Nedávný výzkum výrobce herních zařízení HyperX na pěti stovkách rodin ukázal, že jen dvě procenta rodičů zakazují dětem hrát počítačové hry. Je dobře, že je procento tak nízké?

Ano. Radikální zakazování není správná cesta. Děti si k hraní vždy najdou cestu, a co je zakázané, jim bude chutnat ještě víc. Zákaz navíc vede k tomu, že dítě ztratí k rodiči důvěru nebo na něj bude naštvané. Neříkám, že regulace není důležitá, ale měla by být v souladu s dítětem. Aby rozumělo, proč takové omezení má.

Proč je důležité, aby rodič s dítětem o hraní počítačových her diskutoval?

Některé výzkumy ukazují, že když příliš používáme restriktivní prvky u teenagerů a starších, nevede to ke zlepšení stávajícího stavu, ale k jeho zhoršení. Dospívající hledají způsob, jak pravidla obejít. Rodiče nemusí počítačové hry bavit, není ani důležité, aby je hráli. Měli by si ale uvědomit, že je hraní her pro děti a dospívající důležité. Podle zmíněného výzkumu hrají počítačové hry každý den čtyři z pěti dětí. Je to pro ně jedna z klíčových věcí a hodnotná zábava. Když rodič bude to, co jeho potomkům připadá hodnotné, ignorovat, nebo jim navíc říkat, že je to hloupé, dítě to bude vnímat tak, že mu rodič říká, že i ono je hloupé, když má tuto aktivitu rádo. To má ve výsledku obrovské psychologické dopady na sebehodnotu dítěte, které si rodiče často neuvědomují.

Takže je debata o počítačových hrách důležitá pro rozvoj vztahu mezi rodičem a dítětem?

Ano. Skvělé by například bylo, kdyby se hra dětí přesunula z pokojíčku do obýváku a rodiče hráli spolu s dětmi. Hlavní je ale pořád se vůbec zajímat. Dítě získá pocit, že má váhu a je důležité. A to stejné platí i v případě učitelů a učitelek. I když vyučující hrám nerozumí a nezajímají ho, jeho respekt u dětí - a tím pádem pozornost ve třídě - se okamžitě změní, když občas během výuky zmíní třeba hru Among us nebo nějakou jinou. Nemělo by to být tak, že rodič nebo učitel do dítěte hustí, proč je podle nich hraní her špatné. Měli by se ho ptát, co na hraní vidí, a společně vytvořit pravidla pro hraní her.

Pravidla by měla platit pro celou rodinu

Když chci pravidla hraní počítačových her nastavit, kde je dobré začít?

Když se nad výchovou zamyslíme v globálním pojetí, nemělo by to být o tom, že řešíme regulace a pravidla, ale hodnotový svět, který chceme dítěti předat. Ten se nedá regulovat na deset nastavených rigidních pravidel, které se navíc týkají jen dítěte. Je to dynamický proces, který reaguje na situace. Pokud si někdo myslí, že si s dítětem na dvě hodiny sedne a vyřeší všechny digitální problémy na dva roky dopředu, tak to se velmi mýlí. Například bychom si měli říct, že celá rodina odloží telefon v osm hodin večer nebo že děti budou hrát počítačové hry jen po škole. Ale pokud mi najednou přibude práce, měl bych ostatním říct, že teď potřebuji být na telefonu do devíti večer, a pokud dítě onemocní, tak mu dovolím hrát i o víkendu.

Hádám, že tohle bude vaše oblíbená otázka: Kolik hodin je v pořádku u hraní her denně strávit?

Ano, to jste se trefila. Každý se ptá na matematickou rovnici, ve které řešíme jednu proměnnou - čas -, a ty zbylé proměnné často chybí. Zbylými proměnnými jsou obsah, kontext a dítě. Jestli jsou tak tři hodiny denně strávené před obrazovkou škodlivé, určují všechny tyto proměnné dohromady. Pokud je obsah hry kvalitní, tři hodiny nemusí být problém, pokud je škodlivý, problém je i deset minut. To stejné platí i v případě kontextu, jiné to bude po škole ve volném čase a jiné v noci, kdy by dítě mělo spát. Kontext navíc může být pro každou rodinu jiný. Jedné může vadit, že děti hrají na tabletu během návštěvy u babičky, jiná to může mít nastavené tak, že se děti tímto způsobem zabaví, zatímco si dospělí povídají. Poslední kategorie znamená, že se musíme zamýšlet nad tím, jaké je naše dítě. Pokud je například citlivější, nedovolíme mu hrát strašidelnou videohru nebo ji budeme hrát společně, aby se cítilo v bezpečí.

Učitelé se můžou učit od herních vývojářů

Někteří rodiče se domnívají, že počítačové hry jejich potomky otupují. Co ve vás takové tvrzení vyvolává?

Úsměv, protože už dlouho přednáším o pozitivech hraní počítačových her. Samozřejmě jsou tady i negativa, která neminimalizuji, ale je důležité debatu vyvažovat. Pozitiva by se dala rozdělit do čtyř kategorií - kognitivní, sociální, emocionální a morálně-etická.

Můžete to rozvést?

Na kognitivní úrovni je to například schopnost řešit problémy a rozvoj myšlení. Náš mozek a myšlení je stimulované tím, že řeší problémy, které jsou náročnější, než jsme momentálně schopni zvládnout. Dobrý herní designér se tak snaží najít balanc mezi tím, aby hra byla pro hráče a hráčky náročná, ale dokázali se posunout dál, něco nového se naučili, pak to zase nějakou dobu zvládali, než přijde další, náročnější úloha. Pokud je náročnost příliš vysoká a schopnosti příliš nízké, přichází frustrace. Pokud je to naopak, přichází nuda. To je například něco, co by se učitelé mohli od herních designérů učit. Designovat své hodiny tak, aby děti co nejvíce udržely mimo nudu a frustraci.

Jakým způsobem počítačové hry rozvíjí schopnost řešit problémy a kritické myšlení?

Hra představuje komplexní problém, nikdy neřeší izolované téma. Například ve hře Civilizace musíte najít místo, kde založíte město, ekonomický problém tady jde ruku v ruce s tím geografickým. V hodině zeměpisu se děti zabývají jen otázkami zeměpisu. Ale když vyjdou ze školy, nebudou řešit izolované problémy na individuální úrovni. Všichni fungujeme v týmech a musíme spolupracovat, což se dítě ve hrách taky učí. Například ve hře World of Warcraft je třicet hráčů, kteří mají nějaké uskupení, strukturu, chtějí něčeho společně dosáhnout a jeden z hráčů může být jejich velitelem. Kde v reálném světě dáte šanci 16letému klukovi, aby si zažil, jaké to je vést tým lidí a získat okamžitě zpětnou vazbu?

Děti mají právo se vybláznit

Ale může tuto zkušenost opravdu přenést do běžného života?

Ano, mnoho těchto zkušeností je přenosných. Náš mozek nerozlišuje, jestli jsem se naučil anglické slovo v učebnici, ve škole, ve hře nebo jsem ho slyšel na ulici. To platí i u jiných schopností. Neříkám, že stydlivý člověk, který s ostatními komunikuje během hry, bude najednou na veřejnosti sociální hvězda, ale hra je pro něj tréninkové pole. Stejně tak si hráč může v tomto bezpečném prostředí vyzkoušet paletu emocí - strach, hněv nebo třeba i smutek.

A co zmíněná morálně-etická rovina?

Dítě se ve hře stává konkrétní postavou, prostřednictvím které koná. To, co zažije ve hře, si internalizuje, říká, že to zažilo samo. Když bude například hrát hru s tématem války a každý den několikrát zemře, odnese si z toho, že válka je opravdu něco škaredého a nutí lidi dělat věci, které ve skutečnosti nechtějí. Možná si u toho i popláče. A je to dobře.

Ale co když dítě hraje tzv. střílečku? Má i taková hra nějaký přínos?

Na intelektuální rovině by se dal zmínit například postřeh, paměť, že si hráč nebo hráčka dokáže všímat detailů. Ale je úplně v pořádku, když je hra jen zážitek, relax, příjemně strávený čas s kamarády. Děti mají právo se občas jen vybláznit. Pokud ale rodiče hra znepokojuje, měli by se potomka zeptat na to, proč ji hraje. Jeho motivace mohou být různé a rodiče možná zjistí, že ve hře exceluje, zatímco v jiných oblastech života se mu nedaří. Pocit naplnění a úspěchu tak získává tímto způsobem. Pokud chce rodič dítě od počítače dostat, měl by mu vymyslet aktivitu, v níž bude excelovat a vynikne v ní. Poskytnout mu stejný pocit, který zažívá při hře.

Počítačová hra jako bezpečné místo

Můžeme díky povídání si o hrách zjistit, co dítě trápí?

Přesně tak. Znám například jeden klinický případ ze Spojených států, kde diagnostikovali závislého chlapce na hrách. Během sezení s ním odborníci zjistili, že se jeho rodiče za poslední dva roky asi 17x stěhovali po celých Státech. Jediná stabilní sociální skupina, kterou tento chlapec měl, byla jeho hráčská skupina. Jeho závislost tak naplňovala potřebu mít stabilní sociální kontakt. Častokrát se také mluví o tom, že za střílením na amerických školách může hraní her, ale málokdy se ptáme na příčiny toho, proč dítě hrálo - velmi často bylo zneužívané nebo šikanované. I jedna má známá hrála World of Warcraft 12 hodin denně. Mysleli jsme si, že začíná být závislá, ale pak jsme zjistili, že měla zraněná záda a nemohla vycházet z domu. Byli jsme její jediný sociální kontakt. Když se uzdravila, vrátila se k běžnému hraní.

Omezení hraní tak nemusí být vždy pro dítě přínosné?

Ano, hraní může být pro dítě kompenzací, a když nebude moci hrát, může se u něj objevit deprese nebo úzkost. Vytvoříme tak jen další problém. Je třeba rozlišovat, jestli je závislost primárním problémem, nebo k ní vede něco jiného. Dítě můžou například ve škole šikanovat a počítačová hra je místo, kde se cítí bezpečně, kde nevybočuje a kde jej chápou. Neříkám, že neexistují závislí lidé, ale podle světových statistik je to jedno procento.

Dětem dáváme nálepku závislosti

Zvýšil se počet závislých hráčů vlivem koronavirové pandemie?

Studie ukazují, že s lockdownem narostl počet uživatelů a čas strávený u her o 20 procent. Úplně stejná čísla byla také u sledování porna. Když se opatření zrušila, čísla spadla dolů. Neříkám, že na stejnou úroveň, ale rozhodně se nenaplní proroctví, že se nám celá společnost a nadcházející generace rozpadne, protože všichni budou doma hrát hry a sledovat porno. Dětem často dáváme nálepku, že jsou závislé. Nepatří jim a stigmatizujeme je.

Je závislost na hraní počítačových her přeceňovaná?

Když se v rámci preventivních přednášek na základních a středních školách ptám, kolik žáků už někdy od rodičů slyšelo, že jsou závislí na hraní her, zvednou se všechny ruce. Rodiče tuto nálepku zneužívají a používají ji na něco, co jim vadí. Vede to k tomu, že když pak někdo opravdu bojuje se závislostí, jeho problém se podceňuje a nedostane se mu pomoci, protože jsou přece závislí všichni.

Mohlo by vás zajímat: Umělá inteligence v umění? Otevírá to nový svět, i méně zdatní mohou tvořit, říká Tyl (16.8.2022)