Sbírka dnes čítá kolem pěti set obrazů a další stovky kreseb a grafik. Adam ji buduje i s vědomím, že částečně supluje činnost veřejných institucí. Je pro něj tedy vlastní galerie splněným snem? "To se nedá říct - já jsem si nikdy takový sen ani nedopřál snít."

Být zastoupen v Adamově sbírce je dnes hodnotou i pro výtvarníky. "Jsou mi ochotni poskytnout i své nejvýznamnější věci, které by jinak soukromému sběrateli neprodali," souhlasí.

Malba jako koncept

Galerie se rozkládá na ploše víc než 3000 m2, přesto může být vystavena jen přibližně třetina sbírky. Expozice je uspořádána podle jednotlivých autorů s jistým náznakem chronologie: počínaje těmi, kteří se začali prosazovat na konci 80. let, až po ty, kteří absolvovali Akademii teprve nedávno.

Vystavená díla budou pravidelně obměňována, aby se veřejnost mohla postupně seznámit s celou sbírkou. Díla inklinující k realistické malbě jsou v Adamově sbírce výjimkou. On sám přiznává, zajímá jej hlavně malba ve více konceptuálním pojetí.

Fakt, že dosud sbíral výhradně obrazy, vysvětluje trochu jako z nouze ctnost objekty a instalace neměl ve své garsonce kam složit. Jako ředitel by však galerii svůj záběr rád rozšířil i na další média.

Najít si svůj obraz

Kdokoliv v posledních letech navštívil některou z vystav současné české malby, bude překvapen, kolik děl, která zná, má Adam ve své sbírce.

Nepřipravený divák se nicméně v galerii nemá příliš čeho chytit. Expozice nenabízí přehledný "příběh" a o jednotlivých autorech se v ní člověk nic bližšího nedozví.

Cílem totiž není návštěvníka vzdělávat, ale nabídnout mu možnost osobního setkání se současným uměním. Přijme-li pravidla hry že jde o soukromou sbírku, která je výrazem vkusu a zálib konkrétního sběratele , jistě si mezi vystavenými obrazy dokáže najít nějaký ten "svůj".

A právě to je koneckonců ve vztahu k současnému umění tím vůbec nejdůležitějším. Nikoli snažit se dozvědět, co, kdy, jak a proč, ale naučit se hledat v něm odpovědi na své otázky, učinit je součástí svého vlastního života.

Přejme si úspěch

V úvodu jsem poznamenal, že otevření Wannieck Gallery je událostí, která může změnit českou výtvarnou scénu. Onen potenciál je zde hned v několika směrech.

Dodnes v České republice chyběla instituce, která by reflektovala současnou scénu systematičtějším způsobem, než je pořádání občasných výstav. Wannieck Gallery se "zázemím" Adamovy sbírky by tuto roli mohla začít plnit.

Nedůvěřivý vztah veřejnosti k současnému umění jedna jediná galerie sice nezmění, ale někde se začít musí. Adam i Lekeš navíc slibují, že se chtějí klást velký důraz na osvětovou činnost, zejména programy pro školy.

Druhou oblastí je trh s uměním. Nejenže současné umění vznikem galerie rázem získává na prestiži a společenské přijatelnosti, ale pro začínající sběratelé to též znamená, že se mají aspoň trochu podle čeho orientovat.

V neposlední řadě to už ale opravdu hodně fantazíruji by možná naše politiky mohlo trknout, že když nějaký bankovní úředník (bez urážky, pane Adame) dokáže vybudovat lepší sbírku, než má Národní galerie, nebude asi Milan Knížák tak skvělý ředitel, jak o sobě tvrdí.

• Oficiální stránky galerie