Intimistická trilogie Patrice Chéreaua
Dokončení
Muž chrlí v přerývaném monologu spíš na diváka než směrem ke své ženě rozhořčení nad aktem, který sníží jeho vážnost v očích účastníků večeří, již jeho manželka tak znamenitě zorganizovala v duchu společenských konvencí. A Gabrielle vede svůj monolog do prázdna či před služebnou; tedy osobou, na níž přímo nezáleží; jako by chtěla ujasnit své pocity sama sobě.
Ten, kdo nakonec odchází
Situováním těchto "scén z manželského života" do doby těsně předcházející první světovou válku svým způsobem tvůrce předjímá krizi buržoazního manželství, ale současně těží z dobového zasazení: patrné je to nejen ve volbě osvětlení, kostýmů a bytového zařízení, ale i ve stylizovaném použití výrazových prostředků tehdejší kinematografie.
Například úvodní scéna, v níž sledujeme manžela v davu lidí vracejících se z práce, je černobílá a vyprávění je prokládáno kartony s titulky jako v němých filmech: tak je mimo jiné sdělen divákovi obsah lístku, který Gabrielle zanechá muži.
Chéreau říká, že ho na Conradově povídce zaujala modernost spisovatele polského původu (1857- 1924) a aktuálnost jeho analytického aparátu, založeného na fyzických pocitech a dojmech. U Conrada nemá žena jméno; jako by autor chtěl zdůraznit, že její muž ji nikdy nechápal jako autonomní bytost. A přece je to nakonec muž, kdo definitivně odchází, neschopen vyrovnat se s novou situací.
Snímek ovšem ani v nejmenším nepůsobí jako klasická adaptace literární předlohy. Podobně svébytný filmový tvar mají ostatně jak Intimita, k níž poskytly předlohu povídky Hanifa Kureishiho, tak Jeho bratr, inspirovaný románem Philippa Bessona.
Není náhoda, že scénáře všech tří filmů podepsala spolu s režisérem Anne-Louise Trividiková a že na všech pracoval jako kameraman Eric Gautier. Přitom každý z těchto tří velmi "intimistických" filmů působí zcela odlišně.
Teď na to kašlu
To je nepochybně dáno tím, že Patrice Chéreau bere každý nový snímek jako tvůrčí výzvu: "Předchozí snímek byl pro mne úspěch, ale nechtěl jsem dělat znovu totéž, to znamená malý současný film se dvěma herci, natočený za málo peněz a v krátkém čase. Natáčení opět netrvalo dlouho, ale abych nešel vyšlapanou cestou, zvolil jsem historický námět s kostýmy."
Režisér sám film produkoval, a třeba že koproducenty našel převážně v televizních společnostech, volbou stylu se zcela vyhnul pokušení natočit variantu kostýmní televizní "dobové rekonstrukce". I ten, komu vadí divadelní stylizace, musí uznat, že jde o pozoruhodné a originální pojetí.
A to nejen pro nepřehlédnutelně výjimečné herecké výkony Isabelle Huppertové (ta si ostatně odvezla z Benátek cenu, ovšem za "soubor svých rolí") a Pascala Greggoryho, často spolupracujícího s režisérem při jeho jevištní činnosti. "Ve filmu je hodně divadla," přiznává Chéreau a dodává: "Už z toho nemám komplex. Najednou si mohu dovolit s divadlem flirtovat! Předtím jsem se toho nikdy neodvážil, říkal jsem si, že mne druzí klepnou přes prsty. Ale teď na to kašlu!"
Třebaže není pravda, že by nikdy předtím ve svých filmech autor s divadlem neflirtoval - stačí připomenout až operní styl Královny Margot - nemění to nic na skutečnosti, že Patrice Chéreau je dnes jednou z nejpozoruhodnějších osobností evropské kultury.
Gabrielle. Francie 2005. Režie Patrice Chéreau, scénář Patrice Chéreau, Anne-Louise Trividiková podle povídky Josepha Conrada Návrat, kamera Éric Gautier, střih François Guédigier, hudba Fabio Vacchi. Hrají Isabelle Huppertová (Gabrielle), Pascal Greggory (Jean Hervey), Claudia Coliová (Yvonne), Chantal Neuwirthová (Madeleine) a další. 90 minut.
Patrice Chéreau (1944, Lézigné, dep. Maine-et-Loire) se už během studií na pařížském lyceu Ludvíka Velikého věnoval divadlu. Od poloviny šedesátých let s velkým úspěchem inscenoval na významných divadelních scénách (mj. Paříž, Milán, Berlín, festivaly v Salcburku a Avignonu) klasická dramatická díla a opery, z nichž některé byly zaznamenány pro TV. V roce 1971 se stal spoluředitelem TéâtreNational Populaire de Ville-urbanne a dlouhá léta byl šéfem divadelního střediska Nouveau Téâtre des Amandiers v Nanterre (1982-90), kde také založil herecké učiliště. Příležitostně se věnuje i filmové režii. Složité, široce rozvětvené příběhy jeho filmů mají téměř románovou strukturu. O jeho práci vznikly dokumenty Chéreau, rub divadla (Chéreau, l'envers du théâtre, 1985, r. Arnaud Sélignac) a Bylo kdysi devatenáct herců (Il était une fois dix-neuf acteurs, TV 1987, r. François Manceaux). V roce 1979 byl pro své styky s českým disentem vyhoštěn z Československa. Později byl dvakrát hostem na Festivalu francouzského filmuv Praze (1997, 1999).
Autorka je programová ředitelka karlovarského festivalu