Vážený pan

prof. Ing. Václav Klaus, CSc.

prezident České republiky

118 26 Praha 1 - Hrad

Vážený pane prezidente,

obracíme se na Vás s naléhavou prosbou, abyste ještě jednou pečlivě zvážil svůj podpis pod novelou zákona č. 241/1992 Sb, o Státním fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, ve znění pozdějších předpisů. Velmi pozorně jsme sledovali vývoj legislativního návrhu na zavedení tříprocentní daně (nazývané nepřesně "poplatkem") z audiovizuálního představení, z rozmnoženiny audiovizuálního díla a z vysílání reklamy a teleshoppingu v televizním vysílání, a jsme hluboce znepokojeni výslednou podobou návrhu novely tohoto zákona.

Chceme předeslat, že se na Vás obracíme z titulu provozovatelů celoplošného plnoformátového televizního vysílání v České republice. Reprezentujeme tedy organizace, které mají mimořádný zájem na rozvoji české kinematografie. Zdůrazňujeme, že omezení původní české filmové a televizní produkce by se negativně projevilo na činnosti našich institucí. Proto českou kinematografii podporujeme a obohacujeme. V žádném případě není naším záměrem podvázat další vývoj české filmové tvorby. Domníváme se však, že i v této oblasti musí být nastavena jednoduchá a transparentní pravidla svobodné soutěže, protože jedině za tohoto předpokladu bude tato tvorba postavena na zdravých a životaschopných základech.

Zavedení výše zmíněné nové daně dává finanční prostředky, vzniklé činností podnikatelských subjektů, které svou úspěšnou a samostatnou činností vytvářejí zisk, nebo instituce, která výnosy své podnikatelské činnosti zpětně vkládá do rozvoje služeb veřejnosti, k dispozici pro rozhodování nepočetného grémia, předurčujícího potom v míře nepřiměřené okolnostem budoucí podobu české kinematografie. Nepochybujeme o dobrých úmyslech členů tohoto grémia, nepochybujeme ani o jejich odborné kvalifikaci či schopnostech. Toto grémium však nerozhoduje a nemůže rozhodovat manažersky, s odpovědností vůči konkrétním vlastníkům či jejich zástupcům. Každý z nás, pokud se podílí na rozhodování o významných kinematografických projektech, nese značnou osobní odpovědnost a rozhoduje se na základě jasně stanovených kritérií. To se bohužel o Státním fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie takto kategoricky prohlásit nedá.

Návrh na zavedení nové daně poškozuje nejen provozovatele kin, distributory a prodejce nosičů s audiovizuálními díly a provozovatele plnoformátového televizního vysílání (a jejich prostřednictvím rovněž diváky).

Omezuje také rozvoj reklamního trhu v České republice. Ve svém důsledku pak paradoxně poškozuje také samotnou českou kinematografii. Dovolte nám, abychom shrnuli některé podstatné body, hovořící proti přijetí tohoto zákona v navrhované podobě:

1. V oblasti komerčního vysílání, výroby audiovizuálních děl a reklamy v České republice jsou zaměstnány tisíce Čechů; jen komerční vysílání samo přináší výnosy z reklamy ve výši více než 250 mil. USD ročně. Daň uvalená na tento vznikající průmysl - kde se tempo růstu v posledních pěti letech snížilo - bude mít proporcionálně větší negativní dopad ve srovnání s potenciálními výhodami, které mohou vyplývat z financování českého filmového průmyslu z veřejných finančních prostředků.

2. Navrhovaná daň by byla nespravedlivá a může narušit svobodu obchodování Postihla by totiž pouze některé způsoby šíření reklamy a poskytla by tak vydavatelům periodik, provozovatelům rozhlasových stanic, poskytovatelům venkovní reklamy atd. neopodstatněnou konkurenční výhodu v soutěži o reklamní výdaje inzerentů. V mnoha případech bude toto opatření zvýhodňovat cizí mediální společnosti před domácími produkčními společnostmi.

3. Navrhovaná daň porušuje svobodu obchodování na mezinárodní úrovni. Mnoho zadavatelů reklamy do vysílání českých televizních stanic jsou nadnárodní podniky se značkovými výrobky, které plánují a kupují svou reklamu na mezinárodní bázi. V rámci svého globálního podnikání neustále monitorují místní trhy z hlediska cenových možností. Další zvýšení cen televizního vysílání v České republice by mohlo negativně ovlivnit rozsah jejich podnikání, směřujícího do českého reklamního průmyslu.

4. Předpokládá se, že se ceny televizní reklamy tento rok zvýší o 4%, o něco více než u rozhlasu (+1.4%), novin (+3.7%) a časopisů (+2.4%). To částečně odráží zvýšené náklady na tvorbu a šíření programů na českém trhu. Další zvýšení formou zdanění by narušilo rovnováhu trhu a způsobilo další disproporci.

5. Tento problém podtrhuje skutečnost, že jiné země nezavedly selektivní zdanění médií. Pouze dvě evropské země - Francie a Rakousko - mají povinné daně z médií, které ale postihují veškerá média, nikoli pouze televizní vysílání. Ani v jedné z těchto dvou zemí ekonomika reklamního průmyslu nefunguje dobře. I ve srovnání s ostatními zeměmi EU by byla taková daň z reklamních příjmů naprostou raritou. Ve Francii, Švédsku a Rakousku sice existují daně z reklamy, ale žádná z nich není omezena pouze na provozovatele televizního vysílání s tím, že by celý její výnos byl určen na "blanketní" podporu tvorby kinematografických děl.

6. Je vysoce pravděpodobné, že jakákoli selektivní daň bude mít v konečném důsledku za následek zvýšení cen pro české spotřebitele. Budou-li výrobci značkového zboží nuceni platit víc, aby bylo dosaženo stejné úrovně zasažení publika jako před zavedením daně z vysílání, přenesou tyto dodatečné náklady na zákazníky.

7. Český trh již představuje vysoce zdaněnou ekonomiku pro podnikání. Všechny další daně budou ještě více odrazovat zájemce o zahájení podnikání na českém trhu. To se netýká pouze podnikání v oblasti audiovize. Růst cen v oblasti televizního vysílání a výroby audiovizuálních děl představuje skutečnou překážku vstupu zahraničních podnikatelů na trh. Zahraniční inzerenti by mohli v navrhované dani a s ní souvisejícím zdražením inzerce najít další důvod, proč stáhnout finanční prostředky ze svých rozpočtů na reklamní výdaje v ČR, což by mohlo vést - mimo jiné - ke ztrátě pracovních míst nejen na straně vysílatelů, ale v celém reklamním průmyslu, který v ČR zaměstnává tisíce lidí.

8. Růst cen v českém televizním vysílání by působil jako další překážka i pro místní české společnosti, snažící se využít televizní reklamy jako prostředku pro zvýšení podílu na trhu, protože by je zbavil e jednoho z jejich základních nástrojů rozšiřování jejich potenciálního trhu. Navíc je pro větší společnosti snazší absorbovat navrhovaný poplatek (daň), čímž se malé a střední podniky octnou v konkurenční nevýhodě.

9. Daň z reklamy je v konečném důsledku daní z informací. Toto opatření v zásadě omezuje informovanost spotřebitelů a jejich svobodná informovaná rozhodnutí.

10. Potenciální pokles výnosů z reklamy by měl přímý dopad na investice do domácích českých televizních programů. Studie, kterou provedla EGTA (European Association of TV and Radio Sales Houses) u 15 "sales houses" vysílacích subjektů zastupujících 12 zemí v Evropské unii, odhalila, že 94 % čistých výnosů z reklamy jsou investována zpět do programů (241 mil. EUR). V ekonomice digitálního vysílání neexistuje žádná alternativní regulační metoda pro zajištění investic do původní programové tvorby a získání příslušných práv.

11. Televize v souvislosti s vysíláním audiovizuálních děl za práva autorů, výkonných umělců a výrobců platí u každého z pořadů jednak přímo autorům, výkonným umělcům a výrobcům (nebo distributorům u akvizičních pořadů), jednak kolektivním správcům (OSA, Intergram, Dilia). V obou případech vynakládají částky v řádu stovek milionů korun českých ročně; na těchto platbách se významnou měrou podílí Česká televize.

12. O výsledné podobě návrhu tohoto zákona nebylo dosaženo shody v obou komorách Parlamentu České republiky. Verze, kterou schválil Senát Parlamentu České republiky, byla výrazně odlišná od podoby, kterou proti pozměňovacím návrhům Senátu přijala dne 25. dubna 2006 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky.

Musíme zdůraznit, že se významným způsobem podílíme na české filmové a televizní produkci. Je velmi obtížné představit si, jak by dnes vypadala česká kinematografie nebýt dlouholeté systematické podpory, kterou jí od svého založení v roce 1992 poskytovala Česká televize. Jen ona sama za uplynulých třináct let buď produkovala, nebo se podílela na produkci více než sto třiceti českých filmů. Zejména v posledních letech pak sílí i podíl komerčních provozovatelů televizního vysílání na původní české filmové a televizní tvorbě. Proto jsme i nadále toho názoru, že se provozovatelé televizního vysílání i videodistributoři mohou na další tvorbě českých kinematografických děl účinně podílet i bez zavedení další daně, která by zvýšila již tak nadměrné daňové zatížení a navíc by byla výrazně nesystémová a nespravedlivá.

Domníváme se, že iniciativa těch subjektů, jejichž úspěšnost v mnohém závisí právě na objemu a kvalitě české filmové produkce, je podstatně lepším a dlouhodobě perspektivnějším řešením podpory a rozvoje české kinematografie než jejich nestandardní dodatečné zdanění formou speciálního zákona. Proto Vás, vážený pane prezidente, ještě jednou žádáme, abyste se zevrubnou znalostí všech okolností zvážil, jaký přístup k tomuto návrhu zákona zvolíte.