reklama

Historická paměť Čechů je krátká

Rozhovor - Podle autora populárně naučné literatury Pavla Augusty mladí lidé a děti často neznají historické souvislosti. A pak se například stává, že považují husity za aktéry druhé světové války.

Foto: Archiv Pavla Augusty

"Bez znalosti alespoň minulého století nemohou chápat současnost", říká Augusta v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

A: Jaký je - podle Vašich zkušeností - zájem dětí a mladých lidí o dějiny, zejména ty české?

To je samozřejmě velmi individuální. Zájem není automaticky dán, velmi záleží na výchově a příkladu v rodině a škole. A nejde jen o mládež. Obecně lze říci, že "historická paměť" českého národa je velmi krátká, někdy nedosahuje ani řádu dní, natož třeba roků.

Infobox

KDO JE PAVEL AUGUSTA

  • Známý autor populárně naučné literatury
  • Narodil se v roce 1943, absolvoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy
  • Od konce 70. let se věnuje populárně naučné literatuře, zejména pro mládež
  • Po revoluci působil krátce na ministerstvu životního prostředí nebo také jako šéfredaktor nakladatelství Albatros
  • Mezi jeho nejznámější publikace patří např. kniha Jak se žilo ve starověku (napsal s Františkem Honzákem), podílel se také na úspěšné řadě Dějiny českých zemí v obrazech
  • V současné době pracuje hlavně na knihách mapujících historii pražských městských částí   

U dětí je to dost složité. Dovolte mi úsměvnou historku. Před několika lety jsem provázel po žižkovské radnici skupinku dětí, které vyhrály nějakou přírodovědnou soutěž - tedy dětí chytrých a snaživých. Ukázal jsem jim Liebscherův monumentální obraz bitvy na Vítkově s husity a křižáky a zeptal se jich, jakou dobu zachycuje. Podotýkám, že šlo o děti ze Žižkova a z okna sálu, kde obraz visí, se dívaly přímo na Vítkov a bojiště. Po dlouhém váhání se odhodlala jedna holčička a nesměla pravila: "Druhá světová válka?" To není výsměch, ale poznání, že děti se nedokáží orientovat v uplynulém čase. Události staré 50 let či 500 let jim splývají. Mne se také jednou zeptal syn, jestli pamatuji Žižku a nemyslel to nijak zle. Vyprávěl jsem mu třeba o starých tramvajích, a tak si prostě představoval, že si pamatuji věci z historie.

To je vlastně největší problém při výkladu dějepisu, ať už v učebnicích, nebo v populárních knížkách ukázat na vzájemné vztahy nebo aspoň jejich současnost na celoevropském či nedejbůh celosvětovém jevišti. I ten, kdo se vyzná v husitech a zná příběh Jany z Arcu, si jen pracně uvědomí, že to byly současníci. A pro děti to je nemožné.

Abych se však vrátil k meritu Vaší otázky. Bylo by asi z mnoha aspektů žádoucí, aby děti znali dějiny své vlasti alespoň v posledním století, určitě od 2. světové války. Bez této znalosti nemohou chápat současnost. Zájem dětí v tomto případě mohou nejlépe vzbudit jejich rodiče, prarodiče, sousedé a další pamětníci. To je jejich dluh.

A: Jak moc se změnil vztah k historii u mladé generace po pádu komunistického režimu?

Myslím, že se vůbec nezměnil. O historii se vždycky zajímal jen určitý zlomek lidí, mladých i dospělých. Pro mladé je mnohem důležitější přítomnost. Oproti komunismu se snad více mladých lidí zajímá i o budoucnost, protože cítí, že ji mají a že na nich záleží jaká bude. To za našich mladých let nebývalo, když pominu klasické kariéristy, kteří si od mládí budovali pozice, anebo ty nejpragmatičtější, kteří se usilovně učili anglicky, aby mohli emigrovat.

A: Podílel jste se na tvorbě velmi populární série Dějiny v obrazech. Může tento typ knih, který prezentuje historii příjemnou a nenáročnou formou, přitáhnout mladé čtenáře k historii?

Žijeme v "obrazovém" věku a to už mnohem déle než si myslíme. Ilustrace nejen přitáhnou zájemce při koupi knihy, ale přimějí zejména mladé čtenáře k tomu, aby si knížku zpočátku prolistovali a snad i přečetli něco, co je zaujme. Ostatně jeden vydařený obrázek dokáže vytvořit často dokonalejší představu než sebedelší slovní popis.

A: Jste autorem či spoluautorem celé řady populárně-naučných historických publikací. Máte od jejich čtenářů nějakou zpětnou vazbu? Setkáváte se s nimi?

Je to spíš náhoda, ale zrovna minulý týden si jeden už dost odrostlý mladý muž přinesl na jednání se mnou knížku Jak se žilo ve starověku, která vyšla roku 1989, a nechal si ji podepsat. To potěší. Svého času jsem v rámci nakladatelských misí "cestoval" s učebnicí dějepisu po základních školách a vedl diskuse s dětmi i učiteli. Odnesl si jsem si z toho poznání, jak nezastupitelná je úloha osobnosti učitele.

S častější odezvou se setkávám na knížky o historii jednotlivých pražských městských částí, na kterých jsem se také podílel. Tahle vskutku "domácí" historie zajímá až překvapivě hodně lidí.
 
A: Vychází podle Vás populárně-naučných knih o dějinách hodně, nebo málo? 

Populárních knih na historická témata vychází spousty. Jiná otázka je, jak jsou kvalitní. To už ovšem záleží na výběru a vkusu každého čtenáře. Knih na toto téma najdete dnes stovky z širšího pohledu či o jednotlivých událostech a z nejrůznějších úhlů pohledu. Tady problém nevidím.

reklama
reklama
reklama
reklama
reklama