Během pandemie se Irena Obermannová přestěhovala na chalupu, kde napsala Babičku. Hlavní postava Xénie v ní vzpomíná na svou maminku a popisuje, jaké to je být "sexy babičkou", která si chce stále užívat svobodu a nestarat se jen o vnoučata. Spisovatelka příští rok oslaví šedesátku a v rozhovoru otevřeně mluví nejen o menopauze, ale i o tom, že existují ženy, které jsou šťastné i bez muže, a proč může být špatně, když filmy o ženách točí muži.

Některá média rozebírala název vaší nové knihy Babička. Prý provokujete. Jak to vnímáte vy?

Někdy mám pocit, že média potřebují, abych provokovala. Potřebují senzace a skandály. Mám nálepku provokatérky, což je komerčně dobré, ale někdy je to pro mě celkem náročné. Ve skutečnosti jsem totiž poměrně poklidná osoba. Název Babička je z hlediska legislativy volný, a je to logické, protože všichni máme nějaké babičky. Proč by se tak nemohla nějaká spisovatelka ke své babičce přihlásit. Samozřejmě si uvědomuju, že to nějakým způsobem Boženu Němcovou evokuje. Němcovou mám moc ráda, odkazuju se k ní v mnoha svých knihách, takže i v této. Netušila jsem, že je to tak šíleně provokativní. Nejsem klasická spisovatelka ani povinná četba a s Babičkou Boženy Němcové ani náhodou nesoutěžím.

Přesto se srovnání nabízí. Vykreslujete obraz babičky jednadvacátého století, která se nechce jen starat o vnoučata, ale také si užívat svůj život…

Bylo by zajímavé, kdyby každých 150 let někdo napsal Babičku. Na své babičky většinou máme krásné vzpomínky. Prarodičovství obecně je důležitý fenomén. Pokud bych měla hledat mezi babičkami různých epoch nějaké pojítko, tak bych asi řekla, že už mají jakousi moudrost, zralost. Určitý nadhled, který předávají svým blízkým v podobě klidu, který z nich vyzařuje.

Hlavní postava popisuje smíšené pocity z toho, když se stane babičkou. Jaké to bylo pro vás? V knize píšete: "Srát na děti, ale milovat je."

To je nadsázka, ale myslím, že celkem trefná. Člověk má na jednu stranu z vnoučátek obrovskou radost, na druhou stranu chce stále žít svůj mladistvý život, jak jinak. Na ten už ovšem nemá před sebou tolik času, takže si ho nechce úplně nechat vzít. Navíc to oslovení babička evokuje něco, co nechcete slyšet, je od něj jen kousek k bábě. Jsou ženy, které si nechávají od vnoučat říkat křestním jménem. Rozumím jim. Mě ale bavilo pokusit se dát tomu slovu sexy náboj. Udělat z babičky velkou, radostnou, přitažlivou třaskavinu.

V knize otevíráte téma sexu ve zralém věku. Je to podle vás pořád tabu?

Jasně že je. Před dvanácti lety jsem napsala scénář k seriálu Život je ples, jenž se odehrával v domově seniorů. Součástí byla sexuální scéna, v níž jde osmdesátiletý pár na hřbitov. Muž chce své partnerce ukázat, kde si koupil hrob, a balí ji na to, vyzve ji, ať si tam s ním lehne, aby viděla, jaký bude mít výhled. Je to namlouvací trik. Pak mají sexuální styk. Samozřejmě to nebylo explicitní, ale bylo to jasné. Jenže pan režisér pravil, že je to odporné a že tu scénu takhle nenatočí. Myslím, že k tomu není třeba nic dodávat.

Jít si za svým neznamená jít přes mrtvoly

V knize popisujete také smrt maminky a silné uvědomění toho, že jste se stala stařešinou rodu. Jak jste to prožívala?

Máma opravdu u nás fungovala jako vědma, rodinná čarodějnice, i když jsme si z toho všechny dělaly legraci. Po její smrti najednou ten úkol připadl mně. Náš rod je matriarchát. Někdy říkám, že jsem své dcery měla s mojí mámou, protože vyrůstaly bez chlapa. Jako stařešina rodu bych svým vnukům ráda předala vědomí osobní svobody. Jistotu, že se nemusíte ohlížet na jiné, že máte právo jít si za svým a že to ale neznamená jít přes mrtvoly, jak se často v naší společnosti, a speciálně u žen, chápe. Znamená to směrovat za tím, co umím, co ve mně je, co mám ráda. To je podle mě v životě strašně důležité.

Klasicky se má za to, že by rodina měla být úplná. Nebylo ale v něčem úlevné vychovávat dcery po svém?

Teď se vydávám trochu na tenký led, proto chci zdůraznit, že to, co teď řeknu, neplatí všeobecně. Týká se to naší rodiny. Ale jsem si jistá, že mým dětem prospělo, že vyrůstaly bez muže. S mámou jsme měly jasno v tom, jaké místo na slunci chceme pro naše holky vytvořit. Chtěly jsme především, aby jim na světě bylo hezky a byly šťastné. V tom jsme byly zajedno. Ale každá rodina je trochu jiný kmen. Má jiné zvyklosti, jiné vzorce chování, jinak slaví Vánoce. Jsou to podstatné věci i prkotiny, ale všechny jsou důležité. V nově založených rodinách pak rodiče řeší, které zvyklosti se od koho přejmou, a někdy o to vznikají spory. My s mámou jsme ale byly zajedno, hledaly jsme rovnováhu mezi volností a smysluplným vedením. Naše holky si nemohly dělat, co chtěly, ale přitom jsme se snažily, aby bylo vše jakoby ušito na jejich individualitu. Snažily jsme se vycházet z toho, jaké jsou, a učit je, aby to rozvíjely. Vyznávám indiánské přísloví: "Úkolem výchovy není chytit dítěti rybu, ale naučit ho, aby si rybu chytilo samo."

Všechny mé scénáře k seriálům režírovali muži

V knize také píšete, že v naší společnosti pořád panuje přesvědčení, že "je hlavně důležité někoho mít, i když je to kretén…"

Použiju zase příměr z tvorby jednoho svého seriálu. Všechny mé scénáře k seriálům režírovali muži. Když se měly začít točit Trapné padesátky, dlouho jsem vysvětlovala režisérovi, jak jsem myslela postavu svérázné sochařky Emy (Pavla Tomicová, pozn. red.), která žila sama, protože nechtěla chlapa. On to nedokázal pochopit, říkal, že něco takového se neděje, že to není možné, že každá ženská chce chlapa. Já jsem mu odpovídala, že takové ženy znám. Tak nakonec řekl, že tomu sice nerozumí, ale že to tak natočí. Poděkovala jsem mu. Jenže pak jsme se loučili a on říká: "Hele, a nemohla by ta Ema být lesbická?" V tu chvíli jsem věděla, že to natočí blbě. Protože ano, opravdu existují ženy, které nikoho nechtějí a nepotřebují, a pokud se to nějakého muže dotýká, nemůže točit můj seriál.

Proč scénář napsaný ženou a o ženách netočí žena?

To se neptejte mě. Rozmáhá se nám tady takový malý nešvar, a to že ta ženská témata nejlépe natočí muži. Asi že nejsou tak hysteričtí nebo já nevím. Teď jsem například viděla film Matky, na který Kamil Fila napsal nadšenou recenzi. Že prý se tu pod rouškou romantické komedie jde na dřeň tématu mateřství a porodů. Tak to ani náhodou. Film o matkách se žádných žhavě mateřských témat, jako jsou porody, ani nedotknul, a když, tak šlo o velmi hloupé klišé.

V tom příběhu například matka jedné čerstvé rodičky radí dceři, ať dá dítě na hlídání do nějaké instituce, aby mohla studovat. Jenže ta hrdinka má jinou touhu - být s dítětem doma a tak matce vysvětlí, že to tak dneska holky mají. Pokud vím, tak většina mladých žen, které se chtějí vzdělávat nebo rozvíjet, řeší to, že u nás neexistují jesle a že tedy naše vláda ženy ve společnosti nepotřebuje. Nutí je, aby zůstaly s dětmi do tří let doma. Hezky kojte a do ničeho nám nemluvte, vzkazuje jim. Pokud nemají na chůvu, což většinou nemají, tak jim nic jiného nezbývá. Potom ve společnosti chybí ženský potenciál. Proč stát nestojí o to, aby u nás byla kvalitní organizace pro děti do tří let? Stejně tak, jako tomu je ve Francii a celé civilizované Evropě?

Jakých dalších témat se současné filmy o ženách nedotýkají?

Těch zásadních témat je několik. Například alternativní porod a vůbec české porodnictví a přístup k rodičkám. To je ohromné téma, které by si zasloužilo velkou pozornost, ale média se toho bojí jako čert kříže. Zatím. Vznikly tady totiž dva naprosto nesvářené tábory. Jedním z nich jsou porodní asistentky a duly a druhým doktoři. Místo toho, aby si sedli, popovídali si a hledali společně řešení, tak se stávají více a více militantními. Všichni lékaři, a znám jich hodně, když se řekne alternativní porod, tak reagují, jako by jim někdo mával červeným hadrem před očima. Vážím si jich, ale měli by víc naslouchat i jiným názorům, než jakým se učili na fakultě. České zdravotnictví funguje skvěle, když se při porodu objeví problémy, je to skoro jako by je měli rádi. Pak mohou předvést, jaké dělají zázraky. A oni je dělají. Ale problém je, že když žena rodí bez komplikací a když je vše v naprostém pořádku, stejně se s ní zachází jako s nemocnou.

Věk padesát plus může být magický, když budete chtít

Příští rok půjde do kin film podle vašeho scénáře Řekni to psem. Je to romantická komedie, není to vybočení ve vaší tvorbě?

Je. Pro scenáristu je výzva udělat si žánrovou věc. A také práce a obživa. Měla jsem období, kdy se mi moc nedařilo, nikdo mi nechtěl nic brát. Takže jsem napsala romantickou komedii. Nepřistupovala jsem k tomu žánru s despektem, právě naopak. Ctít žánr je celkem těžký úkol. Samozřejmě nevím, jestli se mi to povedlo, ale pokusila jsem se o to a těšilo mě to.

V knize popisujete, že o práci Xénie nikdo nemá zájem. Dříve ji vnímali jako personu, k šedesátce se stává neviditelnou. Je to realita, která přichází s věkem?

Je to určitý všeobecně sdílený pocit žen v tomto věku, který jsem pro potřeby tohoto příběhu umocnila. Je to téma, které se týká žen i mužů. Často přicházejí o práci nebo ji nemůžou sehnat. Kolem mne je mnoho lidí, kteří takový pocit mají, a hlavně ženy jsou po přechodu dost znejistělé. Přijdou o to, na čem byl založen jejich celý život, o svou reprodukční schopnost, o to, být platné a potřebné. Zatímco s menstruací a těhotenstvím se už zaměstnavatelé naučili zacházet, s ženami v přechodu to ještě neumí. A ony samy si o to neříkají, protože se stydí.

Pojďme to tedy otevřít, jaká byla menopauza pro vás?

Měla jsem štěstí, o přechodu jsem vůbec nevěděla, neměla jsem žádné návaly. Ale z doslechu vím, jaké to je, a není to nic příjemného. A opět - ženy se za to stydí. A přitom bychom na to měly být hrdé. Ještě je před námi dlouhý kus cesty k tomu, abychom pochopily, že padesát plus je magický věk plný zázraků. Když budeme chtít, můžeme se ještě dlouho a hodně dozvídat o životě i o sobě.

Nepotřebuju za psaní dostávat známky

V knize se odehrává dialog mezi Xénií a jejím milencem, v němž Xénie říká, že píše jen ženskou literaturu. Měla jste někdy pocit, že chcete tvořit něco víc, ale nemůžete na to dosáhnout?

Ne, takovými pocity netrpím, to není moje věc. Moje knihy vždy byly a budou v malém českém rybníčku kritiků a recenzentů považovány za okrajovou ženskou literaturu. Já vím, že jsem se v některých svých knížkách dotkla poměrně zásadních věcí, například v knize Příručka pro neposlušné ženy. Nepotřebuju ale, aby mi za to někdo dal nějakou známku. Baví mě tvořit tak, aby lidi knihu nezavřeli. Dneska už mám v psaní víc sebejistoty.

Přesto, máte o své tvorbě někdy pochyby?

Ano, celý život. A není to v rozporu s tím, že si věřím - konečně. Každý umělec pochybuje. Kdykoliv dokončím knihu, tak mám pocit, že je tam všechno úplně blbé. Zhruba kolem třicáté stránky tvrdím, že to je největší kravina, jakou jsem napsala. Tou poslední knížkou, tedy Babičkou, si jsem nějak jistá. Je to zvláštní a dost příjemné. Vůbec netuším, čím to je. Možná je to prostě tím, že jsem už velká holka.

Knihu jste si vydala sama, proč?

Dřív samovydání zavánělo tím, že spisovateli nikdo nechce dílo vydat. To už dnes neplatí. Rozhodla jsem se, že si chci knihu celou udělat sama. Vymazlit si ji, odkojit. Dozvědět se, jak se vlastně knížky dělají. Od A do Z. Také je to moje poučení z pandemie, že člověk si má za vše sám ručit. Je to takový návrat ke kořenům.

Mohlo by vás zajímat: Formánek: Utrpení je skvělá věc, dokáže vám změnit život, pil jsem, abych tlumil myšlenky