to, co ji obklopuje, a umění zapadá do jejich životního stylu. Možná mají více peněz, než jsme měli my, a podle mě rádi utrácejí za hezké věci. Proměnilo se to za poslední dva roky, do ateliéru mi nechodí lidi po padesátce nebo po šedesátce jako předtím, ale lidi, kterým není třeba ani třicet," hodnotí.

Zájem o obrazy zatím neklesá ani s rostoucí inflací a Jindrák Skřivánková radí, že se jedná o dobrý způsob, jak se v takové situaci zajistit. Je ale nutné nenaletět a peníze vložit do skutečně hodnotného díla. "Je dobré najít si konzultanta, případně umělce, kterého sledujete delší dobu. Když se dneska někdo rozhodne, že bude umělcem, a začne házet abstraktní obrazy, jde na tom vidět, že nemá žádné vzdělání a základ, a je to pouze vykalkulované. Já to na těch věcech poznám, ale někdo si toho může všimnout na Instagramu a bude mu to připadat super. Takovou věc si koupíte pro radost, ale ne jako investici," vysvětluje.

Drsná lehkost

Umění Jindrák Skřivánkové dostává stereotypní nálepku "ženské" už od dob studií. "Můj profesor mi vždycky říkal, ať nepoužívám tolik růžové, aby to nebylo moc ženské. Šla jsem pak na jeho výstavu, měl tam kýbl třpytek, růžovou tyrkysovou, obláčky, a tenhle člověk mi bude říkat pozor na to, aby to nebylo ženské?" směje se. Přiznává ale, že u ní nakupují hlavně ženy. "Asi je nějak přitahuju," přemýšlí.

Je však přesvědčená, že v sobě má i tvrdou a drsnou polohu. "Teď záměrně pracuji se stavebními materiály, protože nejsou estetické, jsou hrubé a těžké, je fyzicky náročné je nanášet ve velkých plochách a ve výsledku to vypadá lehce," odkrývá vrstvy své práce. "Když mě lidé poznají, pochopí, že mám v sobě obě polohy. Jsem malá a křehká, mám vysoký hlas, obvykle mám dobrou náladu, ale zároveň v sobě mám velkou sílu, dokážu být drsná a tvrdá," dodává.

Její umělecký život ale není tak bohémský a romantický, jak by se mohl zdát. Jindrák Skřivánková odhaduje, že asi tři dny v týdnu se stará o svůj Instagram a o byznysové záležitosti, a jen dvakrát do týdne se dostane do ateliéru. Od té doby, co má děti, se naučila svůj čas využívat mnohem efektivněji - v ateliéru nepřemýšlí, neprokrastinuje, zkrátka maluje.

Pokud se zrovna nechystá pracovat, bere s sebou své dvě dcery. "Holky to v ateliéru milují. Obvykle jim musím nachystat víc pláten, protože to mívají hned pomalované, ale jsem z toho úplně paf, jak malují. Děti jsou obecně hrozně talentované, během půl hodiny vyšvihnou Basquiata, umí ladit barvy, mají svůj specifický styl, ale funguje to jen do šesti sedmi let, než začnou chodit do školy. I moje Josefínka pak začala malovat sluníčko v rohu, zelenou trávu a modrou oblohu. Snažím se jí ukázat, že to tak nemusí být, že strom může být modrý, zbavovat ji toho, že maluje, jak si myslí, že by věci měly vypadat," říká umělkyně.

Všem rodičům doporučuje, aby si nechali od svých dětí namalovat velkoformátový obraz dřív, než půjdou do školy. "My máme od Lojzičky doma obraz, který má 180 na 160 centimetrů, je obrovský, a já mám pocit, že nám doma visí třeba Malich. Je to silná věc, kterou zbožňuju, přitom to malovala, když jí bylo asi pět," diví se. Dodává ale, že odborné výtvarné vedení její dcery zatím nemají. "Kovářova kobyla chodí bosa," směje se.

Promluvy obrazů

Výtvory dětí mají v domácnosti Jindrák Skřivánkové a jejího muže, režiséra Alexe Jindráka, čestné místo, své vlastní obrazy ale v bytě nesnese. "Naše bydlení je spíš ve skandinávském minimalistickém stylu, není tam moc nábytku. S manželem i dětmi jsme velmi energičtí a kreativní, proto chceme, aby byl náš domov čistý. Kdyby tam bylo moc obrazů, všechny by na nás konstantě promlouvaly," vysvětluje. "Máme doma jen jeden můj obraz, protože to není můj typický rukopis, tak ho snesu. Ale jiné své obrazy bych tam fakt mít nechtěla. Jednak by mi to přišlo narcistické, jednak bych pořád přemýšlela o tom, co jsem mohla udělat líp," podotýká malířka.

Během tvorby se totiž vždy snaží dosáhnout toho, aby byl obraz v jejích očích dokonalý. Vidí na něm každou chybu a je pro ni těžké prohlásit dílo za dokončené. "Jsem docela kritická a nikdy nejsem úplně spokojená. Pak si ale uvědomím, že lidi, kteří si je kupují, tyto malé nuance nevnímají. Když obrazy dokončím, otočím a nějakou dobu je nevidím, mám z nich pak radost," usmívá se.

Mohlo by vás zajímat: Gerhard Richter a jeho abstraktní malby

Scéna z dokumentárního filmu Corinna Belzové zachycuje, jak Gerhard Richter v roce 2011 vytváří své abstraktní malby. | Video: Nowness

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama