Hluk může být krásný

Úměrně k tomu, jak snadné je tvořit hudbu s počítačem, je také snadné být zaměnitelný s ostatními tvůrci v žánru, jemuž se občas říká glitch nebo také clicks and cuts. Jednou z postav, kterým se dlouhodobě daří znít originálně, je Rakušan Christian Fennesz.

Jedním z důvodů nezaměnitelnosti jeho hudby a také jeho posluchačského úspěchu zůstává fakt, že se nezříká takových "archaických" hudebních parametrů jako rytmus, harmonie či melodie, byť jsou vždy důkladně rozostřeny a transformovány. Nesnaží se odstřihnout od své minulosti, v níž najdeme studium klasické hudby i působení v rockových kapelách.

Z nich měla největší úspěch skupina Maische, která spojovala rockové písně s volnou improvizací. Na počátku devadesátých let se rozpadla a po kratší pauze se Fennesz vydal na sólovou dráhu. Ta jej zavedla na značku Mego - jedno z center rakouské experimentální hudby, kde vydal v roce 1995 EP Instrument a od dva roky později CD Hotel Paral.lel.

Více než tyto nahrávky však možná o podstatě jeho hudby vypovídá singl Plays se dvěma krátkými skladbami. Jsou prezentovány jako coververze, byť je v nich originál těžko identifikovatelný: Paint It Black má s originálem Rolling Stones společnou snad jen atmosféru.

Jednotlivé zvuky možná byly převzaty z původní písně, Fennesz z nich však sestavil zcela nový tvar. Don't Talk (put Your Head on My Shoulder) od Beach Boys sice zachovává původní strukturu a harmonii, zakrývá je ovšem k nepoznání.

Beach Boys byli zmiňováni snad v každém textu o Fenneszovi také v roce 2001, kdy vyšla deska Endless Summer. I na ní lze pozorovat zvláštní hru mezi elektronickým experimentováním a popovými sklony. Skrze digitální šumy a praskání se prodírají náznaky, které mohou asociovat letní pohodu se surfem u moře, k čemuž navádí idylická fotografie na obalu - ale lze je vykládat i docela jinak.

Překvapivě často se tu do popředí dostává čitelný rytmus kytary. Podobně jako na ostatních deskách zde nacházíme styčné plochy s taneční klubovou scénou nebo ambientem, ovšem bez pravidelných rytmů a dunění prvního a "kulisovosti" druhého. I v těch nejklidnějších polohách je Fenneszova hudba schopna posluchače překvapovat.

Kytara a akustický element obecně dostává více prostoru i na novějších titulech. Na desce Venice (vyšla na britské značce Touch) dokonce hostuje zpěvák David Sylvian, dříve hvězda skupiny Japan.

Nejaktuálnější skladba jménem Tree z počátku tohoto roku, která vyšla na sampleru k pětadvacátému výročí značky Touch, má téměř folkový zvuk, obalený modulovanými šumy a praskáním.

Ač se na deskách dostává do čím dál jemnějších poloh, záznamy koncertů dokazují, že čistě hluková kompozice je pro něj stále zajímavá a že umí ze svého laptopu dostat i agresivnější polohy.

"Hluk pro mě není něco, čím bych chtěl šokovat, nebo co je jen zábavné a divné. Používám hluk, protože v něm nacházím krásu. Hluková hudba pro mě má velkou hypnotickou sílu a to je aspekt, který by v mé hudbě neměl chybět," říká Fennesz.

S deskami vydávanými pod svým jménem si dává poměrně na čas. Čas mezi nimi tráví koncertováním a nahráváním s dalšími hudebníky. S Peterem Rehrbergem a Jimem O'Rourkem v projektu Fenn O'Berg, v improvizační superskupině MIMEO s japonským skladatelem Ryuchi Sakamotem nebo s finským hlukovým tvůrcem Mikou Vainiem z proslulé dvojice Pan Sonic.

Autor je šéfredaktor časopisu His Voice