A to tím, že o jaderné katastrofě prakticky neinformoval.

"Zaplaťpánbůh - co se týče radioaktivního spadu, se tady nestalo nic moc. Jenže v prvních čtyřech, pěti dnech, kdy se skutečně něco stát mohlo, se lidé nic nedozvěděli. Podle mého názoru to mohlo skončit katastrofou," říká Miroslav Vaněk, který se okolnostmi černobylské havárie zabývá v Ústavu pro soudobé dějiny.

"Navíc daleko větší než primární ohrožení od radioaktivity bylo podle mě ohrožení sekundární. Lidé skutečně polykali jódové preparáty, což jim mohlo poškodit štítnou žlázu. Měli neidentifikovatelné stavy paniky, emocionální psychické stavy, trápila je nespavost, měli problémy s trávením.

V jedné ze zpráv vládní havarijní komise je napsáno, že zvýšená nemocnost, návštěvy u lékařů mohou částečně ohrozit i národní hospodářství, pokud by se panika dál prohlubovala," dodává historik.

A: Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu počátkem 90. let prověřoval, jestli nemůže kvůli Černobylu stíhat tři vysoké komunistické funkcionáře, ale nakonec případ odložil. Měl být podle vás někdo přece jen potrestán?

Jsem samozřejmě rád, že se nic nestalo, že se nemohly prokázat přímé zdravotní dopady. Z morálního hlediska si ovšem myslím, že zde byli lidé skutečně existencionálně ohroženi. Byli vydáni napospas režimu, neměli jiný zdroj informací, ostatní byly z pozice komunistického režimu ilegální. Jestliže tento režim si do čtvrtého článku ústavy dal, že všechno vede a za všechno odpovídá, ručil za patnáct milionů obyvatel. Domnívám se, že hazardoval s lidskými životy.

První problém nastal už v Sovětském svazu, kde informaci o Černobylu dva dny zamlčeli. A to už se v té době mluvilo o glasnosti, o perestrojce, Gorbačov byl u moci. Jeho otevřenost se však zastavila u prvního maléru. Neříkám, že byl vinen, hodně to tajili komunisté na Ukrajině, ale byl prvním mužem státu, měl politickou odpovědnost.

A: Měl by tedy u nás nést někdo odpovědnost, i když se zdejší komunisté dozvěděli o Černobylu s dvoudenním zpožděním?

V Černobylu to ruplo 26. dubna, československá vláda se to dozvěděla 29. dubna, začala jednat 30. dubna, kdy se poprvé sešla vládní havarijní komise. Jenže ještě před tím předseda vlády Lubomír Štrougal vydal prohlášení, že tady radioaktivita není. Mimořádné zasedání, které mělo mnohem větší pravomoc, se sešlo až 1. května v deset ráno. Konstatovala, že občanům nehrozí nebezpečí. To už ale lidé stáli na seřadištích do prvomájového průvodu.

Až 5. května bylo vydáno prohlášení, že mírná radiace byla skutečně naměřena a 12. května zaznělo v televizi, že původně neexistující radiace klesá. Lidé se pohybovali mezi těmito informacemi: nejprve, že není žádná radiace, pak že je mírná, a nakonec, že ta, co nebyla, klesá.

Nemyslím, že by někdo musel nést přímou trestní odpovědnost. Nevolám po křižování bývalých komunistů, po exemplárních trestech, posílání do táborů, jak to dělali oni. Chci jenom říct, že Černobyl byl naprostým morálním, politickým i osobním selháním.

A: Jak na tyto podivné informace reagovala veřejnost?

Někteří lidé byli v panice, jiní si hledali alternativní zdroje informací, což byly západní rozhlasové stanice a dokonce i polská a maďarská rádia, která informovala diametrálně odlišně, tedy mnohem lépe: Co nejíst, že se má omývat zelenina, že by se nemělo dávat kojencům sušené mléko a tak dále. Přesto byly v Polsku demonstrace, že informací je málo. U nás se nedemonstrovalo vůbec.

A: Čím to? Proč přišly velké ekologické demonstrace až na podzim 1989 v Teplicích?

Efekt Černobylu byl velký, ale nebyl to efekt, který by byl hned viditelný. Radiace prostě není vidět. Nespokojenost se životním prostředím narůstala postupně. Když lidé v severních Čechách viděli, že listí na stromě se zkroutilo, zčernalo, srovnali si v hlavě, že to také může ohrozit jejich zdraví.

A: Proč Poláci a Maďaři informace dostali a Češi se Slováky nikoli?

V Polsku a v Maďarsku byla i jiná politická situace, Gorbačovovu reformu brali jako svou pomoc, jako podporu vlastním reformám. Ale u nás by otevření informací znamenal konec politického vedení. To bylo u vesla právě díky utajování informací. Československý režim se více podobal Rumunsku. Do poslední chvíle se to tady nemohlo reformovat, respektive jakoukoli reformou by si politické vedení pod sebou podřezalo větev.

Přitom tehdejší českoslovenští politici mohli říct: I ve vyspělých zemích se stane, že bouchne jaderná elektrárna, následky mohou být různé, ale v tuto chvíli jsme nenaměřili nic. Budete dále informováni, nejezte listovou zeleninu, doporučujeme těhotným matkám, aby nevycházely ven, aby si děti nehrály na pískovištích.

Jenže oni to převrátili, mluvili o tom, že je to buržoazní propaganda proti Sovětskému svazu, socialistickému táboru a proti mírovému využívání jaderné energetiky.

A: Odrazil se Černobyl na důvěře obyvatel v komunistický režim?

Pro mě je Černobyl nejdůležitější krize důvěry obyvatelstva ve vládnoucí režim. Vyplývá to i z tehdejších údajů Institutu pro výzkum veřejného mínění. Čísla jsou pro režim naprosto zdrcující. Čtyřicet čtyři procent obyvatelstva se chovala tak, jak k tomu vyzývaly západní sdělovací prostředky včetně toho, aby si umývali zeleninu, nepili ovčí mléko, nepodávali kojencům sušené mléko, protože není zřejmé, z čeho je zpracované.

Když jsme mluvili s různými lidmi, říkali nám, jaký byl pro ně Černobyl mezník, že už pak ani nechtěli s režimem hrát dosavadní hru. Režimní informace už vůbec nebrali. I funkcionáři na různých úrovních to brali jako velký problém. Jednu chvíli říkali: Vždyť i my jsme byli bez informací.

A: Nebylo i chybou disentu, že kvůli Černobylu neorganizovalo demonstrace, razantnější akce?

Charta 77 u nás vydala prohlášení, a to bylo jediné. Za rok vydala další zprávu o problematice jaderné energetiky. Kolik si to mohlo přečíst lidí? Několik tisíc? Je ale jednoduché teď od stolu říct, co by kdyby. Možná by skutečně disent dostal k podpisu pod petici mnohé lidi, rozhořčených jich byly spousty.

A: Poslouchali lidé po Černobylu víc západní rozhlas, protože mu mohli víc věřit?

Za dvacet let lidé nejvíce poslouchali tyto stanice právě po Černobylu. Pak až po 17. listopadu 1989. Asi tak čtrnáct dní po Černobylu ale šla poslechovost zase dolů. Černobyl ale v lidech zůstal, stal se fenoménem. Stačí říct Černobyl a spousta lidí ještě dnes řekne, co jim tehdy bylo, že jejich kolegyně měla zdravotní problémy, že další kolegyně potratila a že za to může Černobyl! To je samozřejmě neprůkazné, ale psychické ovlivnění Černobylem je ohromné.

A: Mluvili jste s vysokými politickými představiteli, co si po letech myslí o Černobylu?

Mluvili jsme se stranickou hierarchií, ale například se Štrougalem nikoli, to byl předseda vlády. Někteří z těch nejvyšších se k Černobylu vraceli. Ale brali ho a jaderné elektrárny jako součást celého životního prostředí. Tvrdili, že se tento problém řeší, protože roste počet zasedání a haldy papírů a že tudíž věděli, co se má dělat.