Tyto příběhy posbírala autorka petice Renata Šplíchalová od skutečných žen, pacientek. Žádná z žen se nechtěla podepsat. Ženy argumentovaly tím, že si nepřejí, aby jejich okolí vědělo, že mají tento druh problémů.

Vdávala jsem se v roce 1992. Bylo mi 24 let, manželovi 27. Vždycky jsme si přáli více dětí. První dcera se nám narodila po dvou letech manželství. Počali jsme ji přirozeně.

Dnes je jí 11,5 roku. Druhé dítě jsme plánovali na dobu, až půjde dcera do školy. To mi bylo 32 let. Podařilo se mi otěhotnět po osmi měsících snažení přirozeně, těhotenství bohužel skončilo v 10. týdnu potratem.

Od té doby jsem se téměř čtyři roky léčila. Vystřídala jsem několik lékařů a najezdila stovky kilometrů, než jsem se dostala do péče Pronatalu. Dvakrát inseminace nevyšla. Loni v lednu jsem po umělém oplodnění IVF (in vitro fertilisation) otěhotněla.

Čekali jsme dvojčátka, holčičky. Byly to vymodlené děti, moc jsme se na ně těšili. Celé těhotenství probíhalo dobře až do 32. týdne, kdy se na ultrazvuku zjistilo, že jednomu miminku netluče srdíčko. Rodila jsem téhož dne císařským řezem.

Druhá holčička se narodila zdravá, měla 1900 gramů a 45 centimetrů a dýchala spontánně, bohužel nám osmý den zemřela na infekci.

Jmenovala se Nina. Máme ji na fotkách, na videu a taky doma v urně. Je pro nás hrozně těžké se s tím smířit. Nové těhotenství by nám moc pomohlo.

Máme ještě dva cykly IVF hrazené pojišťovnou a malou naději, že na nás ještě čeká miminko. V dubnu mi bude 38 let, manželovi bylo 40 v září 2005. Manžel je naprosto zdravý, problém je na mé straně.

Zákon, který je nyní v Senátu, by pro nás znamenal použít spermie dárce. Manžel už by nebyl biologickým otcem.