Proč se Knížák tak usilovně věnoval budování sbírek, když přitom sám byl a je "aktivní" umělec? A měl by vůbec umělec vést takovou instituci? Nemůže to působit kontraproduktivně hlavně při nákupech a výstavách současného umění? Může tu vzniknout žárlivost, hodně vyhraněný pohled, osobní animozity…

Milan Knížák soustavně hovoří o Národní galerii před svým příchodem jako o absolutní katastrofě, kdy musel vše dát do pořádku, konečně vyřešit restituce a zaplatit galerijní dluhy. To jsou údajně také jeho největší zásluhy. Podívejme se však pod mediální krustu jeho výroků.

1. "vše dát do pořádku" je synonym pro reorganizaci instituce, jejíž výsledek jsem již dříve popsal jako centralistický model s generálním ředitelem s absolutistickými rozhodovacími kompetencemi. Jistě legitimní názor na řízení instituce, jenom ne jediný. Před Knížákem se tehdejší vedení po delších koncepčních diskuzích a ověřování rozhodlo pro odlišný a stejně legitimní horizontální model řízení, spočívající v delegaci některých rozhodovacích pravomocí doprovázených delimitací rozpočtu na jednotlivé sbírkové celky. Smyslem bylo podpořit autonomii a osobní motivaci tam, kde leží vlastní jádro činnosti galerie, totiž ve sbírkách u kurátorů. Bez jejich odbornosti a kreativity galerie nikdy nemůže být plně funkční institucí. Možná se v některých činnostech zašlo až příliš daleko, nicméně vzorem tehdy byla organizační struktura podobných kolosů státních sbírek v Drážďanech a Berlíně roztroušených podobně jako v Praze v několika budovách.

2. "konečně vyřešit restituce" je zase Knížákovo synonymum pro dokončení procesu, který byl nastartován již v roce 1991 a trval celá devadesátá léta. Největšímu náporu restitučních nároků však galerie čelila v prvních letech a je pouze shodou okolností, že za Milana Knížáka byly restituce definitivně završeny.

3. "zaplatit dluhy" je další topos současného ředitele. Národní galerie v době jeho příchodu neměla vůbec špatnou platební bilanci a už jen zanedbatelné pohledávky vyvolané negativním působením restriktivních balíčků předchozích let. Knížák však i tento aspekt záměrně démonizuje a hovoří o dluzích v řádech mnoha desítek miliónů korun, aby v zápětí mohl naskicovat autoportrét ředitele-spasitele; jistě, své umělecké vlohy přitom jen stěží zapře.

O co však šlo? V roce 1995 byla dokončena rekonstrukce Veletržního paláce, akce dle mého soudu pro galerii nešťastná, nicméně již dávno rozhodnutá. K tomu galerie získala od vlády tzv. nevratnou půjčku ve výši 150 miliónů korun, která ovšem v účetních materiálech stále figurovala. Jistě si nikdo nemohl myslet, že jí galerie bude kdykoliv schopná splatit, jestliže sama hospodařila s ročním státním příspěvkem kolem 200 miliónů. A Milan Knížák ji díky úzkým vazbám na tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála dokázal i z těchto materiálů úředně vymazat. Nic víc nic míň.