Možná jste takzvanou tichou domácnost zažili na vlastní kůži od svých rodičů nebo partnerů. Ve chvíli, kdy jste udělali něco, co se jim nelíbí, jako byste přestali existovat.

Rodiče, kteří se tak uchylují trestat své děti, zůstávají často neoblomní, i když vidí pláč a zoufalství potomka. Dokud se neomluví a nepochopí, čím se ratolest provinila, má smůlu. Ano, někteří veterináři tímto mlčenlivým způsobem doporučují trestat zlobivé psy. Ale pro děti se tyto manipulativní praktiky vážně nehodí.

Z dětí, které byly vychovávány v prostředí, kde je trest mlčení za nevhodné chování normou, vyrostou frustrovaní dospělí, kteří často tenhle vzorec (ne)komunikace přebírají. Když pak sami mají děti, situace se může opakovat. 

Šikana jako noční můra rodičů i učitelů: Jak ji řešit v dětském kolektivu? číst článek

Zásadní změny na mozku

Podle neuropsychologů ale trestání mlčením ovlivňuje nejen dětskou psychiku, ale i jejich mozek. V praxi to vypadá tak, že následkem poškozené struktury v mozku děti hůře kontrolují svoje emoce a jako dospělí pak mívají obrovský problém se sebepřijetím. Nechápou, odkud se v nich berou výbuchy hněvu i pasivní agresivita, trpí tím i sociální vazby. 

Jako maminka nebo tatínek

Pokud nejste schopni dětem vysvětlit, co udělaly špatně, a pomoci jim jejich chybu napravit a připadá vám, že je lepší, když budete mlčet než na ně křičet, pletete se. Křik sice není ideální komunikační nástroj, přináší s sebou otevřenou agresivitu, ale druhý aspoň ví, na čem je. Ratolesti, jejichž rodiče jim přichystali peklo tiché domácnosti, mají také tendence se vybírat partnery, kteří se k nim chovají jako maminka a tatínek. Tedy v hádkách je ignorují, odcházejí, nekomunikují. Je to neustálý souboj o lásku a pozornost, kdy se všichni zúčastnění cítí opravdu strašně. Podle chování rodičů se totiž utváří také dětská představa o světě.

Neopouštějme své děti

Když s dítětem přestaneme mluvit, cítí se opuštěné, vyhozené ze svého rodinného hnízda. Malé děti většinou vůbec nechápou, co po nich mlčením chcete. Nezapomeňte, že i když vás potomci sebevíc naštvou, jako jejich rodiče jim dlužíte bezpodmínečnou lásku. To znamená milovat je, podporovat a snažit se pochopit, i když se zároveň hodně zlobíte.

Lékem na hádky a zlověstné mlčení je nepřestávat o svých pocitech mluvit a snažit se situaci vysvětlit. Tento přístup má smysl i u opravdu malých dětí. Třeba nerozumí všemu, ale cítí, jak se k situaci stavíte, a je to pro něj určujícím vodítkem do budoucna, jak zacházet se svým vlastním hněvem.