Ve studentském časopise psal o Adolfu Hitlerovi jako "panu Hitlerovi", spekuloval o tom, že britský tisk je ovládaný Židy nebo se pochvalně vyjadřoval o apartheidu v Jihoafrické republice.

Na začátku šedesátých let se kvůli studijním a finančním problémům přestěhoval do Německa, kde pracoval v jednom ocelářském závodě. Naučil se přitom němčinu a začal se také více věnovat historii. Ze série časopiseckých článků o bombardování německých měst vznikla jeho první kniha "Zkáza Drážďan".  Už v této publikaci se Irving záměrně dopustil několika zkreslení. Tvrdil například, že americkému náletu na Drážďany padlo za oběť 100 až 250 tisíc lidí. Ve skutečnosti v Drážďanech zemřelo 25 tisíc lidí.

Hitler nic nevěděl, holocaust nebyl

Jeho kniha však přesto sklidila velký úspěch a Irving se naplno vrhl na dráhu historika. Po několika knihách o německém vojenství vydává v roce 1977 Hitlerovu válku - jednu ze svých nejspornějších publikací. Snažil se v ní totiž dokázat, že Hitler o holocaustu nevěděl a nenesl za něj proto odpovědnost. V dalších letech pak šel ještě dále a vyškrtl z knihy všechny zmínky o Osvětimi jako vyhlazovacím táboře.

Od té doby se Irving stal jednou z model historických revizionistů i neonacistů. Jeho "renomé" ještě podpořilo angažmá v procesu s jiným popíračem, německým historikem Ernestem Zündelem.

V devadesátých letech bylo Irvingovi postupně zakázáno přednášet v několika německých městech, v roce 1992 dokonce za veřejnou podporu tzv. Leuchterovy zprávy, která se pomocí chemických rozborů snažila dokázat, že v Osvětimi se nevraždilo pomocí plynu, dostal pokutu 10 000 marek. V roce 1996 pak byl z Německa vykázán natrvalo.

Na své území nechtějí Irvinga pustit ani Kanada, Itálie či Nový Zéland, v roce 1993 mu vstupní vízum odmítla také Austrálie.

Po těchto zkušenostech si chtěl Irving napravit reputaci knihou o Josefu Goebbelsovi, v níž zmírnil některé své výroky o holocaustu. Hlavní díl viny za vraždění Židů se snažil svalit právě Goebbelse, aby tak uchránil před odpovědností Adolfa Hitlera. Ale i v této knize si Irving upravil fakta podle sebe. Uznal sice, že v Osvětimi umírali lidé, ale zároveň nazapomněl dodat, že Osvětim nebyla vyhlazovacím táborem. Podle Irvinga patřila pouze k jedněm z nejhorších pracovních lágrů.

Soud s Lipstadtovou

V souvislostí s vydáním Goebbelsovy biografie se v Americe proti Irvingovi zdvihla vlna odporu. Irving to považoval za důkaz "globálního spiknutí" proti své osobě, za kterým měla stát americká historička Deborah Lipstadtová. Ta totiž vydala v roce 1994 knihu "Popírání holocaustu", v níž analyzovala aktivity autorů sdružených v Institutu pro historickou revizi a především práce Davida Irvinga. Toho označila za jednoho z hlavních popíračů.

Dotčený Irving proto zažaloval Lipstadtovou i její nakladatelství Penguin Book u londýského soudu pro urážku na cti. Příliš si tím ale nepomohl. V procesu, který byl ostře sledován téměř po celém světě, usvědčila pomocí odborných posudků Irvinga ze lži celá řada evropských historiků. Další svědci pak prokázali Irvingovy kontakty s německou neonacistickou scénou.

Konečný verdikt, který padl v dubnu 2000, označil Irvinga jako rasistu, antisemitu, popírače holocaustu a úmyslného falzifikátora dějin. Soud dal zcela za pravdu Lipstadtové a Irvinga odsoudil k zaplacení soudních výloh i odškodného pro nakladatelství Penguin Books ve výši 150 000 liber.

Svůj poslední soud prohrál Irving v Rakousku před dvěma dny. Obžalován byl za dvě popíračské přednášky již z roku 1989. Zatčen byl vloni v listopadu ve Štýrsku během běžné silniční kontroly.